Běh bereme jako něco zdravého, prospěšného a radostného. Samozřejmě, občas trénink bolí, v nějakém kloubu sem tam lupne, ve svalu píchne, ale většinou bolest přebijí endorfiny vyplavené po výkonu. Že je běhání v teple nebezpečné, tak trochu tušíme. Nechápeme našeho ultramaratonce Dana Orálka, který jezdí na nejteplejší místa na světě a zúčastňuje se bizarních extrémních závodů. Nám se to nemůže stát, říkáme si však, my přece běháme opatrně.
Olomoucký půlmaratón je známý nejen pro svůj půvab, který mu dodávají fantastičtí diváci, krásné kulisy města, ale i pro termín svého konání. Koncem června může být pěkné parno, proto se startuje až v sedm večer. Letošní půlmaratón překonal všechny teplotní rekordy a o půl sedmé teploměr ukazoval v rozpáleném městě drsných 32 stupňů. Noční vydatná bouřka den předtím dodala vlhkost, takže se dalo konstatovat, že podmínky před startem splňují všechna kritéria pro označení tropické.
Moje žena byla spokojená, že běží s kamarádkou jen štafetu, měla první desetikilometrový úsek. Byla si vědomá, že je skutečně velké horko, proto byla celý den doma, popíjela iontové nápoje, dodržovala předzávodní režim, aby zúročila náročnou přípravu. Poslední měsíce běhala kolem 40 kilometrů týdně, včetně úseků a rychlých běhů, aby se pokusila zdolat svůj osobní rekord. Za rok naběhala více než 1 200 kilometrů. Skutečně nic nezanedbala, byla ve formě a zdravá, s ničím se neléčí. Jen ten věk 44 let v občance, jak občas vtipkujeme.
Nálada před startem byla výborná, vybavil jsem ji PET lahví na start, aby popíjela do poslední chvíle. Dohodli jsme se, že rekord asi v teple nebude a že poběží opatrně. Ještě pusa a už spěchám na vybrané stanoviště, které je kousek za prvním kilometrem. Zde jsem zaujal pozici s cílem lovit krásné fotografie, stihl jsem dokonce čelo závodu s dlouhonohými Keňany, kteří běželi jako gazely.
Žena tam byla brzy, šla tedy bezpečně pod pěti minutami na kilometr, tato fáze závodu byla ještě hodně dynamická, všichni měli sil na rozdávání. Uvědomil jsem si, že jsem po rychlé chůzi poměrně dost zpocený, ale nijak jsem to nehodnotil a spěchal jsem na pátý kilometr. Tam se po širokém bulváru už valil dav běžců, v zapadajícím slunci značně lesklých, pokrytých potem, ale stále optimisticky se tvářících, mávajících na příbuzné a známé.
Žena běžela krásně, až podezřele rychle, ale evidentně s lehkostí. Rychle jsem pořídil pár fotografií a vyrazil k NH hotelu, kde byla předávka na desátém kilometru. Zcela propocený a uvařený jsem dorazil tak tak, abych viděl kamarádku běžící první metry druhého úseku a svou ženu stojící vyčerpaně u zábradlí. Protože nereagovala na volání, šel jsem až k ní. V tu chvíli pro nás skončil závod a začala druhá část, část plná strachu a nejistoty.
Její pohled byl úplně prázdný, procházel mýma očima. Křečovitě se držela zábradlí a bylo vidět, že každou chvíli hrozí, že se jí podlomí kolena. Okamžitě jsem odhodil batoh s foťákem a společně s jedním pánem a po chvilce i s pomocí pořadatele ji položil na zem a zvedl nohy. Nepřítomně se usmívala a vůbec nenavazovala kontakt.
Organizátoři hned volali RZP, donesli ledovou minerálku, zkoušeli jsme jí dát pít, chladit ji, nicméně ani po půl hodině se nelepšila. Pomáhala nám paní doktorka zdravotnice, ale ani ona nic nevymyslela. To už si cestu k nám klestila rychlá záchranka, s profíky záchranáři na palubě, kteří nelenili a hned zkolabovanou běžkyni nakládali do sanitky, zajišťovali žílu a dávali kapačku. Zdánlivě se jí ulevilo, ale to už jsme jeli dál, pro další paní o několik stovek metrů dál. Ta měla už jen náhradní lůžko a ležela na zemi, připomínalo mi to válečnou medicínu. Záchranáři jen odmítali další pacienty a kolem otevřených dveří sanitky se stále valil, tou dobou spíše již jen plazil dav oslizlých a vyčerpaných těl, aspoň tak jsem to vnímal já.
Rychlý přesun do fakultní nemocnice na urgent. „Vy jste kdo? Manžel? Tak počkejte na chodbě, vidíte, že jich tu máme plno a vezou další...“ Měli evidentně stres, nestíhali, byli zavaleni běžci, kteří dopadli podobně jako moje žena. Všichni pacienti se tam míchali dohromady. Keňani, VIP běžci, na které bylo asi taky úmorné vedto, řadoví závodníci, stařík na lůžku, dekompenzovaný diabetik, klučina se zlomenou rukou, starší pán s náhlou příhodou břišní.
Čekal jsem na chodbě, aby za hodinu přišla SMS od známé lékařky, která sloužila na chirurgii: „Tvoje paní se zhoršila, jede na CT, víc nevím.“ Ty chvíle byly hrozné, nejistota, žádné oficiální informace, zmatek, teplo, žízeň, noc... Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že žena začala být zmatená, vytrhala si kanyly, dostala celkové křeče, snížil se jí kyslík v krvi a museli ji přeložit na emergency.
Po chvíli mě k ní pustili. Ležela už klidně na lůžku, na kyslíku, trochu obluzená léky, ale poznala mě. Po třech hodinách od doběhu mi k radosti stačilo skutečně poměrně málo. Sestřička mi dala modrý pytlík s rozstříhaným tričkem, špinavým číslem od krve a botami. K tomu jsem musel podepsat, že si beru její cennosti, snubní prstýnek, vše v malém sáčku. Slabší povahy by to asi snášely špatně. Místo propuštění cesta na JIP. Převoz sanitkou - olomoucká nemocnice je pavilonového typu - a příjem na jednotku intenzivní péče už byl méně hektický, vše proběhlo hladce a s pocitem, že je v dobrých rukách, jsem mohl v jednu hodinu v noci konečně odjet do Brna, symbolicky v noční bouřce.
Druhý den se její zdravotní stav zlepšil, dokonce dostala hlad a po obědě jsem si ji mohl vzít domů. Nepamatuje si čtyřhodinový úsek a poslední vzpomínka je na devátý kilometr. To se cítila sice vyčerpaně, ale zcela normálně, bez jakýchkoli známek blížícího se kolapsu. O půl kilometru dál už ji viděli kamarádi poprvé ležet u cesty, to jí diváci prý pomohli a ona šla dál. Došla skoro až na desátý kilometr a předala čip, ale to už vůbec neví.
Analýzou jejích hodinek jsme zjistili, že běžela až do tepu 201, poslední čtvrthodinu kontinuálně přes 190 tepů/min. Vůbec to nevnímala.
Jaké si z toho vzít poučení? Vedro je děsně zrádné. Ten den dovezla “rychlá” do FN Olomouc přes padesát běžců, kteří potřebovali urgentní pomoc. Další desítky to zvládly na trati s pomocí pořadatelů či diváků. Spousty, zřejmě stovky jich vzdalo, zcela vyčerpaných.
V teple je tep podstatně vyšší, subjektivní vnímání při závodu je však jiné, ale hlavně, příznaky blížícího se kolapsu nejsou prakticky žádné. Běžec, který si předem nestanoví opatrnou taktiku, nekontroluje si tep, zřejmě jediný spolehlivější ukazatel přehřátí a vyčerpání, se tak vystavuje obrovskému riziku. Pád při kolapsu hrozí poraněním hlavy, samo bezvědomí je způsobené dehydratací a přehřátím. Laboratorní výsledky mé ženy měly podle lékařů parametry rozvratu minerálního hospodářství, a to po necelých padesáti minutách běhu.
Však také celou neděli proležela a prospala, měla nechutenství, bolesti hlavy. V pondělí zůstala v posteli, silná bolest hlavy ustoupila, naopak se zhoršily trávicí obtíže, skoro nic nemohla jíst. Teprve v úterý, konečně něco snědla a vypila a dá se říct, že rekonvalescence začala.
Poučení by to mělo být nejen pro běžce. Ti, kteří pomáhají zkolabovanému běžci, by ho v žádném případě neměli znovu pouštět na trať, protože tou dobou už není schopen posoudit a vnímat svůj stav.
Rovněž pořadatelé by asi měli v takových extrémních podmínkách lépe komunikovat s nemocnicemi v okolí, aby byly připraveny na nápor jedné diagnozy - vyčerpání z běhu a přehřátí. Nedostatek vozíků a dalších kapacit, společně se značnou nervozitou, zbytečně ubíral body jinak výborně pracujícím zdravotníkům v olomoucké nemocnici.
Každý si tak trochu říkáme, mně se to nemůže stát. Je to však naopak, může se to stát každému. Běhání, jako každý sport, vyžaduje trochu pokory a respektu. Na amatérské úrovni bychom si měli uvědomit, že časy jsou až na druhém či třetím místě. Hlavní je doběhnout ve zdraví a v pohodě. Mojí ženě se to nepovedlo, její asi jedinou chybou byly ambice a nesledování tepové frekvence při extrémním počasí. Šla na pocit a ten ji zradil.
Tyhle řádky vznikly s jedním cílem: varovat ostatní před zbytečným hazardem, zrádností běhu v teple a vyzvat je k větší opatrnosti. Budu rád, když se našich doporučení bude aspoň pár čtenářů držet.
