„Nakonec sem svůj boj s nemocí vyhrála, držím se v remisi. Posílám aktuální foto,“ píše Veronika Fišerová. | foto: Veronika Fišerová

Vždyť je mi 26 let, to umřu? Veronika popisuje svůj boj s nemocí

  • 64
„Jmenuji se Veronika a už v šestadvaceti letech se mi život obrátil vzhůru nohama,“ napsala čtenářka svůj příběh do cyklu Můj boj s nemocí. Místo randění, plánování svatby, rodiny a práce bojuje s rakovinou.

Vše začalo nenápadně, nemoc se plížila zákeřně. V lednu 2019 mi nebylo dobře, spadlo mi víčko, měla jsem každou zornici jinak velkou - anizokorii. Každý den mě bolela hlava, cítila jsem se velice unavená, zhubla jsem.

Začal kolotoč vyšetření, ale doktoři hledali pouze v hlavě, jenže můj problém byl jinde. V dubnu 2019 to vyvrcholilo. Můj stav se zhoršil. Provázela mě stála únava, zhoršily se mi krevní testy, kašlala jsem, zadýchával se, na krku se mi udělala žilní pleteň a zvětšila se mi uzlina, která nebolela. Ortel zněl jasně: máte buď rakovinu brzlíku, nebo hodgkinuv lymfom. 

Prosím? Já? Vždyť je mi 26 let a já umřu? Byla jsem v šoku. A co je vůbec Hodgkinuv lymfom? Měla jsem za to, že kdo má rakovinu, ten umře. Ale já se rozhodla bojovat, rvát se jako tygr.

Veronika Fišerová v době, kdy bojovala se zákeřnou nemocí.

„Nakonec sem svůj boj s nemocí vyhrála, držím se v remisi. Posílám aktuální foto,“ píše Veronika Fišerová.

Následovala biopsie, která potvrdila Hodgkinův lymfom a 29. dubna, shodou okolností právě na narozeniny mé milované maminky, začala chemoterapie. Po první mi vypadaly vlasy. Obrečela jsem to, bylo těžké se vidět takhle v zrcadle, ale čekalo mě celkem šest cyklů. Kvůli toxicitě organismu však lékaři museli chemo po čtvrtém cyklu ukončit.

Můj boj s nemocí

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Co teď? Byla jsem rozhodnuta, že pokud bude potřeba podstoupit ozařování, půjdu do pražského Protonového centra, kde dokážou zacílit nádor a uchránit okolní orgány, v mém případě srdce a plíce. Čekalo se na schválení pojišťovny a po třech týdnech jsem začala dojíždět denně 260 kilometrů.

Nyní čekám na finální pet CT a očekávám pouze perfektní výsledky. Prošla jsem si peklem, ale díky mému příteli, rodině a nejlepší kamarádce jsem to vše zvládla. Teď se raduji z prvních „chlupů“ na hlavě a vlastně z každého rána, co se probudím.

Všem, kteří prožívají něco podobného, bych vzkázala, ať věří v uzdravení a jinou možnost si nepřipouští. Nemoc mi vzala nejen zdraví, kus sama sebe, čas, vlasy a srazila mě na úplné dno, ale také mi hodně dala. Hlavně to, že práce ani peníze nejsou vším a že v nejtěžších chvílích života poznáte, kdo stojí za vámi a povzbudí vás, když řekne: „Ty to zvládneš, bude to dobrý.“ 

Vím už, že každý den života je vzácností a ne samozřejmostí. Nemoc mě naučila mít se ráda, ale také pokoře, víře, nebát se toho, co přijde, a když přijde něco špatného, co mě srazí na lopatky, vstát a bojovat v plné síle. Protože život je prostě fajn.