BĚHÁNÍ JE VĚDA
I ten, kdo se o lehkou atletiku nezajímá a neví o Emilu Zátopkovi skoro nic, si většinou vybaví základní pravdu zátopkovských všeználků: Emil běhal technicky úplně, ale úplně špatně; podle všeho, co se o ekonomii běhu v jeho době vědělo, vlastně vůbec neměl v závodech vyhrávat.
Základní výtka vyslovovaná vůči Emilovi a jeho stylu se netýkala běžecké estetiky, ale byla dokonce ještě vážnější. Emil podle sportovních lékařů přelomu čtyřicátých a padesátých let běhal špatně, protože neekonomicky: při běhu zůstával pasivní v horní polovině těla, ruce, které mu správně měly při běhu pomáhat, si jenom poponášel na prsou a navíc nepřirozeně vytáčel hlavu– čímž dohromady vynakládal zbytečně velké množství energie. Ještě že aspoň ty nohy byly v pořádku.
Emil Zátopek si dobíhá pro stříbrnou olympijskou medaili na letních hrách v Londýně. (1948)
Emil Zátopek si dobíhá pro stříbrnou olympijskou medaili na letních hrách v Londýně. (1948)
Byla však otázka, zda doboví znalci Emilovi nekřivdili a zda jeho na pohled tak namáhavý běžecký styl přesto neznamenal spíš to, že běhal tím nejúčelnějším způsobem, jakého byl schopen. Co vlastně tvoří ekonomii běhu? Je to na prvním místě schopnost udržet bezpečně vysoké tempo prostřednictvím správné a účelné distribuce kyslíku v celém organismu. Jinými slovy jde o to, jak „běžet co nejrychleji s co nejmenší spotřebou“, anebo ještě jinak, jak se pohybem co nejméně unavit, protože stupňující se únava spotřebu kyslíku zvyšuje a nutí běžce, aby kromě „hlavního primárního svalstva“ zapojil také svalstvo vedlejší.
V tomto smyslu Emil dosáhl rozhodujících tréninkových úspěchů právě v roce 1947. Intervaly naběhanými ve vysokém tempu, prokládanými meziklusem, se stal odolným proti únavě. Nejenže se běh stal pro Emila méně namáhavým, ale ve srovnání s ostatními běžci, kteří v té době stále preferovali fartlekový trénink, se naučil lépe hospodařit se svými silami, takže mu jich do finiše zbylo mnohem víc než ostatním. Odtud pramenily jeho pozdější tak fascinující úspěchy v nejslavnějších závodech, které vyhrál: sprint, který zařazoval v posledním kole, působil dojmem, jako by Emil v předchozím závodě vůbec neběžel s ostatními závodníky, ale jako by do posledního okruhu nastoupil odkudsi z boční dráhy, čerstvý a odpočatý.
Princip jeho metody spočíval v tom, zaběhnout každý tzv. interval, tedy každou dvoustovku nebo čtyřstovku co nejrychleji, krátkým meziklusem si odpočinout a v dalším intervalu opět vystupňovat tempo i namáhání organismu na maximum. Celý proces se během tréninku opakoval desetkrát, dvacetkrát a s přibývajícími lety Emilova závodění dokonce ještě víckrát.
Konkrétně to znamenalo, že první dvoustovku uběhl Emil nejrychleji, jak byl schopen, pak chvíli klusal, následovala druhá dvoustovka na max, meziklus, třetí dvoustovka atd. jeho organismus si tímto způsobem zvykl na maximální zátěž od začátku do konce. Jednotlivé rychle zaběhnuté krátké úseky se do kompletu vytrvalecké trati v podstatě nasčítaly. Své síly při nich Emil neustále spotřebovával a stále znovu nabíral.
Tímto způsobem se Emil naučil trénovat každý den, pouze před závody v přípravě zvolnil: v posledním týdnu běhal jenom obden a v posledních dvou dnech před závodem vypustil trénink úplně a odpočíval; nanejvýš si večer před závodem zašel kousek zaklusat jenom tak, pro radost.
K tomuto nácviku fyzické kondice se automaticky připojoval také trénink psychiky. Zátopek věřil, že úspěch se dostaví tím pravděpodobněji, čím více na něj člověk myslí. A uváděl při tom příklad legendárního českého atleta a později oblíbeného trenéra mládeže Otakara Jandery. Jednou z mnoha disciplín, v nichž slavný český atlet mezi válkami vynikl, byl skok do výšky. Jednou se stalo, že si Jandera zlomil nohu a nemohl trénovat. Chodil tedy aspoň na stadion, kde si dal laťku na stojanech do příslušné výšky, kterou si přál skočit, a se sádrou na noze ji aspoň pozoroval. Lidé se mu prý posmívali, že se zbláznil. Ale když pak Janderovi sádru sundali a on přišel poprvé na hřiště, hned napoprvé prý „odpozorovanou“ výšku skočil: psychicky se na ni předpřipravil.
Emil Zátopek si během her v Římě zaplaval v olympijském plaveckém bazénu. (srpen 1960)
Emil Zátopek si během her v Římě zaplaval v olympijském plaveckém bazénu. (srpen 1960)
V Emilově době se ještě neříkalo, tak jako dnes, že člověk „běhá předevšímhlavou“, ale dobrý závodník, který tak jako Zátopek sledoval všechny své reakce, si význam duševního rozpoložení pro dobře zaběhnutý závod musel brzy uvědomit. Protože jeho výkony byly skoro po celou dobu sportovní kariéry na stabilní výši (nezažil v podstatě žádné nečekané propady formy apod.), nebyla na něm vidět klasická tréma, tedy obava z toho, že zklame diváky, kteří mu přišli fandit. Protože běžel vždycky na plný výkon, činil tím zadost svému svědomí a na nějaké další trápení už mu nezbýval prostor. Jeho problém byl spíš opačný, tedy jak si „trému“, tedy lehký psychický stres nutný k nabuzení všech sil před závodem, vytvořit. Jednou popsal, jak na to šel poprvé: „Když ve Zlíně poprvé ohlásili pokus o překonání stávajícího rekordu na tři kilometry 8:42 a můj zatím nejlepší čas byl 8:56, lehl jsem si v šatně na lavici, zhluboka dýchal a uměle se přiváděl do stavu napětí.“
Zajímavé svědectví o něm podali kolegové běžci, jeho vrstevníci, jako byliLadislav Kořán, Ivan Ullsperger a další. Nikdo nevidí do běžce tak dobře jako jiný vrcholový běžec. Vesměs obdivovali jeho práci nohou, zatímco „vršek“kritizovali jako příliš statický: s rukama přimknutýma k tělu (místo aby mu pomáhaly víc zvyšovat rychlost) se podle nich nadřel víc, než bylo nezbytné. Nohy se tedy snažili napodobit, s rukama a trupem se rozhodli pracovat jinak. Ale pro ty z nich, kdo byli ve výsledcích také výjimeční jako Emil, vesměs platilo, že se i oni odlišovali od ideální běžecké formy. Vyhrávali, protože neběhali ve všem vzorně podle pravidel.
Intervalovému tréninku zůstal Emil věrný po celý svůj běžecký život. Trénoval tímto způsobem na začátku kariéry, když běhal kratší trati, hlavněpatnáctistovku, i na konci, kdy se čím dál víc zaměřoval na maratón. Jediný rozdíl byl v délce jednotlivých intervalových úseků (sprintů s následným meziklusem). V počátcích Zátopkova závodního běhání se jeho tréninky skládaly z krátkých, většinou stometrových úseků. S přibývajícími lety Emil tyto úseky prodlužoval, až se ustálily na čtyřech stech metrech. A přidával jejich počet – ve víře a naději, že tak může činit v podstatě do nekonečna.
