V Ugandě zachráníme život dítěte za 500 korun měsíčně, říká český lékař

„V den svých dvanáctých narozenin si vzala nejlepší šaty, jedinou panenku, lehla si do postele a čekala na smrt,“ říká v Rozstřelu o jedné ze svých ugandských pacientek hematolog Zdeněk Ráčil. „Každý v Ugandě totiž ví, že dítě se srpkovitou anémií se nedožije víc než dvanácti let. A rodiny o tom své nemocné děti informují.“

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Když se před několika lety rozhodl vyměnit kariéru úspěšného hematologa na špičkové klinice za práci všeobecného lékaře na vesnici, který dělí svůj čas mezi ordinaci v Křtinách na Blansku a vesnickou kliniku v Ugandě, mnozí z jeho kolegů si klepali na čelo.

„Po dvaceti letech vrcholové hematologie v prostředí grantů a výzkumů jsem zjistil, že mi chybí to, pro co jsem do medicíny šel – kontakt s pacientem. Takže teď pracuji jako praktik v Čechách a výplatou financuji své cesty do Ugandy. Investuji své peníze do věcí, které mě baví. A to je hrozně osvobozující,“ říká s úsměvem Ráčil.

V Ugandě jsem se naučil poradit si sám

„Ve vrcholové medicíně máte v jednom domě laboratoř, magnetickou rezonanci, všechny odbornosti, a když si nejste jistý, uděláte konsilium. V africké venkovské praxi nic z toho nemáte. Musíte si poradit sám. Takže jsem se po hodně dlouhé době vrátil k mikroskopu, musel jsem se naučit pracovat s ultrazvukem, zkrátka dělat takovou tu čistou medicínu bez všeho okolo. Což, přiznávám, nebylo úplně lehké,“ popisuje začátky na malé vesnické ambulanci, kam mu začalo chodit velké množství dětských pacientů se srpkovitou anémií.

„Přišly, měly bolesti, dostaly morfin a už se nikdy neobjevily. Já jsem sice v Čechách pacienta se srpkovitou anémií nikdy neviděl, ale věděl jsem, že takhle se to nedělá, že ti pacienti musí mít dlouhodobou systematickou péči. Tak jsme tam založili specializovanou ambulanci, postavili laboratoř a začali ty děti pravidelně sledovat. Teď už je z malé ambulance klinika se 450 dětskými pacienty. Takže hematologie si mě opět našla, jen tentokrát v Africe.“

Přírodní selekce

Ročně se v Ugandě narodí 25 tisíc dětí se srpkovitou anémií. Předpokládá se, že zhruba 80 procent z nich na komplikace spojené s tímto genetickým onemocněním zemře. Vysoká dětská úmrtnost je důvodem, proč je v zemi relativně malý počet dospělých s tímto onemocněním.

„Ty nemocné děti nikdo nepřipravuje na dospělost, nepočítá se s ní. I proto máme také psychologický program. Z našich 450 dětí totiž zemřelo jen 14 a ostatní se dostávají do adolescentního věku. A je potřeba jim například vysvětlit, že si nemohou najít partnera, který má totéž onemocnění.“

Zahraniční lékaři jsou pragmatičtější. A pacienti také, říká hematolog Kozák

Onemocnění totiž propukne, pokud má dítě oba rodiče s genem srpkovité anémie. Pokud je pozitivní jenom jeden z rodičů, stane se z dítěte pouze nosič genu, což ho chrání proti onemocnění malárií.

„Je to vlastně vliv přírody, která vyselektovala populaci odolnou vůči malárii. Když máte gen pro srpkovitou anémii, máte sice zdravou, ale trochu jinou krvinku. Malárie do ní nepronikne. Takže neumřete jako miminko při prvním malarickém ataku,“ vysvětluje Ráčil vznik dědičného rysu.

Styl komunikace s ugandskými pacienty je podle něj také odlišný od toho v Česku. „Oni jsou obecně víc přijímající a vděční. A ty děti jsou neuvěřitelně trpělivé. Snesou nejen hrozné bolesti, ale i dlouhé čekání. Nekřičí, nevztekají se, nenadávají a akceptují absolutní většinu věcí, které jim řeknete.“

Sami sobě

Na otázku, zda se na provozu úspěšné kliniky nějakým způsobem podílí ugandská vláda, Ráčil odpovídá: „To bylo docela vtipné. Snažili jsme se trošku ugandskou vládu požádat, jestli by náhodou nenašla v rozpočtu něco pro naši kliniku. Že už děláme docela dobrou medicínu. Přijela paní z ministerstva zdravotnictví, která má na starosti srpkovitou anémii, podívala se, otočila a odjela. Za týden se vrátila s několika kolegy z velkých ugandských nemocnic, aby se podívali, jak má probíhat program léčby srpkovité anémie. Stali jsme se takovým školicím centrem toho, jak se má toto onemocnění správně diagnostikovat a léčit. A nedostali jsme nic.“

Aby s kolegy financování kliniky a jejího programu utáhli, založil Ráčil nadaci SSUUBO. „V současnosti máme na čekací listině přes 150 dětí a museli jsme jí už zavřít, protože když někoho zařadíme do programu, musíme najít v Čechách pro takové dítě donátora. Ta léčba je dlouhodobá, není to, jako když někoho jednorázově odoperujete. V našem případě dítě musíte monitorovat až do dospělosti. Pak už se předpokládá, že si budou vydělávat a tu léčbu si budou hradit sami. I proto nabízíme přes naše stránky adopci pacienta“.

Výše částky se liší podle komplikací, v průměru to ale vychází na 500 korun měsíčně. „Připadá mi úžasný, že za to, co dáme tady v Praze za půlden parkování, jsme schopni zachránit dítě“.

Kdy cítil největší bezmoc, jak vnímají své evropské kolegy lékaři v ugandských nemocnicích nebo zda se někdy setkal u Uganďanů s touhou dostat se do Evropy, i o tom mluví profesor Zdeněk Ráčil v Rozstřelu.