Diagnózu epilepsie jsem se dozvěděla ve třinácti letech, když jsem v noci prodělala epileptický záchvat. Všimla si ho sestra, se kterou jsem tehdy spala v pokoji. Já si pamatuji až dobu po záchvatu, jeho začátek a průběh ne.
Bylo mi po něm špatně, bolela mě hlava, chtělo se mi spát. Rodiče přivolali rychlou záchrannou službu, která mě odvezla do nemocnice. Tam si mě nechali na pozorování a provedli mi řadu vyšetření. Na jejich základě stanovili diagnózu epilepsie a nasadili mi protizáchvatové léky.
Epilepsie se může projevit kdykoli. Víte, jak nemocnému pomoci? |
Pro mě to byl šok, vůbec jsem nevěděla, co nemoc obnáší, ale když jsem to zjistila, byla jsem z toho nešťastná. Bylo mi třináct, chtěla jsem žít normální život, ne řešit vážnou nemoc.
Po zklidnění návrat na začátek
Zpětně jsem si uvědomila, že nějaké projevy jsem měla už dříve. Odmalička mi někdy ráno kmitaly oči, ale vždycky to přibližně po deseti sekundách odeznělo, takže to nikdo neřešil. Větší záchvat jsem měla i jednou na dovolené, ale sestra si myslela, že si z ní dělám legraci, a já si na něj nepamatovala.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nějakou dobu trvalo, než lékaři našli vhodnou léčbu, která mi vyhovuje, zároveň jsem musela začít dodržovat režimová opatření – pravidelně a dostatečně spát, nepřetěžovat se. Záchvaty zmizely, ale občas jsem mívala kolapsové stavy, omdlévala jsem, byla hodně unavená, a ani spánek nestál za moc.
Za nemoc jsem se v té době styděla, nechtěla jsem o ní nikomu říkat, aby mě okolí nevyčleňovalo nebo nelitovalo. Kromě blízké rodiny o ní věděli jen učitelé, vedoucí na letním táboře a pak vychovatelky a spolubydlící na středoškolském internátu.
Do šestnácti let to vypadalo, že léčba zabírá, ale pak se záchvaty začaly znovu objevovat, a to ráno nebo těsně po probuzení. To mě vrátilo zase na začátek. Chodila jsem na různá vyšetření, měnila jsem léčbu, záchvaty ale stále přicházely. Bylo to pro mě těžké období, měla jsem obavu z budoucnosti.
Operace mě zbavila záchvatů
Lékařka mě nakonec poslala do specializovaného centra pro léčbu epilepsie v pražské motolské nemocnici. Tam lékaři zjistili, že mám v mozku ložisko, které je možné odstranit operací.
Našla jsem syna v křečích v postýlce. Epilepsie změnila náš život |
Na jedné straně jsem byla ráda, že se možná záchvaty jednou provždy vyřeší, ale na druhé straně jsem se zákroku na mozku hrozně bála. Operace proběhla v mých sedmnácti a dopadla výborně.
Záchvatů jsem se úplně zbavila, dnes v jednadvaceti neberu žádné léky a jen jednou za půl roku docházím na kontrolní elektroencefalografii (EEG). Jsem vlastně zdravá a je to skvělý pocit. Cítím se dobře, budoucnost jsem přestala vidět tak černě a začala jsem o epilepsii i více mluvit, což mi dříve vůbec nešlo.
O nemoci
|
Článek vznikl pro časopis Chvilka pro tebe.
