Uvedomila jsem si, ze jidli neni nepritel. Stala jsem se vegetariankou....

Stala jsem se vegetariánkou, začala s atletikou, která je mou novou vášní. To změnilo celý můj pohled na svět výživy a jídlo jsem začala skutečně milovat.

Zdroj: http://ona.idnes.cz/muj-boj-s-nemoci-anorexia-athletica-du2-/zdravi.aspx?c=A160601_151403_zdravi_pet

------------------------------

To na mě nepůsobí jako důvěryhodná kombinace mj. i kvůli potřebě hlídat příjem látek důležitých pro tělo v kombinaci s vyšší fyzickou zátěží a výkony.

pořád lepší než být nechutná vyžraná bečka

Nejhorší je být blb, což tu zdatně předvádíte Vy.

Buď je článek vymyšlený, nebo čtenářka netrpěla anorexií v pravém slova smyslu (tím nechci snižovat závažnost jejích problémů). Ale člověk s pravou anorexií se nikdy po prodělané střevní chřipce a po shození dalších dvou kil po shlédnutí se v zrcadle nezhrozí, jak moc je teď hubený. Pravá anorektička by se po shlédnutí v zrcadle zaradovala jak jí to hubnutí pěkně jde, nicméně by ještě na své postavě při 43 kg nějaký ten faldík viděla. U pravé anorexie jde právě o to pokřivené vidění sebe sama, které jde až na hranici bludu. Je to něco podobného jako s depresí. U pravé, endogenní deprese nemá člověk, hlavně při první atace nemoci náhled na svoje problémy. Obviňuje se ze selhání, z lenosti, atd., v těžších případech jsou typické mikromanické bludy. Kdežto u depresí neurotického typu je člověku mizerně, ale je si svých potíží zpravidla dobře vědom.

A to si myslíte, že ty anorektičky se začnou léčit jenom proto, že jim někdo drží pistoli u hlavy? Nebo že anorexie je jenom když jeden má třicet kilo? Ne a ne.