Jako rodič máte ohromný vliv na to, jaký bude mít váš potomek vztah ke sportu, ať už nastupuje slibnou dráhu vrcholového sportovce, nebo se mu věnuje rekreačně.
75 procent dětí sekne s organizovaným sportem kolem 13 let
Nedávno provedená studie psychologů z University of Texas poukázala na skutečnost, že děti angažovaných, vřelých a podporujících rodičů měly lepší sportovní výsledky, vyšší sebejistotu a sport jim přinášel radost, byl pro ně zábavou. Právě radost z toho, co děti dělají, se ukázala být rozhodujícím faktorem, zda se budou danému sportu věnovat i o 6 až 12 měsíců později.
Možná je překvapivé, že na míře sebevědomí ani na sportovních úspěších tolik nezáleželo. A zvyšující se tlak ze strany rodičů s téměř stoprocentní jistotou radost a spokojenost dětí z aktivity, které se věnují, snižuje. I proto plných pětasedmdesát procent dětí s organizovaným sportem skončí, než dosáhnou třinácti let.
Jaroslav Kulhavý, 30 letcyklista, olympijský vítěz a mistr světa 
Rodiče mě vždy v rámci možností podporovali, ale nikdy mě do sportu nenutii. Vnímal jsem to pozitivně, ale uvědomil si to spíše později. Myslím, že by mělo být na každém dítěti, aby dělalo to, co ho baví. V rodičích má mít oporu, kam si může přijít i pro radu. Hnacím motorem pro mě byli také starší a lepší kluci a známí sportovci.
Když už jsem se o sebe uměl postarat sám (nebo tým), tak se z mých rodičů stali hlavně mí fanoušci. Když bylo ale potřeba, vždy mi pomohli nebo ulehčili. Udělali prostě cokoliv, abych se mohl sportu více věnovat. |
Co potřebují slyšet, když soutěží
Takovou otázku dostali kanadští tenisti ve věku 12 až 15 let. Zmiňovali potřebu slyšet od rodičů podporující komentáře stran jejich přístupu, sportovního chování a snahy. Vůbec naopak netoužili po technických či taktických radách.
Jak a za co chválit
Psycholog Richard Wiseman ve své výborné knize 59 vteřin: malým zamyšlením k velkým změnám popisuje, proč je mnohem přínosnější chválit potomka za vynaloženou snahu spíše než za výsledky či schopnosti.
Vyzdvihujeme-li příliš něčí talent, může nabýt dojmu, že právě díky vrozenému talentu a schopnostem nemusí vynakládat tolik úsilí, jako ostatní, kteří takovou dávkou talentu neoplývají. Na druhé straně strach ze selhání pak může vést k nesportovnímu chování, případně přerůst v nepříjemné úzkostné stavy. Prohra totiž znamená, že nejsou talentovaní dost. Jen těžko může kdokoliv cítit uspokojení z aktivity, kdy jeho sebehodnota závisí na tom, zda zrovna vyhrává, či nikoliv.
Naopak děti, u kterých je vyzdvihována především snaha a vynaložené úsilí bez ohledu na výsledek, na sobě pracují zpravidla tvrději. Selhání a prohry berou jako dočasné situace, které lze překonat dalším úsilím, věří ve vlastní kompetentnost, mají vyšší sebevědomí, jsou motivovaní na sobě dále pracovat, věří, že jsou dobří v tom, co dělají, jsou šťastnější.
Lucie Hinnerová, 24 letprofesionální hráčka golfu 
Než jsem začala hrát golf, kterému se dnes věnuji profesionálně, hrála jsem závodně tenis. V tenisových začátcích mě rodiče podporovali, jak morálně tak samozřejmě finančně. Rádi se chodili dívat na mé zápasy, přestože jsem většinou prohrávala. Nepamatuji se, že by na mne někdy křičeli za zkažený míček nebo něco podobného. Vždy tu prohru přijmuli stejně tak, jako jsem ji musela přijmout já. Mezitím jsem krátce hrála i lední hokej, kdy se mi hlavně o víkendu vstávat kolem páté hodiny ranní na tréningy moc nechtělo a uměla jsem být i docela protivná. Ale jak jsme se přiblížili ke stadionu,tak to ze mě spadlo a byla jsem ráda, že rodiče vydrželi moje nálady a společnými silami mě přesvědčili.
Když jsem ve 14 letech začala hrát golf, bylo to trochu jiné, jelikož mě museli vozit pořád na tréninky nebo na turnaje. Trénovala jsem 6x týdně, což v tenise tak úplně nebylo. Přišlo mi, že i rodiče golf baví více než tenis, měla jsem od nich neskutečnou podporu a proto jsem chtěla být lepší a lepší.
Po dovršení mých 15 let se toho moc nezměnilo. Přijde mi, že mě podporují čím dál více, že chtějí, ať jsem ještě lepší a lepší. Pořád se o golfu bavíme, plánujeme co a jak bude dál, kam pojedu na turnaje, jaký bude další krok a tak. Přistupují k tomu opravdu kladně, což mě velice motivuje. Samozřejmě, že když jsem někdy zahrála špatně, tak ruply nervy, ale za pět minut bylo po bouři a jelo se dál. Mám štěstí, že mí rodiče ve mě věří, ale zaroveň mě nikam netlačí. Za to bych jim chtěla poděkovat. |
Zda bude malý sportovec své úspěchy a neúspěchy posuzovat na základě vynaloženého úsilí, nebo bude věřit, že vše je dopředu dáno talentem, rozhodnuto okolnostmi, vnějším prostředím, to ovlivní nastavení mysli a způsob zvládání situací nejen ve sportu, ale i ve škole, ve vztazích, v práci.
Jak ano, jak ne
Rodiče dětí, které se sportem sekly v nadějném věku, spojuje mnohdy následující typ chování:
- Přílišný důraz na výsledek závodu či zápasu na úkor vyslovené podpory během závodu
- Odlišné cíle rodičů a dětí
- Odlišný přístup po vyhrané a prohrané soutěži
- Shazování trenéra
- Touha dojít naplnění svých mladistvých cílů skrze své děti
K ideálu sportovního rodiče vás naopak může přiblížit následující:
- Fandění a povzbuzování nejen svého potomka, ale celého týmu
- Snaha být svému potomkovi vzorem
- Co možná nejmenší fušování trenérovi do řemesla
- Uvědomění si své role, tedy že v první řadě jste rodič, nikoli vrstevník, trenér či divák
- Naslouchání a podpora
Děti nejsou do 15 let malí dospělí
Zlom přichází ve věku kolem 12 až 15 let, kdy se význam zábavy snižuje, mladý atlet se začíná soustředit na mistrné zvládnutí sportu, v němž se cítí nejsilnější, začíná chápat důležitost zdlouhavých, úporných, repetitivních tréninků. Důležitější se oproti zábavě stává sebedůvěra a sportovní úspěchy. Bez zakořeněné radosti z pohybu a zábavy s daným sportem spojené by se ale k tomuto způsobu uvažování pravděpodobně nedostal. Jako rodič se můžete poplácat po ramenou, odvedli jste skvělou práci. Teď už je to na trenérovi a vrstevnících.
Díky sportu se děti mohou naučit spoustě cenných dovedností, jako je spolupráce, houževnatost, soustředění, zodpovědnost, vytrvalost, pozitivní přístup. K jejich získání ovšem nestačí sport jako takový, nejdřív je třeba mít kladné zkušenosti a vzpomínky se sportem spojené. Jako rodič máte ohromný vliv na to, jaké vzpomínky to budou.
Pohyb hrouJak na lásku k pohybu už od prvních krůčků? Hrou. Pohybové hry a cvičení s dětmi od 1-3 let pořídíte se slevou na Knihy.iDNES.cz. |
Barbora Blažková
Dokončuje studium jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V rámci studia se zabývá zejména problematikou psychologie sportu a konceptu psychické odolnosti nejen vůči traumatickým událostem. Když zrovna v práci či ve škole nepracuje s lidmi na psychologické rovině, trénuje na extrémní překážkové závody, jelikož běhání po lese, plazení bahnem pod ostnatým drátem a překonávání všelijakých fyzických i mentálních překážek je jeden z motorů, které ji ženou vpřed. |
