Tentokrát závod v mém okolí, takže podrobnosti ohledně cesty vynechávám. V místě závodu se setkávám s úžasnými lidmi. Některé jsem viděla již týden před závodem na Blanenské desítce. Ještě zaregistrovat, odlehčit a už se rozhlížet, kdo přijel a kdo tentokrát chybí. Ne že bych si pamatovala startovní listinu, ale byli jedinci, kteří avizovali, že přijdou. Ale některé jsem potkala až v cíli, nebo viděla až na fotkách.
Ještě instrukce před závodem (někdy i mylné), kdo obhajuje své pozice a čas se pomalinku krátí. Pár minutek do startu.
A můžeme vyrazit. Bylo odstartováno. Nikam se nehnat, žádný velký spěch a hlavně, co to půjde, tak běžet. Ať už je to rovinka nebo mírně stoupající rovinka. Z kopce dolů je to jasné. Ze začátku se držíme ještě celkem pohromadě. Míjím známé i neznámé běžce, ale přesto se zdravíme. Někteří se drží mého tempa. Mně to nijak nevadí. Než přijdou první kopce, které samozřejmě jdu, abych se hned tak neunavila. Navíc jsem měla dost ztuhlé nohy. Zřejmě ještě působil trochu ten fernet, co jsem si dala na trávení. V poslední době to nějak špatně tráví. A tentokrát i hlava bolela. Není to nic neobvyklého a navíc se to prostě rozběhá. První dva kilometry uběhly rychle. Takový to tempo RUNGO výběhů. První kopec. A první chůze. Když do kopce, tak i z kopce. Ale to už občas volám, z které strany se řítím, protože já kopce pouštím a přes to nejede vlak. Nechci nikoho zranit. Pak zase malý kopeček a zase z kopce. A tak to jde celou cestu. A to už se dostáváme do Babího lomu. Proč to běžet spodem, když to jde přes skály? Tato část je velmi náročná, ale snad nejzajímavější na celém závodu. A zde je první kontrola a první rozhledna. „Tady se nekontroluje, kdo chce na rozhlednu, může a kdo pokračuje, tak ještě 10km do další kontroly a zároveň první občerstvovačky.“ Loni mi nepřipadlo, že ta Baba je tak dlouhá. Konečně kopec dolů. Jen zvedat nohy a nespadnout. A to se dostáváme do Vranova. Jak je známo, tak žádná rovinka. Kdo zná zimní Brněnský pohár, tak ví, o čem mluvím.
Kontrola a občerstovačka u kostela na kopci. Protože jsem celkem brzy snídala, už jsem měla i hlad. Tentokrát jsem porušila svou mini dietku (žádné pečivo) a dala jsem si pořádný koláč. Banán do kapsy a tři kelímky jonťáku. A běžím dál. Vlastně jdu. Nevím, jak se to organizátorům tak šikovně povedlo, ale trasa od občerstvovaček byla pokaždé do kopce. Jen u té poslední je to jinak. Ve Vranově jsem si všimla, že se zde trasy Masakru a Minimasakru dělily. Až tak jsem propozice Minimasakru nečetla, ale loni se to dělilo až později. Ten kopec nebyl nijak dlouhý. Dožvíkat zbytky a pokračovat dál. Dalších sedm kilometrů to šlo opět známým tempem, někdy i rychlejším až do Adamova a kousek kolem místní obory. Pak už to šlo opět do kopce. Kontrola byla tentokrát u Nového hradu. Jsou to místa hodně skrytá a pro označení si musíte vyšplhat, předložit kartičku, nechat procvaknout, otočit se a kousek zpět. Poté pokračovat k další kontrole k Máchovu pomníku. Je možné, že už jste o této trati někde četli. Ano, psala jsem o ni loni. Jenže tentokrát jsem se tak nerozhlížela a všechno mi připadalo stejné. Takže u Máchova pomníku jsem si myslela, že už jsem u Alexandrovy rozhledny. To je prostě ta moje pamět. Ale nepředbíhat. Od Nového hradu zpět do Adamova.
Druhá občerstvovačka. Tentokrát dávám několik koleček salámu, tři jonťáky. Cola došla. Banán opět do kapsy. Ne že bych si přeplňovala kapsu od batohu banány. Ten vždy mezitím sním. Na zvednutí tlaku dávám guaránu a na křeč na hýždi magnézku. Opět do kopce. Adamov taky žádná rovinka. Tentokrát ten kopec trvá až k Alexandrově rozhledně. Další kontrola. Vydechnout, ucucnout vodu a pokračovat dál. To už jde celkem lehčeji. Z kopce vždycky. To už mám 32km v nohách. Tak ještě deset a jsem v Bílovicích. Další kontrola a dva menší kopečky. Do kopce vždy něco ztrácím, ale z kopce to hned naženu. Občas i tempem pod 4min/km.
Devátá kontrola a maraton v nohách (5:32). Už to začíná dost bolet. Zbytek coly čekal na mě. Tři jonťáky, opět kolečka salámu a banán do kapsy. Vodu zatím mám, už ne tolik, ale do další občerstvovačky bude stačit. Tentokrát se na občerstvovačkách moc dlouho nezdržuji. Není zapotřebí. No jak už jsem zmínila, opět po konzumaci pokračování do kopce. Jako loni touto dobou potkávám stárky. Na programu byly hody. Po dvou kilometrech stoupání opět sešup dolů. Nastává dlouhé stoupání. Tři kilometry nekončící cesty. Tři kilometry přesvědčování se, abych běžela. To stoupání není až tak prudké, ale je už v nohách samozřejmě cítit. „Zkus to, to půjde! Jak je možné, že to nejde?! To už přece musím dojít! Ty kilometry neubíhají! Sakra!“ „Pojď, vždyť je to běhatelné! Běželas i horší trasy.“ Potkávám pár, který mi na začátku utekl. Občas jsme na sebe houkli, že už se opět míjíme. Ale teď to nepřišlo. Už nebyla síla. Chvíli jsem se za nimi plazila. „Ať si jdou! Ve dvou se to lépe táhne.“ Mě chyběl ten druhý. Dvakrát jsem špatně odbočila. Pár mě navedl zpět na hlavní cestu. Prostě šipka odbočovala dřív. Bohužel i tam byla cesta. To už jsem měla v hlavě, jak jim utéct. „Přece se nebudu loudat! Já mám běžet!“
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Do Útěchova na občerstvovačku jsme došli tak nějak všichni. Do powerbanky jsem zapla hodinky, protože se už hlásily, že už jim dochází šťáva, stejně jako mě. 50km v nohách není marné. 13km do cíle. „To přece musím dát!“ Z Útěchova to šlo opět z kopce. Až k jezírku Babí doly to šlo samo. Začíná bolet pravá holeň. Potkávám známou. Trochu jsem se divila. Ta vždy byla hodně přede mnou. Chvíli běžíme spolu. „Trochu jsem si zaběhla. Asi tak 3km.“ „Tak to mě mrzí. Myslela jsem, že jsi už v cíli.“ Obě jsme se usmály a společně jsme doběhly na poslední občerstvovačku.
Tam jsem se zdržela déle než ona. Ale bylo mi to jedno. Musela jsem sbalit dobíjení na hodiny. Trochu jsem si popovídala se známými. „Ty ses dala na dlouhé běhy?“ „Ano. Stále mě to baví. Znám tě, obličej si vybavuji, ale odkud se známe, to už nevím.“ „No přece z Pálavského záchranáře.“ Trochu jsem ho proscanovala a pak ještě dodala: „Ano vlastně. Ty jsi ten svalnáč, co dělal velká ramena.“ Oba jsme se zasmáli, já dopila colu, žádný salám, ale pro jistotu banán do kapsy. Jak už jsem psala, byla to poslední občerstvovačka v Soběšicích a jediná, ze které se běží z kopce. To už to pak jde samo. Na Skalce potkám tři chlapy. Hledají šipku. Je vidět, že v tu dobu mozek už nepracuje. Musela jsem se taky soustředit, abych ji našla. Měla jsem ji hned u nohy. Přebehnout most, podběhnout rychlostku. Vybehnout prudký kopec ke stadionu (za nepříznivého počasí by to tudy nešlo – vyzkoušeno z běhu na Býčí skálu), přes sídliště, přeběhnout cestu a schodama ke konečné tramvaje. Odtud už nějakých stopadesát metrů a uvidím cíl. Jenže do kopce. To je jedno. Vydávám poslední síly, které ještě mám. Za mnou běží jeden z těch, co hledali šipku. Gentlemanstky se držel zpátky, i proto, že to slíbil, když jsem značení našla. Prý za odměnu můžu doběhnout před ním.
Cílová rovinka a oblouk byl pro mě krásná euforie, kde čekalo opět spousta mých přátel. Hned mě usazovali na lavičku, protože jsem se jim zdála dost bledá. Dostala jsem medaili a byl mi odebrán čip. Seběhla se kolem mě skupina lidí. Všem jsem vysvětlovala, že je mi fajn. Neměla jsem ani čas se podívat, za kolik jsem to uběhla a hned mi Anry (spoluběžec na JUTu a MUMu) sdělil, že jsem čtvrtá. Tak to už jsem nevydržela a podívala se na hodinky. 8:45:10. Bomba. O 45minut lepší než loni. Nadmíru spokojená. A navíc mi zbyly dva banány v kapse od batohu.
Závod se opět vydařil. Počasí ideální, trasa nepopsatelná. Přírodní jevy v podobě mlh v údolí a já na kopci – ani se to foťákem nedá zachytit. To se musí zažít. Nakonec i setkání s přáteli je balzám na duši, protože jsou to stejní běžečtí magoři, jako jsem já. A jsem ráda, že jsem se do těchto kruhů dostala. Příští rok se uvidíme na startu. Dlouhý závod hned za humny a v tak nádherné přírodě. Už teď se nemůžu dočkat.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
