Pracoval jsem jako ajťák, a i když někteří kolegové využívali možnosti home office, mně tato forma zaměstnání nikdy příliš nevyhovovala. Docházet do firmy vlastně byla jediná příležitost, jak být chvíli mezi lidmi.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Žiju totiž sám, akorát někdy zajdu s kamarády do hospůdky a občas zajedu k rodičům do Zlína. Potom však přišla pandemie a všechno se rázem změnilo.
Cítil jsem úzkost
Vzal jsem práci z domova jako výzvu. Říkal jsem si, že alespoň budu mít dost času na to, abych si důkladně uklidil, vytřídil staré knihy a tak podobně. Ani jsem si nevšiml, kdy nastal ten zlom. Už jsem se skoro ani nepřevlékal a zůstával jsem celý den v pyžamu nebo v teplákách. Také mé původní předsevzetí vzalo rychle za své.
Doma jsem nejen neuklízel, ale ani vlastně nic pořádného nedělal. Neuměl jsem si zkrátka nastavit pravidelný režim. Byl jsem ze všeho ve finále otrávený a taky unavený, začal jsem se stresovat, že nezvládám úkoly, a narůstal ve mně pocit úzkosti. Už jsem nechtěl s kolegy komunikovat, radši jsem psal jenom e-maily, telefonování mi začalo dělat velké problémy.
Byl jsem v apatii
Největší paradox měl ovšem teprve přijít. Když se všechno znovu otevřelo a dostali jsme možnost si vybrat, jestli docházet do práce, nebo zvolit home office, zůstal jsem doma. Začal jsem být úzkostný při představě, že se vypravím ven a budu celý den sedět v kanceláři. Něco takového jsem si vůbec nedokázal představit.
Dokonce ani na pivo jsem už nechodil. Kamarádi mi nějaký čas zkoušeli volat, ale pokaždé jsem odmítl nebo jsem telefon ani nezvedl, takže to záhy vzdali. Čas jsem trávil u počítače, ale nedokázal jsem se vůbec na nic soustředit. Tehdy mi začalo docházet, že se něco děje. Začal jsem mít vážné obavy nejen z budoucnosti, ale i o vlastní zdraví.
Úzkost vás může paralyzovat. Kdy už je třeba vyhledat odborníka? |
Skoro jsem nejedl
Prožíval jsem hrozně nepříjemné stavy, s nimiž jsem si nevěděl rady. Panikařil jsem, měl jsem často pocit, že nemohu pořádně dýchat, že se dusím, bolelo mě na prsou, ztrácel jsem chuť k jídlu a začal jsem trpět bolestmi hlavy, které jsem předtím téměř neznal.
Jídlo jsem si jen objednával, neexistovalo, abych se vydal na nákup do obchodu, a stejně jsem skoro nejedl. Nic jsem neplánoval, žádnou dovolenou ani výlet, na nic jsem se netěšil.
Dřív jsem vyhledával na seznamkách dívky a hledal potenciální partnerku. Ani to jsem si najednou nedokázal představit. Jít ven na večeři do restaurace a bavit se? Dostal jsem se do podivného vakua, ze kterého mi bylo stále víc úzko. Nakonec jsem si vzal neplacenou dovolenou.
Vracím se zpátky
Absolutně netuším, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mě nezachránil kolega, kterému to nějak nesedělo a rozhodl se vyhledat mě doma. Když viděl můj byt a mě samého, začal chodit častěji a jednou přinesl i kontakt na psychologa s tím, že sám k němu dochází už rok, aby překonal úzkosti.
Dnes už je to rok a půl, co pravidelně navštěvuji konzultace, a cítím, že se postupně vracím zpátky do života. Hodně se mi ulevilo, když jsem si promluvil o svých pocitech s někým, kdo mě chápe a dokáže mi poradit.
Názor odborníkaKdy se svěřit do rukou psychologa? Rozhodně při obtížích, u kterých je člověk přesvědčen, že mu komplikují život (nebo jeho okolí), a také v situacích, kdy má pocit zhoršeného psychického stavu (zhoršení nálady, snížená kvalita spánku, zvýšená konzumace alkoholu, snížený zájem o druhé lidi a o činnosti, které předtím vykonával rád). Mohou se objevit i myšlenky na to, zda žít, či ne. Výčet situací, kdy by se měl člověk obrátit na odborníky, je celá řada. Někdy pomůže i jednorázová konzultace, která může vnést do situace vhled a dotyčného uklidní. Jindy je třeba delší období, aby si člověk srovnal myšlenky a získal ztracenou rovnováhu. PhDr. PaedDr. Pavel Harsa, Ph. D., MBA, vedoucí klinický psycholog VFN Praha |