Zvýšeně citlivých lidí si ve své knize Der Sensible Mensch (Citlivý člověk) všiml již v roce 1978 Wolfgang Klages, který je označil pojmem „mimózovití“ – podle rostliny mimóza, česky známé jako citlivka, jejíž listy se při dotyku zavírají a sklápějí. S pojmem hypersenzitivita (syndrom HSP, Highly sensitive person, tedy vysoce citlivý člověk) přišla v roce 1997 americká psycholožka Elaine Aronová.
V Česku se o hypersenzitivitě příliš nemluví, přitom je jí „postiženo“ zhruba 15 až 20 % lidské populace. Postiženo je záměrně v uvozovkách, nejde totiž o nemoc ani duševní poruchu, ale o citlivější nervový systém, který zpracovává okolní podněty daleko intenzivněji, než je tomu u běžných lidí.
Hypersenzitivita by se dala přeložit jako přecitlivělost, jenže toto slovo má v češtině dost negativní nádech posměchu. „Přecitlivělost je spíše situační reakce na různé podněty, zatímco hypersenzitivita může být více geneticky podmíněna. Hranice mezi těmito pojmy je sice velice tenká, obecně by se ale dalo říct, že hypersenzitivita je více vrozená. Jde o zvýšenou schopnost nervové soustavy reagovat na vzruchy,“ vysvětluje Pavel Harsa, vedoucí klinický psycholog Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  |
„Přecitlivělost se u člověka může objevit v průběhu života, kdy zvýšeně citlivě reaguje na různé vnitřní a vnější podněty ze svého okolí. Může vzniknout jako reakce na negativní zážitek nebo zkušenost. Na rozdíl od hypersenzitivity se navíc projevy přecitlivělosti mohou v životě jedince měnit. Například žena v šestinedělí může být přecitlivělá kvůli momentálním hormonálním výkyvům a po čase se zase vrátí ke svému běžnému jednání a vnímání světa,“ dodává Harsa.
Podle doktorky Elaine Aronové hypersenzitivní lidé vnímají podněty a vjemy víc do hloubky a také jich mnohem víc zpracovávají. Proto jsou vesměs i dříve, častěji nebo více unaveni. Intenzivněji než ostatní mohou vnímat zvuky, pachy, vůně, světlo, intenzitu barev, mívají citlivější hmat, více než ostatní do sebe „nasávají“ emoce i nálady, a to jak ty svoje, tak ostatních. I proto je pro ně těžší říkat „ne“.
Odlišně než ostatní můžou vnímat i hlad, únavu, bolest nebo citlivěji reagovat na změny počasí a ročního období či energii okolního prostředí. Více než jiným lidem jim může vadit těsné, nepohodlné nebo nějakým způsobem omezující oblečení. To vše jim komplikuje život. A vztahy. I proto, že je ostatní mají leckdy za „divné“, „psychicky labilní“, „hysterické“.
Negativní či přezíravý postoj okolí navíc kvůli své hypersenzitivitě vnímají citlivěji, a tak se motají v jakémsi začarovaném kruhu. Ostatně trochu podobné to ještě před pár lety bývalo i se syndromem vyhoření. Ani v tomto případě většina lidí, a to i lékařů, nevěřila, že něco takového vůbec existuje.
Jednou z možností, která by mohla minimálně napovědět, je jednoduchý test, jenž ve své knize Hypersenzitivní lidé mezi námi předkládá Němec Rolf Sellin. Jde o 23 výpovědí, na které odpovídáte „ano“ nebo „ne“. Pokud odpověď „ano“ převažuje, naznačuje to hypersenzitivitu.
Psycholog Jiří Tyl s neurologem Josefem Faberem jdou na zjišťování hypersenzitivity přece jen exaktněji, konkrétně pomocí EEG – tedy elektroencefalografie, diagnostické metody používané k záznamu elektrické aktivity mozku.
„Při vyšetření EEG se používají aktivační metody, které provokují reakce na intenzivní podněty a stres. Hypersenzitivní lidé reagují na simulaci stresu extrémně. Při vyprovokování stresové reakce se jejich nervová soustava nabudí natolik, že se pak nemohou soustředit na běžné malé věci. A navíc jejich vnímavost nabudí smyslové podněty, které většina lidí vůbec neregistruje,“ vysvětluje Jiří Tyl, který se syndromu HSP věnuje více než dvacet let a jeho praxí prošly stovky vysoce citlivých klientů.
Může za to evoluce
Ne všechny vlastnosti hypersenzitivních lidí jsou na škodu. Jiří Tyl je popisuje jako lidi, kteří o věcech více přemýšlejí: „Jde v podstatě o chodící skenery, které neustále analyzují své okolí, což jim dává také daleko větší míru empatie, intuice a jakýsi šestý smysl.“
Ne každý hypersenzitivní člověk je však zvýšeně citlivý stejně. Někdo reaguje citlivěji na počasí, sluneční osvit, hluk, na zvířata nebo třeba na lidi. „Projevy se mohou lišit u dětí, dospělých a seniorů. U mužů i žen. Mohou souviset s naší osobnostní výbavou a fungováním v životě, s duševními poruchami či nemocemi, s účinkem psychoaktivních látek nebo alkoholu na psychickou stránku jedince. Jsou lidé, kteří jsou úzkostnější, melancholičtější, plačtivější, naopak lidé, jichž se řada i osobních problémů a věcí dotýká, přesto na ně reagují bezstarostně, v krajním případě až aneticky, tedy necitlivě,“ dodává Pavel Harsa. Každý jsme prostě jiný.
Podle Jiřího Tyla má velké zastoupení hypersenzitivních lidí v populaci své evoluční odůvodnění. „Díky tomu, že si daleko lépe všímají i nejmenších detailů a důkladně analyzují prostředí kolem sebe, mohou ostatní upozornit na blížící se nebezpečí. Jistě, v dnešní době už nám příliš nehrozí, že by nás sežrala divoká šelma, a také už nemusíme putovat krajinou a stopovat kořist, abychom se uživili, ale v tlupách lovců sběračů byli hlídači a stopaři nezbytní pro přežití. Tyhle činnosti zřejmě zastávali právě zvýšeně citliví lidé.“
Ti pak na nebezpečí i zdroj potravy upozornili lovce. Oni sami mezi ně zpravidla nepatřili. Kvůli svému neustálému analyzování možných situací se totiž velmi často dlouze rozhodují, váhají, zvažují všechna pro i proti, neradi někomu ubližují, a tak bylo téměř vyloučené, že by za objevenou kořistí či do útoku proti nepřátelům vyrazili sami.
Sellinův test hypersenzitivityPokud na více než polovinu (tedy minimálně na dvanáct) následujících výroků odpovíte „ano“, zřejmě se vás hypersenzitivita může také týkat. 1. Nakupování ve městě mi zřejmě připadá namáhavější než jiným. 2. Násilné scény v kině nebo televizi mě ovlivňují více než ostatní. 3. Sociální nespravedlnost na mě působí tak, jako by se týkala přímo mě. 4. Jsem výrazně lekavější než ostatní. 5. Když přijdu do nového obchodu, cítím se rychle přemožený/přemožená všemi dojmy a potřebuji obvykle trochu delší dobu než druzí, abych se zorientoval/a. 6. Reaguji zřetelně citlivěji na zvuky než druzí lidé. Hlasité zvuky mi působí téměř tělesnou nevolnost. 7. Cestování mi připadá namáhavější než ostatním. 8. Kontakt s druhými lidmi mě mnohdy vyčerpává. 9. Často mě pronásledují i malé věci, které řekli jiní. 10. Někdy mám pocit, jako bych slyšel/a i to, co druzí neřekli. 11. Často mě pronásleduje něco, co jsem nevykonal/a nebo neudělal/a dost dobře. 12. Vnímám velice dobře, jak se cítí druzí. 13. Často se cítím nepochopený/nepochopená, protože zřejmě vnímám víc a jiné věci než druzí. Mnohdy se cítím z tohoto důvodu taky velmi osamělý/osamělá. 14. Velkým davům se nejraději vyhýbám. 15. Jako dítě jsem se vyděsil/a, když učitel káral nějakého spolužáka. Cítil/a jsem se tak, jako by káral mě, i když jsem se toho vůbec neúčastnil/a. 16. Když ve vzduchu visí konflikty nebo hádky, cítím to téměř tělesně – dokonce i když se mě to vlastně vůbec netýká. 17. Nálady jiných lidí mě ovlivňují zbytečně silně. 18. Když je velký neklid, reaguji podrážděně, roztržitě, stresem nebo tělesnými/emocionálními symptomy. 19. Potřebuji se často stáhnout do ústraní a mít hodně času pro sebe. 20. Harmonie je pro mě důležitá, v atmosféře nesouladu trpím. 21. Konfliktním situacím se nejraději vyhýbám. Když bych se měl/a prosadit, reaguji spíš tak, že ustoupím, i když mě to pak mrzí. 22. Daří se mi spíš bojovat za práva druhých nebo zastupovat zájmy veřejnosti než mé vlastní. 23. Umím naslouchat a umím se dobře vcítit a druhé povzbudit, když mají problémy. |
Dnes jsou hypersenzitivní lidé velice často prohlašováni za introverty. Především děti, které se se svou zvýšenou citlivostí teprve seznamují, se totiž vesměs straní kolektivu, jsou zamyšlené a jakoby zasněné, proto je spousta lidí automaticky řadí do škatulky introvert.
Této teorii trochu nahrává i Eysenckův test temperamentu za pomoci citronu. Německo-britský psycholog Hans Eysenck, který se zabýval psychologií osobnosti a inteligence, kapal lidem při testech na jazyk citronovou šťávu a pozoroval, jak se liší množství produkovaných slin u introvertů a extrovertů.
Z jeho pokusů vyplynulo, že introverti produkují mnohem více slin, čímž chtěl dokázat, že temperament má tělesný základ. A že introverti reagují na vnější podněty citlivěji než organismus extrovertů.
U hypersenzitivních lidí je to ovšem složitější. Zhruba 30 % z nich je totiž extrovertních. To znamená že mají rádi společnost, hodně komunikují a snadno navazují kontakty.
Co naopak překvapením není, je daleko vyšší procento hypersenzitivních žen než mužů. Logicky, ženy jsou totiž obecně emotivnější, citlivější na podněty zvenčí a mají i bystřejší smysly a širší zorné pole.
I to je evolučně podmíněné – muž byl v době prehistorické lovec, musel se soustředit na kořist, vše kolem šlo stranou. Kdežto ženy musely jedním okem hlídat děti, druhým hledat v lese bobule a periferně sledovat oheň opodál, aby nevyhasl. Zároveň byly fyzicky slabší a na muži existenčně závislé, příroda je tudíž vybavila i lepším „radarem“ vnímání nálad v okolí a větší empatií.
Proto psychologové specializující se na vztahy doporučují mužům, že když už musejí ženě lhát, aby to dělali spíše po telefonu. Díky svým smyslovým schopnostem totiž ženy hravě rozšifrují i nesrovnalosti mezi řečí slov a těla. Jenže žena dokáže odlišit i jiný tón hlasu, než na který je u muže zvyklá. Její lepší sluch přispívá k tzv. „ženské intuici“. Má radar proti lhaní, nevěře, ale i nevinnému flirtování. Snadno zaznamená, když její muž „civí“ na jiné ženy – má totiž lepší periferní vidění. Ona se také kouká po jiných mužích, ale umí to nenápadně.
Hypersenzitivita jako dar
Z výzkumů hypersenzitivity vyplývá ještě jeden zajímavý fakt, totiž že zvýšená míra vcítění do prožitků a potřeb jiných lidí souvisí i s tím, jaké si pak jedinci s citlivější nervovou soustavou vybírají povolání. Často jde totiž o zdravotní sestry, sociální pracovnice, učitelky nebo lékaře.
„Protože hypersenzitivní člověk vnímá velmi citlivě vjemy kolem sebe, může být i empatičtější, altruističtější nebo intuitivnější a může tak pozitivně ovlivňovat druhé,“ říká psycholog Pavel Harsa. „Uvádí se, že mezi hypersenzitivní jedince patřili například lékař a psycholog Carl Gustav Jung nebo vědec Albert Einstein.“
Podle Harsy může být hypersenzitivita plusem i tam, kde je kladen důraz na jemné detaily a kreativitu. Například u filmových režisérů, malířů nebo spisovatelů.
Svou hypersenzitivitu proměnila v přednost také česká pedagožka a lektorka Alena Wehle, která říká: „Rozpoznám, co lidi trápí, dřív, než to řeknou.“ Pro ty stejně nastavené pořádá semináře, kurzy a terapie v přírodě, které jim pomáhají hypersenzitivitu pochopit, přijmout a vytěžit z ní to nejlepší.
Na to, že je hypersenzitivní, přišla prý až ve svých třiceti letech. „Do té doby jsem žila s nálepkou podivného a naivního introverta, co je často úplně mimo. Jako dítě jsem přemýšlela, kde na světě je moje místo a zda vůbec existuje. Ve své původní rodině jsem poznala, co je to ponížení, urážky, vydírání i fyzické napadání. Ve škole jsem na vlastní kůži vyzkoušela šikanu, sociální vyloučení a ve dvanácti letech jsem se rozhodovala, jakým způsobem odejdu ze světa. Do partnerských vztahů jsem vstupovala jako holka, co nemá nikoho, nezná vlastní hranice a je ochotna podřídit se téměř ve všem, jen aby už našla klid,“ píše Alena Wehle na svém blogu.
Je to vlastně typický příběh. Vzhledem k tomu, že není hypersenzitivita nemocí a tedy ani diagnózou, je poměrně těžké ji pojmenovat. Hypersenzitivní lidé o tom, že jsou „tak trochu jiní“, ale vědí od útlého dětství. S největší pravděpodobností se s ní setkali i u jednoho ze svých rodičů, který jim zvýšenou citlivost předal v genech. A s velkou pravděpodobností s ní také nejspíš nebudou umět pracovat, protože o tom, že jsou hypersenzitivní a že za to může jejich jinak nastavená nervová soustava, kterou nemůžou ovlivnit, jednoduše nevědí.
V psychiatrických a psychologických ordinacích pak bývá hypersenzitivita velmi často zaměňována za projevy poruchy pozornosti, jako je ADD nebo ADHD. Vnější projevy jsou totiž podobné. Jedinci, kteří trpí poruchou pozornosti, na nás mohou působit, jako by žili v jiném světě. Často bývají zasnění, nereagují na podněty a obtížně se soustředí.
Hypersenzitivita jako prokletí
Hypersenzitivita může mít bohužel i další úskalí a těmi jsou například úzkosti, v horším případě i deprese. Lidé se syndromem HSP se velmi rychle přesytí, unaví a vyčerpají a takoví lidé snadněji přijmou za svou myšlenku, že jsou neschopní a nic nevydrží. Obzvlášť děti mohou mít ze své hypersenzitivity trauma. Odmala totiž slýchávají „rady“ typu „nebuď taková změkčilá citlivka“ nebo „proč si všechno tak bereš?“.
Dospělé hypersenzitivní jedince zase mnohem více než zbytek populace stresují globální problémy lidstva, jako je globální oteplování, oceány plné plastu nebo třeba teď požáry v Austrálii.
„Mohou být vnímavější a empatičtější, ale také mají velice blízko k neurotizujícím projevům, jako jsou zvýšená úzkostlivost, strach, obavy, nejistota nebo nerozhodnost. Mohou mít i častější problémy se změnami nálad nebo problémy se spánkem, kdy obtížně usínají, nebo se často či časně probouzejí,“ popisuje stinnou stránku hypersenzitivních projevů psycholog Pavel Harsa.
Vysoce citliví lidé si prostě věci „víc berou“, jsou zranitelnější, mohou víc trpět, dostávají se rychleji do stresu a zmítají se v pochybnostech o sobě. „Také u nich může být vyšší výskyt duševních problémů, a to především ve smyslu úzkostných projevů a poruch. A mnohem častěji si mohou vytvářet katastrofické scénáře a vidět věci černěji, než ve skutečnosti jsou,“ dodává Harsa. Jen zhruba 5 % z nich však podle Jiřího Tyla trpí svou hypersenzitivitou natolik, že jim znemožňuje běžný život nebo výkon povolání.
Hypersenzitivních lidí zřejmě není víc než v minulosti, jsou však víc vidět. Dnešní doba je hektičtější, než bývala dřív. Kvůli internetu, záplavě často protichůdných a katastrofických informací a kvůli globalizaci, kdy je svět propojenější, náš život ovlivňují i události na druhém konci planety a vše se mnohem rychleji mění.
To ve spoustě lidí vyvolává úzkost a strach z budoucnosti, celá společnost obecně je nervóznější a jakoby rozdělenější. Tento nesoulad ve společnosti vnímají hypersenzitivní lidé často téměř s bolestí. Ničí je to. Což pak může vyústit ve skutečnou duševní nemoc, deprese, neurózy.
Co s tím, když je hypersenzitivita geneticky daná? Nervová soustava se nedá vyměnit jako kolo u auta. Podle psychologů je nejdůležitější si svou hypersenzitivitu uvědomit a přijmout ji. Ve chvílích, kdy člověk se svou zvýšenou citlivostí pracovat neumí, nebo se k ní přidají již zmíněné úzkostné stavy či dokonce deprese, by měl vyhledat odborníka – psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra.
Existují i terapeutické programy na snižování senzitivity. „V podstatě jde o to, že si lidé nacvičují adaptabilnější fungování v životě. Nácvik je zaměřen na zvýšení schopnosti snášet kritiku, nezájem, podezřívavost nebo třeba i žárlivost,“ říká Pavel Harsa. „Lidé, kteří zkresleně a negativně vnímají sociální situace, což se může u hypersenzitivních lidí stát, mají tendence reagovat na ně defenzivně, nebo dokonce agresivně. Tento nácvik a strategie je proto učí, jak reagovat přiměřeně. Pokud by měl člověk projevy hypersenzitivity výraznější, byla by vhodná i farmakologická léčba pomocí anxiolytik nebo antidepresiv.“
Že by však psychologové a psychiatři brali hypersenzitivitu jako něco, co by se mělo léčit, Harsa popírá. „My spíše jen senzitivitu léčíme v rámci psychiatrických poruch a nemocí, kdy bývá přítomna v klinickém obraze pacientů a může komplikovat a zesilovat intenzitu a závažnost duševních potíží. Vždy ale záleží na její síle a příznacích. Jak už bylo řečeno, jsou lidé, kteří ze své hypersenzitivity udělají přednost, jiným, bez podpory odborníků, naopak jenom komplikuje život,“ dodává psycholog.
Sami hypersenzitivní lidé propagují mírnější „léčbu“. Častější pobyt v přírodě, obklopení se přírodními materiály, vydatný spánek, omezení hluku, vyhýbání se přeplněným místům, meditaci. A především čas na sebe a celkové zklidnění.
