Infarkt se u mě neohlásil obvyklými příznaky, jakými jsou bolest na hrudi, pocení nebo neschopnost dýchat. To poznali až lékaři v nemocnici a díky jejich rychlému zásahu, kdy zvládli zastavit opakující se a život ohrožující arytmii, jsem naživu a opět v kondici.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Pamatuji si, že to bylo prvního února. To ráno jsem ležela v posteli a ve chvíli, kdy jsem se posadila, mi bylo nějak divně a bolela mě záda. Asi jsem vypadala hrozně, protože mi manžel okamžitě zavolal sanitku. Když záchranáři přijeli, změřili mi srdeční aktivitu pomocí EKG, ale nezjistili nic neobvyklého. Kromě bolesti zad se vše zdálo v pořádku. Pro jistotu mě odvezli do nemocnice na pozorování. Zlom nastal později.
Vracela jsem se z toalety na pokoj a jedné paní, která se mnou pokoj sdílela, upadlo v tu chvíli na zem pero. Tak jsem se pro něj ohnula… a víc už si nepamatuji. Odjela jsem do jiného světa. V tu chvíli jsem se ocitla doslova mezi životem a smrtí. Lékařka mě oživila asi po dvacetiminutové resuscitaci. Bylo obrovské štěstí, že jsem v tu chvíli byla v nemocnici, protože tam mě mohli zachránit. Stát se to na ulici, už tu nejsem.
Následně mě převezli do Nemocnice Na Homolce, kde pro mě měli potřebné přístroje. Na koronární jednotce jsem strávila tři týdny. Když jsem přijela z nemocnice domů, příbuzní mě do domu skoro vynesli. Ten další půlrok byl opravdu hrozný, pořád jsem se zadýchávala a byla jsem vyklepaná. Na Homolku mě pak vezli ještě pětkrát, protože mi bylo zle.
Bezpříznakový infarkt? U žen není výjimkou, proto je častěji zabíjí |
Rozsáhlý infarkt u mě později vedl k srdečnímu selhání, při kterém srdce nezvládá pumpovat dostatečné množství krve, která se pak do některých míst v těle nedostává a jinde zase přebývá. Typickým příznakem tohoto plíživého onemocnění je časté zadýchávání se, otoky dolních končetin nebo závratě. Ke zlepšení stavu u mě přispěly nejenom správně zvolené léky, prakticky záhy zavedený implantabilní defibrilátor, ale zvlášť neodkladná kardiorehabilitace.
Postupně jsem začala cvičit. Jezdila jsem na rotopedu nebo jsem veslovala. Pomohlo mi i to, že jsem bývala baletkou, a tělo tak bylo na pohyb zvyklé. Dostala jsem se proto rychle do dobré kondice.
V současnosti beru léky a docházím na pravidelné kontroly. Dnes žiji bez omezení. Jsem jen trošku pomalejší a starší, ale jinak se cítím báječně. Vrátila jsem se úplně zpátky. Navíc jsem po padesáti letech přestala kouřit, což považuji za další životní vítězství.
 Komentář ošetřujícího lékaře Petra Neužila, primáře Kardiologického oddělení Nemocnice Na Homolce: U každého medicínského zákroku platí, že je třeba provést ho včas. Platí to u onkologické léčby, infarktu myokardu i srdečního selhání. Pokud u pacienta, který prodělal infarkt myokardu, nedojde k rychlému zprůchodnění tepny, dochází k velkému poškození srdce a může se rozvinout nejenom akutní, ale zvláště pak často u řady nemocných devastující chronické srdeční selhání. To je stav, kdy srdce není schopné přečerpávat dostatečné množství krve. Stažlivost levé komory, která rozhoduje o tom, jestli srdce dává dobrý objem krve do oběhu, vyjadřujeme poměrným číslem, jemuž říkáme ejekční frakce levé komory. Zatímco zdravý člověk má ejekční frakci v rozmezí 50–70 procent, v případě paní Kristiny to po prodělaném infarktu bylo pouze 30 procent. Pokud má pacient srdeční selhání, pak je potřeba nasadit intenzivní farmakologickou léčbu, která dokáže zlepšit nejen kvalitu života, ale také jeho prognózu. Ze statistik víme, že bez vhodné léčby umírá do pěti let polovina pacientů se srdečním selháním. Výraznou pomocí je také kardiorehabilitace – speciální cvičení za přítomnosti fyzioterapeutek se systémem stupňované zátěže, která se přizpůsobuje stavu pacienta. I přesto, že se u paní Kristiny rozvinulo chronické srdeční selhání, což je u pacientů po infarktu myokardu časté, v kombinaci s léčbou jí nakonec pravidelné cvičení pomohlo dostat se na 35–37 procent ejekční frakce, což výrazně zlepšilo její výkonnost. |
