Začali jsme běhat, začalo nám to jít a s jídlem vyrostla chuť – chuť přidávat si tréninkové dávky až „do bezvědomí“. Vrcholoví sportovci kolem sebe mají tým lidí, kteří jim radí, kdy přidat, kdy zvolnit a pomáhají jim s motivací. Co máme ale dělat my, obyčejní běžci? Základem je poslouchat svoje tělo a komunikovat s ním i se svým okolím, radí Iva Vedralová, trenérka kurzů pro ženy Jdu běhat.
„Rizikovou skupinou“ jsou soutěživí muži
„Z mých zkušeností se začátečnicemi vyplývá, že tam tolik přemotivovanosti nevidím. Je to spíše problém mužů, i když samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo,“ říká trenérka. Muži jsou podle ní více soutěživí, umí jít přes bolest a za hranu. „Zdá se mi, že také méně než ženy naslouchají svému tělu,“ dodává.
Důležitá je podle ní rovnováha fyzické a psychické síly či aktivity. „Přináší větší uspokojení z pohybu a navíc se pak cítíte silnější, odolnější a více v pohodě. Zároveň se ale také více a zdravěji zlepšujete – protože pokud jedete pouze na fyzický výkon (což se stává často právě u mužů), můžete na to velmi rychle dojet,“ varuje Iva Vedralová. Muži jsou podle ní především zpočátku hodně namotivovaní a stanovují si velké cíle – například uběhnout maraton. A když ho pak uběhnou, dají si časový cíl a tak dále.
Problém žen: až příliš úzkostlivě se sledují
Abychom ale byli spravedliví, ani ženy nejsou v této oblasti svaté. Jejich problém podle trenérky spočívá často zase v tom, že se pozorují až moc. „Často se mi stalo, že mi ženy po tréninzích hlásily, že přišly domů a tady je to bolelo, tady píchalo, špatně se jim dýchalo. Ptají se, co by měly udělat, ale zároveň se bojí, aby si něco neudělaly. Na to také dejte pozor,“ říká trenérka.
Radí začínat pozvolna, pravidelně se po běhu protahovat, kombinovat běh s cvičením, přidávat si pomalu a řídit se tréninkovým plánem, i když třeba jen úplně jednoduchým. A hlavně odlišovat běžné (i když někdy také bolestivé) projevy po aktivitě od signálů, že je něco jinak, než má být.
Dejte pozor na výstražné signály těla
„Nelze se však zlepšovat pořád dokola jenom tím, že si budete přidávat kilometry nebo neustále zlepšovat čas,“ dodává trenérka. Zdůrazňuje, že je potřeba poslouchat svoje tělo – a nejde o žádné ezoterické povznesení, ale o to, že nám tělo dává jasné signály, třeba v podobě bolesti. „Když vás začne píchat v lýtku a píchá vám v něm už měsíc a vy nedáváte žádnou zpětnou vazbu a regeneraci, přijde zranění. A zranění je vždy známkou přetrénovanosti,“ vysvětluje trenérka.
Zranění při sportu, pokud k němu nedojde úrazem, pádem a podobně, se vždycky hlásí dopředu. Většinou to není tak, že by se „najednou stalo“, ale dává o sobě vědět bolestí, kterou bychom měli poslouchat – i když máme co nevidět běžet ten maraton.
Otázka pro vrcholové sportovce i „hobíky“
Přemotivovanost je velký problém u vrcholových sportovců, především u mladých mužů. Neustále si přidávají, zlepšují se, což přináší motivaci, ale zároveň také pomyslný vrchol, přes který se už nelze přehoupnout, tedy ještě více se zlepšit. Pak může nastat vyhoření a rychlý pád.
„Když se podíváte na sportovce, kteří se dlouho drží na vrcholu, jde většinou o sled událostí – nejen fyzické, ale i psychické připravenosti. Jde o lidi, kteří pracují s psychology, hodně řeší regeneraci, ale neustále také motivaci,“ říká trenérka a podotýká, že i tito výkonnostní sportovci si neustále musejí odpovídat na otázku „Proč to dělám?“ nebo: „Proč to pořád dělám?“. A odpověď by měla být uspokojující, ale i motivující do budoucna.
Přístup ke sportu jako trénink pro život
Přemotivovanost a neustálou chuť být lepší a lepší je třeba kontrolovat. Třeba i proto, abyste u sportu vydrželi. Trenérka zmiňuje, že někteří lidé zmíněnou krizi řeší tím, že daný sport odloží jako něco, co už jim nemá co nabídnout, a začnou dělat něco jiného. „Bývají to často lidé, kteří se podobně chovají třeba i v práci – přijdou ráno do kanceláře, jsou strašně nabuzení, mají spoustu nápadů… a pak se jim jedna věc nepovede a mají chuť jít „od toho“ a třeba i celou práci změnit. Dílčí neúspěch je pro ně neobvyklý a berou ho jako velké selhání či signál, že to není práce pro ně,“ dodává Iva.
Zároveň zmiňuje, že sport je dobrým „tréninkem nanečisto“ právě i pro práci nebo osobní život. Při sportu si můžeme bez následků zkusit kočírovat přemotivovanost, pracovat s odpočinkem a plněním cílů tak, aby nás celá aktivita bavila a naplňovala. Kdo to umí, má pak i velký kredit do běžného života. „Ne nadarmo se vás u pracovních pohovorů ptají také na váš volný čas a sporty – mnoho firem si dokonce cíleně vybírá zaměstnance, kteří aktivně nebo třeba i výkonnostně sportují,“ dodává Iva, „Jsou to často cílevědomí lidé, kteří umí makat, ale zároveň vědí, kde ubrat.“
Přemotivování či vyhoření: Jak z toho ven?
|
