Když se vás moje kolegyně v září 2019 ptala, jak může současný svět a běh lidských dějin změnit nadužívání antibiotik, kvůli čemuž přestávají na některé bakteriální nemoci zabírat, odpověděl jste, že antibiotika vlastně vytvořila z rakoviny novodobou epidemii, protože žádnou skutečnou epidemii jsme už dlouho nezažili. Co vám běželo hlavou, když se pár měsíců nato začaly objevovat první zprávy o šíření koronaviru?
Dlouho nezažili, tak teď zažíváme... Koronavirus nemá s antibiotiky nic společného, je to virus. Loni způsobil dejme tomu 3 % úmrtí, letos určitě taky, ale to jen proto, že je nový a šíří se. Až se šířit přestane, bude čas si jeho vliv na mortalitu (úmrtnost) přepočítat. Moc to nebude. Problém je, že lidé nedokážou v jeden okamžik uvažovat v absolutních i relativních číslech a vždycky si myslí, že jsou ta čísla v nějakém rozporu. Takže když řeknu, že nemoc covid-19 má čtvrtprocentní smrtnost, všichni nezúčastněně přikyvují, jako že dobrý. Ale když řeknu, že to představuje 15 tisíc mrtvých Čechů, pak se zhrozí. Přitom je to pořád totéž číslo.
Přítel historik mi říkal, že husitské války vznikly proto, že Karlova univerzita produkovala strašné množství neuplatnitelných intelektuálů, z nichž se pak stávali kazatelé.
