Kde berete optimismus? Není práce se smrtelně nemocnými dětmi ta nejsmutnější na světě?
Je pro mě vždy důležité si uvědomit, že my nemůžeme za to, že jsou děti nemocné. Je těžké to takto brát, protože nás na medicíně učili, jak bychom měli uzdravovat a zachraňovat lidské životy. A moc už nás neučili, co máme dělat, když se nám to nebude dařit. Na můj přístup má možná vliv, že jsem věřící a myslím si, že ne všechno můžeme mít zcela ve svých rukou.
Beru jako obrovské privilegium, že mohu rodinám nabídnout pomoc v tak zásadním životním okamžiku, jakým je těžké onemocnění dítěte. V osmdesáti procentech případů se nám povede děti vyléčit. Ale dvě z deseti bohužel umřou. Pro hodně mých kolegů je těžké nebrat to jako osobní selhání. Dřív to tak bylo i pro mě.
Děti se smrti často nebojí, malé děti si ji nedokážou vůbec představit. Bojí se jiných věcí. Že budou v nemocnici, neuvidí se s kamarády, nebudou mít u sebe domácího mazlíčka, přijdou o vlasy…
