Ulehčuje nám vysoká inteligence život? Nebo ho naopak dělá složitějším? A jak se vůbec v reálném životě lidé s vysokým IQ uplatňují? Tohle se snažilo zjistit už mnoho vědeckých výzkumů, třeba ten, který už v roce 1926 provedl americký psycholog Lewis Terman.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak se liší mozek muže a ženy? Proč je u chirurga důležitější hlava než ruce? Čtěte v novém vydání týdeníku Téma. |
V kalifornských školách vybral na 1 500 nejnadanějších žáků s IQ mezi 140 a 170 body (IQ nad 130 mají přitom jen dvě procenta lidí). Děti sledoval v průběhu let až do jejich dospělosti, aby zjistil, jak se svým darem naloží.
Výsledek? Průměrný plat účastníků pokusu byl až dvojnásobný oproti průměru. Hodně nadprůměrné bylo ale v jejich případě i procento rozvodovosti, alkoholismu a sebevražd. Častěji trpěli samotou a depresemi.
Vysvětlení psychologů? Jedním z důvodů, proč jsou nadprůměrně inteligentní lidé v životě více nešťastní, je kladení si přehnaně vysokých nároků. V případě, že je nenaplní, propadnou často depresím.
Další příčinou může být nadměrná přemýšlivost. Protože jim to jejich mozková kapacita i obrazotvornost dovolují, lámou si více hlavu tím, kam spěje náš svět, kolik je v něm špatného a jak mohou být ostatní tak hloupí a neteční, že si toho nevšímají.
To potvrzuje i doktor psychologie Alexander Penney z MacEvanovy univerzity v Kanadě: „Během dne často propadají záchvatům úzkosti, a pokud se jim stane něco nepříjemného, nejsou schopni to prostě přejít a zabývat se něčím příjemnějším. Traumatizujícím zážitkem se ‚užírají‘ i několik dní a neustále přemýšlejí o tom, co mohli udělat jinak a lépe.“
Při řešení problémů rozmýšlejí všechna možná řešení, takže mohou působit nerozhodně a „zpomaleně“, což se v dnešní době, kdy se preferuje výkon, rychlost a jasný názor, neodpouští.
Ostatní nám „nerozumějí“
Paradoxem je, že velká míra pochybností o správném řešení je u lidí s vysokým IQ často oprávněná. Keith Stanovich z Torontské univerzity sestavoval celý svůj život testy racionality a zjistil, že pragmatická rozhodnutí nijak nezávisí na inteligenci.
Komu nejde matematika, nemůže být chytrýJaké další mýty o nadaných dětech znáte? |
I když by se mohlo zdát, že chytří lidé umějí lépe zvážit důsledky svých rozhodnutí, je to ve většině případů spíše naopak. Lidé s vyšším IQ se nezřídka chovají zcela iracionálně. Takřka polovina členů kanadského klubu Mensa například věří v paranormální jevy. Ekonom Jay Zagorsky zase v jedné své studii doložil, že u lidí s IQ nad 140 je oproti běžné populaci dvojnásobná šance, že překročí limit na své kreditní kartě. Jsou často tak pohlceni svým oborem, že další věci nevnímají, či pro ně nejsou důležité.
Nejhorší, s čím se však musí abnormálně chytří lidé (či přesněji řečeno lidé s vyšším IQ) potýkat, je zřejmě fakt, že jim ti ostatní „nerozumějí“. A to už v dětství, kdy mají často potíže začlenit se mezi „normální“ vrstevníky, kteří mají úplně jiné zájmy i vědomosti a baví se o zcela jiných věcech.
Leckdy jsou proto „malí Einsteinové“ i obětí školní šikany či nemají ve třídě žádné kamarády. Pro ostatní jsou prostě „divní“. „Někde jsem četla, že si rozumíme s lidmi, kteří mají IQ v rozmezí plus minus do 20 bodů jako my. Pokud tyhle děti nevyrůstají v podmínkách, kde budou moct potkat stejně disponované jedince, mohou být frustrované,“ vysvětluje Dana Havlová, místopředsedkyně Mensy ČR, tedy sdružení nejinteligentnějších lidí Česka, kterým naměřili v testech minimálně IQ 130.
Navíc takové děti obvykle nemusí první dva tři roky ve škole nic moc dělat, paměťové učení nepotřebují téměř žádné. Nedostatečně se tudíž rozvíjejí jejich pracovní návyky. Díky svým znalostem se během vyučování často nudí, nedávají pozor, ruší.
Nálepku notorického vyrušovatele leckdy vyfasují i kvůli frekventovaným doplňujícím otázkám k probírané látce, jež ale pramení z jejich přirozené zvídavosti. „Talentovaný student může mít opravdu problém chápat, proč paní učitelka celé třídě vysvětluje potřetí nebo počtvrté z jeho pohledu naprosto triviální příklad. Logicky se pak nudí, případně vyrušuje,“ podotýká Petr Čavojský, další z místopředsedů Mensy ČR. Takové děti jsou pak demotivované, znechucené, odmítají pracovat. Často dostávají špatné známky.
A narážejí i u řady učitelů. V jejich očích jsou drzí. Požadují jasně formulované otázky, a když je nemají, neodpoví nebo odpoví špatně. Typický příklad z testu – při kolika stupních vře voda? Jednoduchá odpověď na jedničku – při 100 °C. Nadprůměrně inteligentní dítě ale ví, že záleží na tlaku, že voda vaří při různých tlacích různě – a tak začne s učitelem diskutovat.
Co s tebou, Einsteine?
Obecně platí, že třeba sportovní, výtvarný nebo hudební talent společnost oceňuje víc než vysokou inteligenci. Ostatní se někdy snaží chytrým dětem dokázat, že nad nimi mají navrch. Jak to, že jsi tak chytrý, a neumíš si zavázat tkaničky od bot? „Dítě, které své znalosti demonstruje neustále zvednutou rukou, se navíc třídnímu kolektivu rychle zajídá,“ jmenuje další z peripetií nadaných dětí Dana Havlová.
Jakkoliv se to může zdát absurdní, výchova geniálních dětí tak může být paradoxně srovnávána se vzděláváním dětí mentálně zaostalých či jinak postižených.
Dnes už je běžné, že se učitelé ve školách individuálně věnují pomalejším či dyslektickým dětem. „Pokud má dítě o 30 nebo 40 bodů nižší IQ, než je průměr, docela dobře chápeme, že mu musíme pomoci. Pro ty s opačnou odchylkou máme ale stejné porozumění jen vzácně,“ povzdechne si Petr Čavojský.
Tento problém měla vyřešit vyhláška školského zákona. Podle ní mají od roku 2005 výjimečně rozumově nadané děti nárok na individuální vzdělávací plán. Jenže… Není v silách jednoho kantora, který má ve třídě dvacet i více žáků, vyhovět potřebám a tempu všech dětí. „V rámci jednoho předmětu by učitel musel vést v podstatě dvě úplně odlišné vyučovací hodiny,“ říká Havlová s jistou dávkou pochopení.
Řešením nebývá ani to, že přeskočí ročník či dva. Vědomostně sice starším spolužákům stačí, emočně a sociálně ale ne. Navíc zpravidla vyniká jen v některých předmětech. Typický příklad: Extrémní nadání na matematiku a fyziku, zato z češtiny čtyřky a pětky.
A aby toho nebylo málo, hranice mezi talentem a postižením je často velmi tenká. „Poruchy učení, třeba dyslexie nebo dysgrafie, jsou mezi dětmi s vysokým IQ poměrně časté,“ říká Dana Havlová. Neobvyklý u nich není ani Aspergerův syndrom – druh autismu, kterým zřejmě trpěli třeba i Albert Einstein či Thomas Jefferson.
Projevy takového dítěte? Jednostranné zaměření na určitou oblast vědění, netečnost k reakcím lidí, kteří ho poslouchají, nerozumí mimoverbální komunikaci, vyniká v učení faktů či vzorců, ale dělá mu problém přemýšlet abstraktně.
V dospělosti si pak lidé s vysokým IQ zpravidla hůře hledají partnera i přátele a často žijí osamoceně. A pokud si s sebou nesou frustrace z dětství, mohou své nadprůměrné IQ nasměrovat i špatným směrem. Mezi vrahy i válečnými zločinci je takových lidí řada.
Obecně platí, že samotná vysoká inteligence ničemu nevadí. Jde spíše o to, jaké další vlastnosti máme. „Když je třeba člověk puntičkář, nebo psychopat, a navíc vysoce inteligentní, tak dokáže hodně škodit, jak známe například u mnoha nacistických pohlavárů,“ říká psycholog Aleš Neusar.
Emoční inteligence je víc
Většina odborníků tvrdí, že na IQ člověka má více než 75procentní vliv dědičnost. Samotné geny ale jen „vykolíkují hřiště“ a vliv prostředí, které pak malé dítě formuje, je obrovský.
Chaos, vulgarity a černý humorSedm překvapivých známek inteligence |
Zatímco na obecné inteligenci se podle výzkumů geny podílejí až z 80 %, u slovní zásoby či prostorové orientace je jejich podíl jen poloviční a třeba paměť ovlivňují jen ze třetiny. Největší rozvoj mozku přitom člověk zaznamenává do svých pěti let. Tehdy má dítě vyvinutých 50 % mozkových spojů, při nástupu do školy jsou to tři čtvrtiny a po dvanáctém roku už se tzv. plasticita mozku pomalu uzavírá a mezi dvanácti až šestnácti lety prý člověk dosahuje z hlediska schopnosti nasávat nové informace vrcholu.
Na druhé straně jeho intelektuální výkon limituje to, že nemá znalosti a nahromaděné zkušenosti dospělých, kteří se díky tomu lépe rozhodují i řeší problémy. Výzkum londýnské University College navíc zjistil, že v období dospívání se může výška IQ prudce oběma směry měnit. A to až o deset bodů. Pokud jde čistě o výkonnost mozku, od 22 let nastává pokles.
Prestižní časopis Perspectives on Psychological Science zveřejnil poznatky amerických vědců, kteří analyzovali více než 70 studií zabývajících se metodami, zvyšujícími IQ u dětí v předškolním věku.
Vybrali tři věci, které prý skutečně ohledně zvýšení IQ u malých dětí fungují: omega-3 nenasycené mastné kyseliny během těhotenství a v prvních letech života mimina. Interaktivní i běžné čtení především u dětí do čtyř let („průměrný nárůst IQ o šest bodů u dětí, kterým rodiče pravidelně nahlas četli…“). A interaktivní hry, a to nejlépe s jinými dětmi či s jinými dospělými, než jsou rodiče.
Inteligence, to ovšem není jen IQ. Ale třeba i inteligence emoční (schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí a podle toho se k nim chovat), sociální (schopnost kladně působit na svoje okolí) a další druhy. Psychologové a sociologové se shodují, že pro uplatnění se v reálném světě je rozhodující právě inteligence emoční (EQ). Věhlasný americký psycholog Daniel Goleman říká, že za vším, co člověk dokáže, je dvacet procent IQ a osmdesát EQ.
„Protože klasické IQ jako ukazatel úspěšnosti leckdy selhává. K úspěchu ve většině oblastí života a profesí stačí průměrná, nebo i mírně podprůměrná inteligence. Pokud máme a správně využíváme i jiné talenty, můžeme být velmi úspěšní. Lidská inteligence není totiž jen IQ, protože žádný test nezměří všechny důležité oblasti života. A navíc může být i zkreslený,“ vysvětluje Aleš Neusar z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého.
„Na druhou stranu, když se třeba podíváme na všeobecné přijímací testy na vysoké školy, tak se zatím pořád měří něco blízkého tomu IQ, popřípadě všeobecné znalosti. Je ale otázka, jestli je to vždycky dobře. Zda tato inteligence obsáhne i úkoly, které bude konkrétní člověk ve svém životě potřebovat.“
