Hluk může vyvolat migrénu nebo poškodit uši, a to i natrvalo. Někomu stačí k tomu, aby musel zajít k ušaři, jeden hodně hlasitý koncert. Každý máme práh snesitelnosti hluku trochu jinde, ale obecně platí, že za nepříjemný už mnoho lidí považuje ten okolo 80 decibelů, což je například silný provoz na ulici.
Jakmile se zvuk dostane ke 100 decibelům, mluvíme o prahu nepříjemnosti, to je třeba zapnutá sbíječka. Když na naše uši dolehne 120 decibelů, je to už skoro k nesnesení, představte si třeba výstřel z kanonu nebo startující letadlo. A radši si ani nepředstavujte, že byste v takovém prostředí byli déle než pár vteřin.
Špatný sluch může trápit i mladé. Pozor na hluk i nedoléčené nemoci |
V hlučných pracovních provozech se většinou dobře dbá na předpisy, takže tam zaměstnanci až tolik nestrádají, horší je to někdy s námi v běžném životě, například když bydlíte poblíž frekventované silnice nebo železnice a nemáte protihluková okna. Člověk časem přestane prostředí vnímat, to však neznamená, že na něj pořád nepůsobí. Hluk se totiž podepisuje také na naší psychice, může vyvolávat i deprese.
Zhoršuje náladu, působí únavu
Přestěhovali jste se, změnili jste práci a od té doby chodíte jako mátohy? Hůře spíte? Máte špatnou náladu? A přitom se vám zdá, že nikde není žádný výraznější problém – získali jste dobré sousedy či kolegy, polepšili jste si platově anebo máte lepší bydlení... Možná, že za tím ale stojí větší hluk.
Třeba jste přesídlili z cihlového domu do paneláku, kde víc slyšíte své sousedy. Nebo jste vyměnili klidnější kancelář za rušnější, z malé místnosti vás přesadili do open space, do velké ratejny, kde máte sice svůj koutek za přepážkou, ale stejně slyšíte, jak spolupracovník o pár desítek metrů dál chroupe buráky.
Nejde tu o poškozující limit decibelů, jen o více hluku, než na který jste byli zvyklí. Už jste se naučili v tom pracovat, ale vaše uši a mozek pořád naznačují, že nejsou spokojené a možná ještě dlouho nebudou. Všimněte si, kolik lidí v nových kancelářských budovách nosí „hluchátka“ jako Otík z Vesničky mé, střediskové. Z ulice sice nedoléhá ani hlásek, ale neustále přítomný šum vás ruší, někdy třeba i podvědomě.
Jack Harvie-Clark, britský odborník na akustiku, tedy nauku o zvuku, začal nabádat projektanty firemních budov, aby mnohem více přemýšleli nad tím, jak se bude v místnostech pracovat i s ohledem na hluk a šum. Říká: „Víme, že největší náklady firmy netvoří budova nebo design kanceláří, ale zaměstnanci. Pokud je dokážete udělat šťastnějšími a produktivnějšími, pak to stojí za to.“ Jakékoliv opatření, které zamezí tomu, aby nás rušily zvuky, se kladně odrazí na tělesném zdraví i psychice.
Je přímo návykový a přitažlivý
Nicméně, zdá se, že člověk 21. století se bez alespoň nějaké míry hluku vůbec neobejde. Necháváme si sice namontovat bezvadná okna, která nepropouštějí zvuky ulice, ale hned, jak přijdeme domů, si pustíme televizi nebo rádio. Podle průzkumů bývá po nepříjemném zazvonění budíku u mnoha lidí prvotním impulzem, že sáhnou po televizním ovladači. Nejde jim ani tolik o to honem zjistit, co se ten den chystá, jaké bude počasí nebo co se stalo ve světě během noci, ale chtějí zaplašit ticho.
Na zvukovou kulisu si zvykáme poměrně rychle a je jedno, jestli přijímač jen slabě hraje nebo ho slyší i sousedi za zdí. Když kolem nás nehraje a nemluví něco, na co není nutné reagovat, jsme nervózní. Dřív se jako kulisa bral jen rozhlas nebo hudba z desek a cédéček, dnes už musíme mít audiovizuální médium, tedy televizi anebo video. Prostě už nám nestačí jen zvuk, chceme mít i možnost kouknout tu a tam na obraz.
Za stres může i přetížení hlukem. Deset rad, jak se naučit vnímat ticho |
Většina lidí, jimž jejich zvukovou kulisu vezmete (stačí třeba, aby na pár hodin vypadl proud), se začne chovat jako větší nebo menší závisláci. Nejsou schopni nic dělat, soustředit se, opět jim nálada klesá k nule, honem se snaží najít nějaký jiný hluk, ticho je bodá do uší.
Zejména ušní specialisté, neurologové a neuropsychologové varují, že i takováto závislost nás poškozuje – zvuky už téměř nevnímáme, ale naše uši i mozek tyto vjemy neustále zpracovávají, jsou jimi zaměstnány. I proto se doporučuje nemít v ložnici televizor ani jiný zdroj slov a hudby.
Thomas Münzel, kardiolog z německé Mohuče, popisuje, co se během noci děje: „Když nemáte v noci klid od hluku, budí vás to. Můžete zavřít oči, ale uši nezavřete. Mozek tedy okamžitě vydává příkaz jako v situaci ohrožení: Bojuj, nebo utíkej!“
Od hluku, který si ordinujeme sami, je vhodné si cíleně odvykat, podobně jako od sladkého či cigaret. Začněte třeba tím, že doma vypnete všechny přijímače na hodinu denně nebo si je po ránu ani nepustíte. Postupně přidávejte víc... Časem uvidíte, že to jde a že se upravují vaše různé neduhy, jste klidnější, lépe spíte, víc vám to myslí. A zjistíte, že vám nevadí ticho, kterému jste se dřív bránili třeba proto, abyste nemuseli být sami se svými myšlenkami.
Zvuky jsou i léčivéMožná vás někdy uklidnilo, když jste si pustili šumění oceánu, samozřejmě je lepší sednout si venku v přírodě třeba pod šumící strom nebo k bublajícímu potůčku. Na mnohé pacienty dobře působí i muzikoterapie, tedy léčba hudbou pod dohledem odborníka. Krásná hudba povznáší duši podobně jako předčítání dobré knihy, tyto zvuky mají dokonce takovou moc, že prý někdy známá písnička pomůže probrat člověka z kómatu, stejně jako hlasy jeho blízkých. Ostatně, i čerstvě narozené dítě, co zatím nerozeznává obličeje, bezpečně pozná hlas své mámy, který ho dokáže ukonejšit. Zejména východní medicína pak spojuje určité zvuky i s léčením, k uzdravování přispívají jak konkrétní tóny, tak i jejich vibrace. Používají se k tomu například tibetské mísy, čínské kovové koule, různé zvonky nebo bubínky. |
