V dětství jsem chodila na klavír a hodně mě to bavilo. Pak najedenou přišla doba, kdy se mi nechtělo cvičit, přestože mě hraní naplňovalo. „Co se to se mnou děje,“ říkala jsem si, když jsem se přeci jenom posadila za piano a uklidnila jsem se. Nakonec jsem prostě jednou nešla na hodinu a už nikdy nepřišla. Rodiče to brali jako hotovou věc - prostě ji to přestalo bavit a neřešili to.
Schizoafektivní poruchaSchizoafektivní porucha je časté psychické onemocnění. Na rozdíl od schizofrenie se vyskytuje současně s bludy a halucinacemi také porucha nálady. Nálada je chorobně smutná nebo naopak radostná se zvýšeným sebevědomím. Zdroj: www.schizofrenni-poruchy.cz |
Další náznak deprese přišel s mou první menstruací. Tehdy jsem si říkala, proč zrovna já. Dívala jsem se na ženy na ulici a napadalo mě, jak s tím mohou žít. Myslela jsem si, že by bylo lepší, kdybych umřela.
S učením jsem na tom byla na základní škole ještě dobře a měla vyznamenání. Horší už to bylo na gymnáziu, ty jsem za své studium vystřídala tři, než jsem se dostala k maturitě.
Pamatuji si, jak sedím nad knížkou chemie, čtu, koukám do ní, a stále nevím, o co jde. Měla jsem poruchu soustředění, neustále jsem měla myšlenky na jiné věci, nepamatovala jsem si, o čem už jsem četla, a neustále se vracela. Maturitu jsem naštěstí nakonec udělala.
Halucinace přišly s odchodem z domova
V osmnácti jsem odešla z rodného hnízda. Nepokračovala jsem na vysokou školu, vybrala jsem si rekvalifikační kurz časopisecké publicistiky. A v tu dobu se u mě objevily halucinace.
V mých představách mě navštěvovala osoba, kterou jsem viděla a slyšela. Byl to muž, který kromě jiného říkal, že mě miluje a že zase přijde. Problém byl, že jsem nevěděla kdy, a většinou ani nechodil. V tu dobu jsem byla hrozně hubená, shodila jsem asi 30 kilo.
Pobíhala jsem po nocích po lesních cestách, podél řeky a psala si deník. Myslela jsem si, že mě chce někdo otrávit, že mě někdo sleduje. V kurzu jsem nebyla nic platná, co jsem napsala, to se nedalo číst. Měla jsem „svůj svět“.
Nakonec zakročil můj otčím a vzal mě k doktorovi. První diagnóza byla paranoia, ale tomu jsem se vzpírala.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Ihned jsem byla hospitalizovaná. První noc byl děs. Brečela jsem, že jsem v blázinci a že jsem blázen. Chtěla jsem mámu. Na oddělení mi lékaři změnili diagnózu na paranoidní schizofrenii.
Nakonec mi pomohlo až to, že mě vzala maminka na kliniku do Prahy, kde se ukázalo, že trpím schizoafektivní poruchou - maniodepresivní typ.
A jaký je život s touto nemocí? Na začátku jsem měla různá vidění, vize, živé sny. Léky u mě zabírají a po 16 letech léčby mám většinou už jen depresi, útlum, únavu. V mém případě ještě umocněnou chudokrevností.
Několikrát se stane, že mám hodně dobrou náladu - období mánie. Většinou se projevuje překotnou mluvou, velkým nakupováním, menší potřebou spánku. Někdo uzavírá půjčky a peníze utratí bez rozmyslu. U mě přicházejí změny nálady - chvíli pláču a pak jsem veselá. Jsem empatická, společenská, naivní.
Nejraději jsem doma s kocourem u knížky nebo seriálu. V televizi se nedívám na zprávy o tragédiích, vraždách a násilí, na nemocná nebo zraněná zvířata a děti. Mám sice invalidní důchod, ale chodím do práce na částečný úvazek. S psaním jsem nikdy nepřestala, je to můj koníček. Mým snem je jednou napsat knihu.
Co člověk se schizofrenií prožívá? Vyzkoušeli jsme na vlastní kůži:
17. října 2012 |
