Temně pravdivá slovní hříčka - k psychiatrovi by si šel pro pomoc jen blázen.

Je hezké, že antidepresiva nové generace mají méně vedlejších účinků. Zarazí ale, že mezi ně stále patří například úzkost, podrážděnost, problémy se spánkem (SNRI), u beta blokátorů užívaných proti úzkosti se z oficiálně uváděných možných vedlejších účinků můžete těšit třeba na deprese. Nejvábivější je pak u antidepresiv možný nárůst sebevražedných sklonů zejména u dětí či mládeže. Aspoň, že zmínil ty procházky a vitamíny.

Obecně k psychiatrii - zajímalo by mě, kolik psychiatrů před předepsáním psychofarmak, které pro organismus nejsou nic prospěšného, ověřuje případné fyzické příčiny psychických problémů - například avitaminóza, neodhalená cukrovka, problémy se štítnou žlázou atp.

"Půlka psychicky nemocných Čechů nevyhledá lékařskou pomoc, tvrdí psychiatr" - No bodejť. On totiž každý, kdo má alespoň trochu rozumu v hrsti, dobře ví, jak by ta tvá pomoc vypadala: tři hrsti patáků denně, o seznamu zákazů na několika stranách nemluvě. S tím běž třeba k sobě.

Proč je každý den takový "děsivý" článek? Já už jsi ani snad nemůžu připadat normální, protože z covidu nejsem deprimovaná ani já , ani moje rodina. Jsme normální? Prostě to beru tak, že až to chytnu, tak možná umřu....

Já třeba nejsem deprimovaná z covidu, ale ze všech opatření, nemožnosti vidět se s lidmi, které mám ráda atd. Někdo se bojí nemoci, někdo toho všeho okolo.

Že lidé nevyhledávají pomoc psychiatra, tomu se nedivím. Jsem v jejich péči více, než 10 let. Jenže trávit v čekárně 5-7 hodin, je samo o sobě "na palici". Mám tu "smůlu", že jsem v péči skvělého odborníka. Proto je samozřejmě vyhledávaný a pak nestíhá...

To není článek, to je skoro román. Taky jsem psychicky nemocný, protože ostatní lékaři nedávají vyléčení mé polyneuropatie na nohách, žádnou šanci. Mám ale obavu, že žádný psychiatr by mi nepomohl. Pokud nebudu schopen chodit, pak už jen hrobník.

Pane Hlubek, polyneuropatie není přece psychiatrická, ale neurologická diagnóza.

Když bych to nahlédl z druhé strany, tedy že polovina nemocných pomoc vyhledá, tak mi to přijde jako docela dobré číslo. Za to "palec nahoru" jak nemocným za odvahu - není to samozřejmost, vyhledat odbornou pomoc psychiatra (případně psychologa), tak samozřejmě také doktorům za důvěru, kterou dlouhodobě posilují. Možná mám také štěstí, že v oboru jsem snad bez výjimky potkal skvělé a inspirativní osobnosti.