Tento zvláštní stav odpojení je v psychologii známý jako disociace a funguje jako „záchranná brzda“ naší mysli. Když prožíváte příliš mnoho stresu, emocí nebo jste unavení, mozek se pokusí situaci zvládnout tak, že vás od reality jakoby „odřízne“.
Disociace má přitom dvě hlavní podoby. První z nich se nazývá depersonalizace a projevuje se tak, že se cítíte být mimo své tělo, jako byste i vlastní hlas slyšeli z dálky. Druhá podoba, známá jako derealizace, zase mění vnímání vašeho okolí, takže vám ulice, lidé i domy najednou připadají nereálné, vzdálené nebo jako divadelní kulisa.
Nejúžasnější orgán v těle? Tohle je 33 důvodů, proč je mozek výjimečný |
Obranný mechanismus
Disociace sama o sobě není nebezpečná. Je to jen jeden ze způsobů, jakým se mozek snaží zvládnout přetížení. Někdy ji vyvolá dlouhodobý stres, únava, nedostatek spánku nebo úzkost, jindy se objeví po velmi silném zážitku, se kterým si psychika nedokáže okamžitě poradit.
Někteří lidé, kterým často „sloužila“ v těžkých obdobích dětství, se do ní „přepínají“ velmi snadno i v dospělosti. Mozek při ní totiž na chvíli „ztlumí“ část emocí a vytvoří pocit odstupu od vlastního těla či okolního světa. Přestože jde o obrannou reakci, není divu, že ji mohou provázet i obavy ze ztráty kontroly nad svou myslí.
Právě možný strach pak bývá tím, co je na disociaci nebezpečné. Lidé se například mohou obávat diagnózy mozkového nádoru, demence nebo psychózy, a tak ještě více prohlubují svou paniku.
Ve skutečnosti je ale podstatný rozdíl v disociaci a mentálních poruchách. Na rozdíl od nich člověk s disociací ví, kdo je, poznává své okolí a chápe, že to vychází z jeho mysli, ne zvenčí.
Přesto by opakované nebo dlouhotrvající epizody neměl podceňovat. Pokud trvají týdny, zhoršují kvalitu života nebo se přidávají další potíže, je vhodné se obrátit na praktického lékaře nebo psychologa, kteří vyloučí jinou příčinu.
Být k sobě laskavější
Dobrou zprávou však je, že disociaci lze ve většině případů úspěšně zvládnout. Základem je odstranit, nebo alespoň zmírnit příčinu, která psychiku přetěžuje.
Pomáhá pravidelný spánek, dostatek pohybu, omezení alkoholu a kofeinu i psychoterapie, která člověka naučí rozpoznat spouštěče a lépe pracovat s úzkostí.
Úlevu mohou přinést také jednoduché uzemňovací techniky, například soustředit se na okolní zvuky, dotknout se různých předmětů nebo nahlas popisovat, co právě vidíte. Tím se pozornost vrací zpět do přítomného okamžiku a mozek postupně opouští obranný režim.
Přestože mohou být pocity odpojení od vlastního těla nebo okolního světa velmi nepříjemné, neznamenají, že člověk přichází o rozum. Naopak často ukazují, že psychika už delší dobu funguje na hranici svých možností a snaží se sama sebe chránit.
Čím dříve člověk pochopí, co se s ním děje, a přestane se těchto stavů bát, tím větší je šance, že budou postupně slábnout a nakonec zcela vymizí. Disociace je totiž jen chytrým nástrojem vaší mysli, která upozorňuje na to, že s ní a sami se sebou potřebujete zacházet laskavěji.
Disociace a trauma
Přestože disociace sama o sobě není nebezpečná a ve většině případů jen představuje přirozenou obrannou reakci psychiky na přetížení, může být také důsledkem prožitého traumatu.
Když stres nikdy nekončí, ani odpočinek nepomáhá. Co s tím? |
Právě při mimořádně děsivých nebo bolestivých událostech, jako je vážná nehoda, násilí, zneužívání nebo jiný extrémní zážitek, může mozek člověka od nepříjemných emocí dočasně „odpojit“, aby situaci vůbec dokázal zvládnout.
U většiny lidí tento stav po odeznění stresu postupně zmizí. Pokud se ale disociace vrací opakovaně, přetrvává dlouhou dobu nebo výrazně zasahuje do běžného života, může jít o známku, že psychika trauma dosud nezpracovala.
V takovém případě je vhodné vyhledat odbornou pomoc, protože tady nejde jen o to zmírnit samotnou disociaci, ale především bezpečně zpracovat její skutečnou příčinu.
Článek vznikl pro časopis Rytmus života.
