Když k vám přijde člověk do ordinace, zeptáte se spíš, co ho bolí, nebo co ho trápí?
Ptám se, s čím bych mohl pomoci. Do toho se vejde obojí. Zatímco problémy jednoho se víc týkají přetížených, bolavých zad nebo kolen, druhý se souží třeba kvůli hádkám s manželkou, které se mohou obtisknout i do jeho zdravotního stavu.
Říká se to: Bolest duše se může změnit v bolest těla.
Duše? To je specifický termín. Spíš bych si dovolil opravit ho definicí „to, co prožíváme“. Když se lidí ptám, co jim nejvíc ubírá jejich životní energii, často říkají, že to, co si nosí v hlavě. Naše myšlenky nám mohou energii stejně tak dodávat jako i brát. Čili ano, naše mysl dost často určuje, jakým způsobem funguje celé tělo. Často nedokážeme uvolnit prsní sval, aniž bychom povolili i napětí v mysli.
Každou sobotu
Nenáviděné předměty! Proč jednoho školáka děsí tělocvik, dalšího matematika a jiného zeměpis? Čtěte v příloze MF DNES Víkend
Funguje to tedy tak, že jakmile se pohádám, mohou mě rozbolet záda?
Zmiňuji lidem, že mezi možné příčiny bolesti zad lze vedle povalování na pohovce a nadměrné fyzické zátěže počítat například i kouření nebo deprese. Na těle je kouzelné, že reaguje jako celek. Existují jisté svalíky, které mají přirozenou tendenci ke zkrácení, k většímu napětí. A pak i ty, které mají naopak tendenci k povolení. Dohromady by měly pracovat harmonicky, vyváženě. Právě stres, případně energie, která se tělu nelíbí, onu vyváženost narušuje. Obecně se dá říct, že každý, kdo vstupuje do mé ordinace, má s takovou vyvážeností nějakým způsobem problém. Nejlépe se to dá rozklíčovat u malých miminek.
Jak to?
Když mám miminko před sebou, už mi svým držením těla a celkovým rozpoložením říká, jaká energie ho obklopuje. Děti jsou na svém okolí závislé. Pokud přístup k nim není milý, klidný a láskyplný, hned se to odrazí, třeba se hůř opírají o lokýtky, hůř tráví, hůř spinkají. Celkový zdravý vývoj někde vázne.
My si myslíme, že dítě zlobí. A zatím je to naše vina?
Pláč nebo jinak projevovaná nevole u miminka je vždycky zprávou pro nás, že něco v okolí není dobře. Dítě je to nejdokonalejší a zároveň nejnevinnější stvoření na světě. Záleží čistě jen na nás, jak dokážeme okolí kolem něho nastavit. Často se mi stává, že se bavím s maminkami o tom, jak mají s dítětem cvičit. Jakmile pak spolu s tímhle cvičením upraví i předávání energií směrem k dítěti, najednou se nestačí divit, jak moc se jejich potomci mění.
Kojenci už vůbec nejsou nevrlí, nevztekají se, nepláčou. Stačí pár dní - čím menší dítě, tím rychleji to funguje. Jedna maminka mi po podobné zkušenosti řekla, že jsem jejího syna snad musel očarovat. V tom ale není žádná magie, jde skutečně jen o změnu přístupu k miminku.
Petr ZahradníkFyzioterapeut, spolumajitel pražské kliniky Spinezio. Žák Pavla Koláře, inspiruje se prof. Vojtou (Vojtova metoda). Zájmy: mezilidské vztahy, lidské tělo |
Co si mám pod takovou změnou přístupu představit?
Třeba jen jemnější intonaci hlasu. Šetrnější a pomalejší manipulaci s miminkem. Jakmile dítě začne lézt, často se kupí i všelijaké zákazy. „To nesmíš, tam nechoď, to nedělej, tady budeš sedět.“ Samozřejmě je to kolikrát z hlediska bezpečnosti nezbytné, ale neměli bychom s tím miminko zahlcovat. Vůbec nejsem zastáncem nezodpovědného chování k dětem. Ale stává se, že našimi přehnanými představami o nutném bezpečí miminka uzurpujeme. Bereme jim možnost se rozvinout, něco objevit. Bereme jim zájem. Na přístupu k miminkům se dá zlepšovat leccos.
Nedávno jsme v ordinaci budili s tatínkem jeho malou dcerku. A on se divil: „Teda, takhle v klidu se zatím nikdy neprobudila!“ A to na ni stačilo jenom nechvátat, nechat ji pomalu rozkoukat. Zase to bylo v těch energiích, které vysíláme i přijímáme. Stejné to je přitom jak ve vztahu dospělý - dítě, tak dospělý - dospělý. Právě i zmíněná maminka si pochvalovala, jak se jí zlepšil vztah poté, co si začala hlídat energie vysílané směrem k partnerovi. Láskyplná energie je ta nejpřínosnější a nejhojivější energie, která ve vesmíru existuje.
Zatímco ta neláskyplná...
... může mít vliv nejen na bolesti zad, ale i na problémy s trávením, se spánkem a podobně. Pokud spolu naše energie v těle vzájemně spolupracují, pak nás nic nebolí, dobře se nám dýchá, máme veselou mysl. Pokud tomu tak není a energie pak působí na svalové napětí, člověku se hůř dýchá. A pokud je to delší dobu, tak mohou vznikat i další možné nemoci včetně rakoviny.
Neslyšíte občas, že vaše metody zavánějí ezoterikou?
Ono by se to tak na první pohled mohlo zdát, ale existenci energií ve vesmíru přece zmiňoval už Albert Einstein. Úplně stejně to funguje i u lidí: naše tělo se dá popsat jako shluk energií. Myšlenky jsou pak neuvěřitelným generátorem naší energie. Povolit blokádu na páteři z pohledu fyzična samozřejmě jde, ve skutečnosti bychom však při našich problémech měli nezřídka pátrat ještě hlouběji, mohou totiž souviset s hlavou.
Dnešní doba nám na bedra nakládá strašně moc. Každý to snášíme po svém - líp, nebo hůř. Důležité je, jak moc si to dokážeme připustit. Jak moc se sebou a svými energiemi chceme pracovat. Jak moc v sobě živíme pocity jako vztek, smutek, lítost. Ne každý chce změnit své myšlení.
Asi to není tak snadné.
Bohužel na to není žádný přepínač, který byste mohl jen tak zmáčknout. Je za tím vývoj, asi jako když se cvičením učíte povolit nějaký sval. I to zabere dospělému měsíc, klidně dva. S vnímáním energií je to podobné.
Jak tedy na to?
Osobně mám rád třeba dalajlámovy nebo Einsteinovy citáty, tihle lidé se změnou myšlení hodně zabývali, někam díky tomu došli. Pokud je člověk vnímavý a nechá se jimi inspirovat, může mu to v životě hodně pomoci.
Zkuste být konkrétnější.
Mám příklad. Byla u mě klientka s bolavým kolenem, nefungovalo zásluhou disbalancí způsobených ztuhlou páteří. Začal jsem ji vyšetřovat a toho napětí jsem cítil opravdu přemíru. Tak jsem se jal doptávat, jak se má. Odpověděla, že každý den myslí na svou dceru, která bydlí 150 kilometrů daleko. Trápí ji, jestli se dívka má dobře, zda jí s rodinou nic není, nescházejí jim peníze.
Permanentně si živila kolotoč takových myšlenek. Když si to vezmeme logicky, vůbec bychom si je do hlavy nemuseli pouštět. Proč? Čemu to pomůže? Co tím ovlivníte, když na to takhle budete myslet? V případě té paní bolest nepocházela pouze od páteře. Měla by pracovat na tom, aby svému trápení tolik nepodléhala. Stejně jako u jiné klientky, která v sobě měla taky vysokou míru stresu. Ptal jsem se jí proč. A ona mi vysvětlovala, že je to šest let, co jí zemřela maminka.
Samozřejmě chápu silnou citovou vazbu. Ale nechat se tím svazovat šest let prostě není dobře. Chmury mají tu ošklivou vlastnost, že v hlavě dokážou rozkvést do nejšílenějších katastrofických scénářů. Proto bychom si je sami neměli živit. Dalajláma říká: „Má-li problém řešení, netřeba mít starosti. Nemá-li problém řešení, starosti jsou zbytečné.“ Není to krásný praktický návod?
Je. Ale to té paní tesknící po mamince asi nebude stačit.
Samozřejmě. Konkrétně v tomto případě to však vnímám tak, že máme nějakou dobu k truchlení a potom bychom se zkrátka měli onoho napětí zbavit. Můj kamarád a člověk, od kterého se hodně učím, Milan Studnička starší, mi povídal: „S tím člověkem můžeš stále žít. Nemusíš si opakovat stále dokola, jak ti je smutno, jak ti chybí. Uvědom si, že smrt k životu patří stejně jako narození.“
Jak vás tak poslouchám, nebývají klienti překvapení, když jdou za opravářem lidského těla a vy se s nimi zatím bavíte i o takto intimních pocitech?
Lidi, kteří k nám jdou, už dopředu vědí, že nejsme klasická fyzioterapie nebo rehabilitace, kde se to celé točí jen kolem toho, jak povolit nebo posílit sval. Já měl v životě obrovské štěstí, že jsem se dostal k malým miminkům a k neuvěřitelné Vojtově metodě. Profesor Kolář, pod jehož vedením dokončuji doktorandské studium, ji rozvinul. Dokázal, jak jsou pohyby miminek prospěšné i pro nás dospělé. Díky němu a již zmíněnému Studničkovi jsem se naučil člověka či malé dítě vnímat komplexně.
Uvědomil jsem si, že v těle skutečně všechno souvisí se vším. U klientů mě zajímá jejich životní příběh. Vnímám jejich pohyb. Zajímá mě i to, jak se smějí, jaké mají vrásky v obličeji. Když si k tomu s nimi ještě popovídám a následně si na ně třeba i sáhnu, tak se mohu dopracovat ke správnému řešení.
Na bolesti zad jsme citlivější než dříveŘíká fyzioterapeut Kolář |
Vážně i díky jejich vráskám v obličeji?
Naše tělo může poskytovat překvapivé souvislosti. Měl jsem třeba v péči jednu zubařku, která přišla pro bolest se zápěstím. Říkala: „Když mám vrtat stoličku vlevo nahoře, tak bych se zbláznila bolestí.“ Zápěstí jsem jí vyšetřil, nic přetíženého se mi tam nezdálo. Tak jsme změnili polohu žeber, odblokovali páteř a najednou to bylo pryč. Zase, žádné kouzlo. Když máte nepohyblivou páteř, může vést jak k bolesti zápěstí, tak třeba lokte. Na seminářích ne náhodou lidem často říkáme, že princip dobře fungujícího těla je umět se napřímit a uvolnit.
I to nám přitom hezky ukazují malá miminka. Představte si tříměsíční mimčo, které se opírá o lokty. Je spokojené, usmívá se, rozhlíží se. Pro něj je to přirozené právě v tom napřímení, uvolnění. Jak jsme rostli, tak jsme to od svých miminkovských dob nějak zapomněli - ať už školou, prací, stresem. Tuhneme. Přitom bychom měli o své tělo pečovat. Není nutné chodit za každou cenu k fyzioterapeutovi, úplně stačí dělat jógu, tai-či nebo podobné cvičení. Anebo prostě jen víc chodit.
Myslíte dlouhé štreky?
Zas tak dlouhé být nemusí, prostě jen nejezdit všude autem. Chůze je jedním z nejpřirozenějších pohybů, úžasným nástrojem k opečovávání těla. Mnoho z nás bohužel dneska už chodí minimálně. Někdy mám pocit, že tělo používáme jen jako výrobní prostředek. Abychom díky němu vydělali peníze, nějak fungovali. Já často lidem říkám, že s páteří se to má jako se zuby. Ty chceme mít bílé a zdravé, tak si je čistíme dvakrát denně. To samé by chtělo naše tělo. Jenže dělá to málokdo z nás, ať už nějakým uvolněním, protažením, cvičením.
Vy sám cvičíte?
Udělal jsem si na sobě takový výzkum. Já byl vždycky aktivní sportovec, hrál jsem fotbal, volejbal. Poslední půlrok jsem to zredukoval na jógu. Mám pocit, že se mi to vyplácí. A říkám to i klientům: Doopravdy stačí vyzobnout si jen pár cviků, třeba Pozdrav slunci, Pět Tibeťanů. Prostě si ráno trochu protáhnete tělo, během dne se pak ještě párkrát napřímíte a uvolníte. To stačí, tělo vám to vrátí bezbolestností. Méně často znamená více.
Jenže žijeme spíš v době extrémů, každý druhý běhá maratony.
Vnímám ten trend. Lidi se ženou za adrenalinem. Za výkonem. Za tím, aby zvládli uběhnout kilometr za čtyři minuty. Z pohledu zdraví prospěšného pohybu to naše tělo nepotřebuje. Proč člověk vyhledává podobné uspokojení? Lidi často říkají, že pro ně je sport nejlepším filtrem. Nejsem si jistý, zda je takový filtr nutný. Abychom si rozuměli: jsem velkým příznivcem pohybu a sportu vůbec.
Už menším příznivcem jsem však v případě vnímání sportu jako kompenzace nějakého svého nepohodlí, nespokojenosti, nenaplnění. Jistě, taková je současnost. Všude jsme neustále hnáni do vyšších čísel, lepších výsledků, rychlosti. Nejen v práci. I když jedeme na dovolenou, píšeme si seznam, co všechno chceme stihnout. Už to není tak, že bychom prostě jen odjeli na chalupu a tam pobyli s rodinou. Pořád něco musíme, musíme, musíme. Nejdřív pracovat na zahradě, večer si ještě jít zaběhat, zvládnout těch svých deset kilometrů. Pro tělesnou ani psychickou harmonii to není příznivé.
Co s tím?
Honíme se za statky, ne za tím, abychom našli svůj klid. Porozumění. Nejen sami k sobě, ale i k rodině, přátelům, partnerům. I to přitom na člověka vyvíjí tlak, který může mít neblahý vliv na tělo. Na svalové napětí, dýchání, celkové postavení páteře. Uvědomme si, že do značné míry jsme opravdu každý strůjcem svého štěstí. Jde tedy o to, zda se nad tím včas dokážeme zamyslet.
