Knihu když běhá žena napsala Alexandra Heminsleyová

Knihu když běhá žena napsala Alexandra Heminsleyová | foto: Ikar

Knížka radí: Jak se má žena poprvé rozběhnout?

  • 0
Stojíte na ulici navlečená v teplácích, nevíte, zda a jak se máte rozhýbat, pokukujete kolem, jestli vás někdo nepozoruje. Bojíte-li se téhle vize prvního vyběhnutí, vězte, že právě tak to bude vypadat. A že v tom nebudete sami. A že to je docela normální pocit. Dokladem o tom je kniha Když běhá žena, z níž vám přineseme dvě ukázky, tady je první.

Tak a je to tady. Jdu běhat kolem bloku. Dělala jsem si velké naděje: na zadek atletky, pas supermodelky a rychlost gazely. Poražená tělocvičnami, znuděná svatouškovskými trenéry jógy a zastrašená luxusními tenisovými kluby, rozhodla jsem se skoncovat s celoživotním přesvědčováním sebe sama, že sport není nic pro mě. Až se vrátím silná a hrdá, město se bude dosud vzpamatovávat z pohledu na půvab a rychlost, s jakou jsem se pohybovala po chodnících Kilburnu. A teď vám povím, jak to bylo doopravdy.

Když běhá žena

Už nebylo jak prokrastinovat. Prádlo jsem měla vyprané, vyžehlené a poskládané do komínků jako palačinky, na policích nebylo ani smítka. V hlavě jsem si posté přehrála všechny nejhorší možné scénáře a bylo jasné, že pršet určitě nezačne. Došly mi výmluvy. Sepnula jsem si vlasy do culíku, popadla půllitrovou láhev vody, klíče jsem si zastrčila do kapsy tepláků a přistoupila k hlavnímu vchodu. Tak a je to tady. Jdu si zaběhat.

Otevřela jsem dveře a po třech schůdkách sešla na chodník. Co mám dělat teď? Že by nějaký strečink? Přidržela jsem se sloupu pouličního osvětlení, zanožila jednu nohu a zkusmo jsem protáhla přední stranu stehna. Pak jsem udělala totéž s tou druhou a nervózně jsem se rozhlédla. Už teď mi srdce tlouklo jako o závod. Co když někdo pozná, že jdu běhat poprvé? Všiml by si, že to nedělám správně?

Když běhá žena

Kniha Když běhá žena Alexandry Heminsleyové vychází v tomto týdnu v nakladatelství Ikar. Její autorka píše z vlastní zkušenosti: od neslavných začátků to dotáhla k pěti maratónům na dvou světadílech.

Běh. Je to jenom běh, říkala jsem si. Rozběhla jsem se po ulici a před sobotními kolemjdoucími jsem se snažila tvářit, že je to pro mě stejná samozřejmost jako vynášení koše se smetím. Jenže to nebyla jen tak nějaká ulice. Tahle byla opravdu dlouhá. Šlo o spojnici mezi městskými lákadly Kilburn High Road a šmrncovními kavárnami v Queen’s Parku. Jak jsem se k parku pomalu blížila, domy kolem mě byly čím dál honosnější a udržovanější. Se mnou to bylo přesně naopak.

Doběhla jsem do poloviny ulice, když jsem se musela zastavit. Celý svět se pohyboval nahoru a dolů a otřásal spolu s dupáním mých těžkých nohou; buch, buch, buch, narážela chodidla do země a vysílala šokové vlny do mého těla i do chodníku pode mnou. Netrvalo ani pár minut – ve skutečnosti to byly pouhé sekundy – a obličej mi zfialověl intenzivním horkem, hruď se mi prudce zdvíhala. Před sebou jsem viděla křižovatku, ale ke svému nesmírnému ponížení jsem to tak daleko nezvládla. Nebyla jsem jen bez dechu, musela jsem nejdřív překonat záchvat paniky, abych se vůbec mohla pohnout.

Po dobu další písničky ze svého playlistu jsem kráčela. V tu chvíli bylo pro mě menší potupou připustit si, že už nemůžu, než se stát totální fyzickou troskou, k čemuž by nepochybně došlo, kdybych se pokusila pokračovat v běhu. Konečně jsem byla v parku a zkusila jsem běžet, dokud nedohraje nová písnička.

Nezvládla jsem ani to, a tak jsem se procházela středem parku kolem hřiště, kde děti hrály fotbal. Všechny do jednoho skotačily naprosto bez námahy, neustále v pohybu, kdežto moje tělo vypadalo, jako by každá jeho část právě dostala epileptický záchvat.

Stehna se mi chvěla, zadek natřásal a prsa se komicky pohupovala v očividném úsilí zesměšnit mě před sobotními tatínky, kteří vyděšeně zírali z hřiště. Pokaždé, když jsem se chodidlem blížila k asfaltu, děsilo mě, že si vymknu kotník, a kdykoli jsem se podívala dolů, lekla jsem se hrozivě obrovského, vymrštěného stehna. Měla jsem pocit, že mé fyzické já nereaguje na nic z toho, co se mu moje intelektuální a emoční já pokouší sdělit. Jedinou odpovědí na uklidni se, hlavní je vyvíjet snahu bylo no jo, působit si takovou bolest byl fakt skvělý nápad. Což možnost uklidnit se zcela vylučovalo, a tak moje tepová frekvence už zase stoupala do výšin.

Když jsem se konečně dostala až na konec parku a obrátila se, abych zamířila zpátky, bušení v hlavě spolu s doutnajícím ohněm v plicích mě přesvědčily o nezvratném faktu: domů to v žádném případě nezvládnu.

Nakonec jsem se po několika dalších startech a zastávkách a za usilovného vyhýbání se očnímu kontaktu s každým, koho jsem cestou potkala, domů přece jen dopravila. Večer na party jsem se pak pořádně odměnila neskutečným množstvím jídla a pití, zatímco jsem kde komu bujaře vykládala, jak jsem si byla ráno úžasně zaběhat. Když jsem se druhý den probudila, měla jsem pocit, jako by mě přejel náklaďák. Obří tirák, s gigantickými drážkovanými pneumatikami. To přece nejde, takhle se ničit, usoudila jsem. Musela jsem to včera přehnat. Když jsem si později spočítala, jak daleko jsem tenkrát běžela, zjistila jsem, že jsem uběhla jednu míli.

Trvalo tři měsíce, než jsem se o běh znovu pokusila.

Nevzpomínám si, že bych někdy vědomě došla k závěru, že nemůžu běhat; brala jsem to prostě jako jednu z těch věcí, které mě dělají mnou, tak jako moje posedlost sýrem nebo nechuť k mužům v roláku.

Každopádně jsem si tím byla stoprocentně jistá. Nesmírně jsem záviděla každému, kdo běhat umí, a bezmezně jsem obdivovala svou spolubydlící. Objevila se ve dveřích, zářila po jedné ze svých pravidelných tras kolem Regent’s Parku či Hampstead Heath a já jsem ji pokaždé nadšeně vítala. Povídaly jsme si o tom, co viděla; ona se přitom opírala o kuchyňský pult a upíjela ze sklenice vodu, já seděla na pohovce s notebookem opřeným o kolena, jako by to bylo mimino, které trpí větry.

"Taky bych chtěla umět běhat." Když to vyslovíte nahlas, je v tom jistá útěcha. "Musí to být moc fajn," vzdychala jsem, když si zouvala boty. Pocítila jsem špetku lítosti nad tím, že pro mě už je na běhání pozdě. Pak jsem se obvykle rezignovaně natáhla pro televizní ovladač.

Kolikrát jsem sledovala, jak se běžecký úbor mé spolubydlící hypnoticky otáčí v pračce, a nikdy mě nezarazila nelogičnost mého přesvědčení, že "neumím běhat". Nejspíš se formovalo postupně a já ho nechala, aby mě ovládlo, jako stav věcí, kterému jsem se bez námitek podvolila.

Pamatuju se, že v nějakých šesti sedmi letech jsem se kvůli běhání nemohla dočkat školní přestávky. A vzpomínám si, jak když mi bylo třicet, věděla jsem s naprostou jistotou, že běhání je zcela nad mé síly.

V letech mezi tím jsem nějak zapomněla, jaký je to pocit, číst ve školní třídě nebo poslouchat, jak čte někdo jiný, a v nohách cítit ten dobře známý neklid. Očima jsem kmitala z hodin na stěně zpátky na učitele a od něj k oknu. Už brzy. Potom, jakmile zazvonilo, jsme popadli bundu a řítili se ven, hrát si jakoukoli hru, co nás zrovna napadla, jen když se při ní dalo běhat. V tom věku jsme tomu neříkali běhání, protože jsme za běhu dělali všechno; z rukávů se nám přitom plandaly rukavice a copy nás šlehaly do tváří. Byli jsme prostě jen děti, co se baví po svém, a všechno bylo ještě zábavnější, když se to dělalo rychle. Běhali jsme a smáli se. Pro nás to bylo jedno a totéž.

Jako desetiletá jsem zasněně postávala na startu 400metrového okruhu. Sledovala jsem, jak hřejivé sluneční paprsky prosvítají otvory pro odvádění potu na mém námořnicky modrém triku Aer tex a dohněda zbarvují moje paže i trávu na trati. Budu běhat kolem dokola, co to jen půjde, a když budu mít chuť, střihnu si to napříč, dokud nás nezavolají zpátky do třídy nebo trať nebude potřebovat někdo jiný.

O dvacet let později jsem byla dokonale smířená se statusem člověka, do jehož života sport nepatří. Jako kdybych nikdy předtím neběhala. Ve snu bych si nepomyslela, že běhat můžu, že jediné, co pro to musím udělat, je vyjít ze dveří. Neběhala jsem, a tím to haslo. Nějak mi nedocházelo, že neběhat a nebýt běhu schopná není to samé.

Prostě jsem nebyla sportovní typ, a dál jsem to neřešila. Jako dospívající jsem se mohla pyšnit dobře vyvinutými křivkami, zato se mi nedostávalo prakticky žádného soutěžního ducha. Ve škole se mi při hodinách tělocviku jen zřídkakdy podařilo dosáhnout kontaktu míče s pálkou a ty tři roky na univerzitě jsem své tělo v podstatě úplně zanedbávala. Nejspíš jsem trochu popoběhla, když jsem jednou strkala kamarádku Clare ze svahu Cotham Hillu v nákupním vozíku, a určitě jsem si párkrát zatančila na pódiu, ale tím mé vysokoškolské sportovní aktivity rozhodně končily.

Pak jsem se přestěhovala do Londýna a zahájila nekonečnou štrapáci po soukromých tělocvičnách. Kdykoli jsem se rozhlížela po nových prostorách, namlouvala jsem si, že tentokrát to bude to pravé. Tohle bude ta tělocvična, kvůli které si cvičení zamiluju. Ale nikdy se to žádné nepovedlo. Jakmile lesk nových strojů, cvičební plán a používání sauny zevšedněly, kouzlo se rychle vytratilo a začala jsem vrhat letmé, provinilé pohledy na bankovní výpisy, protože bylo zřejmé, že za tyhle návštěvy utrácím čím dál víc peněz.

Tehdy jsem nevěděla, že tělocvična je jen metadonovou náhražkou za heroin běhání venku. Jak by se mohlo nikam nevedoucí dusání po běžeckém pásu před stěnou donekonečna se opakujícího přehledu zpráv srovnávat se svobodou běhání podél pobřeží, kde se nad vámi vznáší racek, hledá na cestě zbytky jídla a vy najednou zjistíte, že mu stačíte? A přesto jsem v tom pokračovala. Jako další přišla na řadu (pod vlivem Madonny) fáze jógy. Hodiny potu a kroucení v místnosti plné webových grafiků na volné noze a vystresovaných módních redaktorů. Následovalo Pilates, a dokonce jsem flirtovala i s meditací.

Nakonec, když mě po létu bolehlavu přepadla téměř ochromující deprese, jsem se dala na chůzi. Dosáhla jsem bodu, kdy jsem prostě musela přerušit horečnou rutinu brečení v klubíčku pod konferenčním stolkem a vyjít ven na denní světlo. Potřebovala jsem cítit na kůži teplý dech větru, toužila jsem vnímat, jak mi tělem opět skutečně proudí krev, a chtěla jsem přitom mít jiný výhled než na prefabrikované stropní panely či zanedbané, odrůstající nehty na jogínových nohou. Byla jsem napůl šílená z týdnů nedostatečného spánku – vysilující noci jsem trávila panikou, ve dne jsem sotva vlekla ztěžklé údy –, a tak jsem v zoufalství usoudila, že po fyzickém vyčerpání by se mi noci mohly zdát snesitelnější. Toužila jsem toužit po posteli místo toho, abych v ní viděla bojiště nekonečné války se svými vlastními démony. Chtěla jsem se těšit na to, že si na závěr dne půjdu lehnout a přitom mě nohy nebudou bolet od zběsilých záškubů, které celé hodiny provádějí pod mým stolem, ale od skutečného užívání.

Jednoho dne jsem se prostě zvedla, odešla z domu a vrátila se skoro za tmy. Tak začala moje fáze chození. Chodila jsem celé hodiny, po všech trasách, které moje, tehdy už bývalá spolubydlící zdolala rok předtím. Po Hampstead Heath, Regent’s Parku, Hyde Parku. Vyšla jsem ze dveří třeba v neděli po ránu, a vrátila se za tři čtyři hodiny. Často jsem si na čas strávený venku skoro nevzpomínala, jako by mě meditativní opakování kroků určitým způsobem hypnotizovalo. Vyrážela jsem zostra, nemohla jsem se dočkat, až opustím špinavé městské ulice, lelkující chodce i místní krámky, jejichž majitelé mě během mého léta přejídání vídali v slzách a ucouranou. Když se pak přede mnou objevily parky, cítila jsem, jak se mi zvedá nálada. Rázovala jsem si to po Heathu a schválně jsem zabloudila mezi stromy do míst, která jsem neznala.