Když mu řekli, že je člověkem, který nejvíc ovlivnil běhání v Americe, odpověděl: "No, aspoň vidíte, jak je na tom běhání v Americe špatně."
Ale ta odpověď byla jen bonmotem, protože Christopher McDougall opravdu změnil to, jak Amerika a potažmo svět v posledních letech běhá. Když uvidíte někoho, jak běhá bos, v šlupičkách připomínajících plážové boty, nebo dokonce v sandálech, je to jeho práce.
Pokud vám zní jeho jméno povědomě, přihořívá. Ano, samozřejmě, Chris McDougall je autorem bestselleru Born to Run, který u nás v roce 2011 vydala pod titulem Zrozeni k běhu Mladá fronta.
Kniha ke stažení za akční cenu |
Je to ale poněkud nepravděpodobný apoštol nového přístupu k běhání. Pro autora těchto řádků, který běhá už víc než třicet let, je to ještě bažant, protože začal v roce 2004. A vůbec nic si od toho nesliboval. Jenže pak si zajel do Mexika, kde si zaběhal s indiány kmene Tarahumara, kteří jsou něco jako peruánští Inkové. Běhají neuvěřitelně dlouhé štreky v hrozném terénu a ani se přitom nezapotí. Běhají totiž jinak. Tak, jak jim nohy narostly. A když to Chris viděl a vyzkoušel, napadlo ho, že něco děláme špatně. Pak o tom napsal knihu Born to Run, která se stala běžeckou biblí.
Svět si její obsah přeložil takto: Běháme špatně, protože všechny ty sofistikované běžecké boty se zesílenými podrážkami, v nichž je gelové a všelijaké jiné odpružení, nás ničí. Dopadáme na paty, zatímco člověk celá tisíciletí došlapoval spíš na přední část nohy, takže ho prsty odpružovaly. A protože teď dopadáme na paty, ničíme si nohy, kolena a záda. Když budeme běhat bosi, nebo skoro bosi jako Tarahumarové, uběhneme víc a nebude nás nic bolet.
Ale Chris tvrdí, že měl na mysli hlavně něco obecnějšího: běhání je umění, má techniku, kterou se musíme naučit. "Emil Zátopek běhal v kanadách, já běhal v retro teniskách, Scott Jurek nosil své Cascadie, Ted Luna si oblíbil Vibram FiveFingers, Tarahumarové obouvali sandály," řekl v jednom interview. "Vtip je v tom, že nejde o to, co máme na nohou, ale co noha dělá."
Ať tak, či tak, Born to Run je podle mnohých nejlepší knížkou, jaká kdy byla o běhání napsána. Stala se běžeckým kánonem a z Chrise je běžecký guru.
Najednou byl v Africe
Kdysi dávno to ovšem vypadalo, že bude dělat něco úplně jiného. Ale náhoda a nečekané poryvy osudu ho vláčely na nečekaná místa vždycky.
Tenhle muž byl totiž novinář a o běhání neměl ani páru. Neměl ovšem páru ani o novinařině. A najednou byl reportérem v Africe.
Rodák z Filadelfie, ročník 1962, byl na střední škole sice průměrným hráčem basketbalu, ale život mu změnilo veslování. Jednou se totiž zatoulal k řece, kde sledoval trénující veslaře. Dal se k nim a asi nebyl špatný. Koneckonců na to měl postavu, je to vysoký a urostlý typ. A veslování mu pomohlo, aby se dostal na Harvard.
Běžecké boty mohou za zbytečná zranění, tvrdí Christopher McDougall.
A diplom z této prestižní univerzity mu pomohl zase k tomu, aby se dostal k pohovoru se šéfkou pobočky agentury Associated Press v Madridu, která zrovna hledala reportéra pro Portugalsko. Pravda, vysloveně Portugalsko to nebylo, což se ukázalo velmi brzy. Chris prošel, přestože neznal jediné slovo portugalsky a neuměl napsat reportáž ani obyčejnou zprávu.
Možná byl překvapen, že místo dostal, ale ještě větší překvapení pro něj bylo, že neměl působit přímo v Portugalsku, ale v bývalých portugalských koloniích v Africe. "Zrovna na můj první pracovní den v jedné z nich právě vypukla občanská válka," komentoval svůj start suše po letech. Jeho šéfová ho nejdříve naučila základy novinářského řemesla a on vyrazil. V následujících třech letech mu k Mosambiku a Angole přibyly ještě Rwanda a Kongo. Ve Rwandě se odehrál největší masakr od holocaustu a v Kongu největší válka od druhé světové.
Bylo to zajímavé, Chris pendloval mezi Afrikou a Lisabonem, ale měl problém: agenturní zprávy mu přišly příliš krátké. Přestaly ho uspokojovat. Chtěl psát něco většího a do větší hloubky. A tak nakonec skončil v Americe, kde psal pro časopisy. Jak uvádí na své webové stránce, pro magazín Outside napsal článek o tradičním skotském ragby bez pravidel, ve službách New York Times Magazine stopoval uprchlou mexickou pop-star jménem Gloria Trevi ("Bizarní zkušenost, z níž vzešla moje první knížka.") a pro New York Magazine zkoumal, proč Amerika od 11. září 2001 nezažila další velký teroristický útok.
Byla to taková všehochuť. Kdo má ponětí, jak to v životě novináře na volné noze chodí, tuší, že se měl asi docela co ohánět a že bral leccos. Třeba zakázky časopisu Men's Health, který po něm chtěl takové podivnosti jako reportáž o tom, jak blahodárné je pro zdraví dřevorubců, když používají obyčejnou zubatou pilu místo motorové. A Men's Health ho taky poslal do Mexika, aby se podíval, jak tam běhají Tarahumarové. Tím se všechno změnilo. Z reportéra se stal běžecký děd-vševěd.
A jeho pohled na věc rozhodně stojí za pozornost.
Co si myslí
Radí třeba, aby se běžci soustředili na styl. Při každém kroku. "Myslím na styl pořád a je to úžasná věc. Lidé si myslí, že běh je monotónní, ale není, to když si při každém pohybu dáváte záležet na technice. Myslím, že to je ten důvod, proč lidé milují jógu nebo Picasso miloval malování. Kdyby to bylo lehké, bylo by to nudné. A právě to se stává, když se lidé, nesoustředí na styl, při běhu na běžícím pásu sledují televizi, nebo mají v uších sluchátka s hudbou: nemyslí na to, jak běží, a za chvíli jsou otrávení."
Nebo tohle: "K botám přistupuju jako k oblečení. Oblékám si toho na sebe co nejméně. Kde je to možné, běhám bos. Na boty koukám jen jako na prostředek ochrany nohou. Rozhoduje u mě funkce.
A co tohle: "Hudbu při běhání neposlouchám. Jedině tu, co mám v hlavě. Běhám proto, abych si vyčistil hlavu, ne proto, abych si do ní něco cpal."
Zajímavé je také to, co ho na běhání štve. "Asi to, že se stalo soutěží a už ho nepovažujeme za zábavu."
Chris nyní bydlí s manželkou, dvěma dcerami a stále se rozrůstající širší rodinou koček, krocanů, kuřat a kachen na venkově v Pensylvánii. Běhá co nejčastěji, dokonce i při psaní (to samozřejmě jen na místě vedle psacího stolu).
Pracuje na své další knize, která by měla vyjít příští jaro, ale pokud si myslíte, že se dozvíte něco dalšího o běhání, jste na omylu. Bude totiž o bojovnících hnutí odporu za druhé světové války. Chrise zajímá, jak se tito obyčejní lidé, kteří nebyli vycvičeni jako supercommandos, lusknutím prstu stali tak silní. "Bojovali v nepřátelském týlu, často byli na hladových přídělech, přesto úspěšně bojovali s nejsmrtelnějším válečným strojem lidské historie. Kdybyste shodili za nepřátelské linie dnešního olympionika, umřel by. Neměl by potřebné kalorie, výživu a střechu nad hlavou."
A ještě dodejme jednu věc, která zrovna nás zahřeje u srdíčka. Kdo je podle Chrise největší běžec všech dob? Geronimo. Ten apačský náčelník. A Emil Zátopek.
Geronimo proto, že dělal 80 mil denně, za sebou táhl celý kmen a v patách měli kavalérii. "Ale můj sentimentální oblíbenec je Emil Zátopek," říká.
A nakonec ještě jeden výrok, abychom měli něco, co si necháme pučet v hlavě při běhání: "Když čtete folklór a mytologii, jakýkoliv druh mýtů, jakýkoliv druh pohádek, běhání je v nich vždy spojeno s volností a vitalitou, mladostí a věčnou silou. Až teprve v našich časech se běh spojil s obavami a bolestí."
