Do Evropy na kole: projíždíme Myanmar, zcela jinou jihovýchodní Asii

aktualizováno 
Pátý měsíc naší cesty přinesl překonávání sama sebe, hledání řešení nesnadných situací a přijímání zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Přečtěte si, co se událo při naší druhé návštěvě Thajska a jaký byl Myanmar.

Příjemné stoupání po staré cestě z Myawady. Myawady, Myanmar | foto: Jakub Larysz, Rungo.cz

Když jsme 20. února 2018 překročili hranici Kambodži a Thajska, okamžitě jsme cítili rozdíl mezi těmito státy. Bylo to, jako by vedle sebe stála luxusní vila a dřevěná chatrč. Thajská strana byla čistší, zelenější a o poznání rozvinutější. Imigrační úředník na nás byl milý a dal nám do pasů razítka s povolením k pobytu na 30 dní. To bylo první dobré znamení. Nemuseli jsme nikam spěchat a cestou do Bangkoku, kde jsme museli sehnat nové pláště na naše zadní kola a řetězy, jsme mohli navštívit dva národní parky a užít si tak opět trošku kempování.

Přehlídka bohatých středního Thajska

Ze Zélandu do Česka

Z Kambodži jsme to brali menší oklikou a od hranice mířili do Bangkoku ze severovýchodu. Důvod byl snadný. V tomto směru leží dva národní parky, které jsme hodlali navštívit. První z nich, Thap Lan, nám dopřál možnost postavit stan na hraně útesu tyčící se 700 metrů nad údolím a pozorovat zapadající slunce. Jen nám tady něco nehrálo. Cestou do tohoto národního parku jsme projížděli nespočetně mnoho resortů, které zely prázdnotou. Budovy za miliony, upravované zahrady a jahodové sady, jak namačkané na sebe, čekají na klienty. Přemýšleli jsme nad smyslem tohoto rozmaru, nicméně jsme se ničeho nedopátrali.

Po noci strávené v kempu jsme stejnou scenérií projížděli celý následující den do národního parku Khao Yai. Po celé délce severních svahů národního parku nebylo opět nic jiného než opuštěné a předražené resorty, rezidence a restaurace. Špičkou ledovce toho všeho byl projekt Toscana Valley. Věcná replika toskánské vesnice včetně šikmé věže z Pisy! Jediné vysvětlení tohoto fenoménu může být buď to, co jsme vypozorovali z celé jihovýchodní Asie, “má to soused a vydělává mu to peníze, tak si to taky pořídím,” a nebo je to nepromyšlená investice bohatých Thajců z Bangkoku, kteří se chtějí prezentovat. Jedinou světlou výjimkou v mračnu luxusních rezidencí bylo ubytování Jungle Planet, které mělo rozumnou cenu a přiměřený standard a kde jsme dvě noci zůstali.

Fotogalerie

Národní park Khao Yai a splněný sen

Od národního parku Kaho Yai jsem si sliboval splnění malého snu. Věděl jsem, že v národním parku žijí divocí sloni a že čas od času je návštěvníci mohou zahlédnout. Z možnosti vidět divokého slona ve volné přírodě a ne v zoologické zahradě jsem byl nadšený jako malé dítě. Když jsme projeli vstupní branou národního parku, srdce mi začalo tlouct vzrušením, i když též kvůli stoupání, které jsme museli vyšlapat. Nicméně jsem nepřestal kroutit hlavou zleva doprava a naopak, když jsem na cestě viděl kopce sloního trusu. Zato Daška nebyla z možné konfrontace s obřím savcem, který by nás mohl rozšlápnout i s koly jako dvě maliny, moc nadšená. 

Sen se mi splnil a Daška nepřišla k žádné úhoně. Když jsme vyjeli z prudké silnice na otevřenou pláň, Daška na mě zavolala, že bahnité fleky na silnici vypadají jako sloní stopy. Zastavil jsem, ohlídnul se za sebe a pak po směru, v jakém byly stopy otisknuty. “Tam! Tam dole u lesa! Tam je slon, Daši!” Náš první slon ve volné přírodě, kterého jsme viděli. Obrovský savec, s vrstvou hlíny na zádech, se pomalu přesouval do lesa, aby se vyhnul odpolednímu vedru. Po chvíli pozorování a opadnutí nadšení mě zavalil smutek. Slon měl zlomenou a špatně srostlou nohu, takže nemohl pořádně chodit. Se zármutkem jsme opět šlápli do pedálů a vydali se podívat do návštěvnického centra, na oběd a pak postavit stan v kempu.

Nečekal bych, že bych mohl během jednoho dne vidět dva různé slony, ale stalo se. V jednou údolíčku na cestě do našeho kempu stála kolona aut, jejich řidiči a pasažéři stáli úplně vepředu před ní. Pomalinku jsme prokličkovali mezi auty a v tom jsme viděli několikatunový důvod povyku na cestě. Byl jím sloní samec, který si užíval svůj oběd uprostřed silnice. Tento drobeček už byl ale při síle a nejevil žádné známky zranění, proto pár jeho rychlejších kroků za strážcem parku na motocyklu zvedlo srdeční tep nejednomu z nás. Po asi půlhodinové čumendě a za neustálého dotírání strážce parku na motocyklu se pan slon rozhodl opustit silnici a nechat návštěvníky parku projet do jejich cílových destinací, včetně nás na kolech.

Kemp byl liduprázdný a tichý. Ukolébal nás cvrkot cvrčků a hřmění v dáli. Z hlubokého spánku nás ráno probouzí dvouhodinový sborový zpěv různých druhů ptáků. Celou kulisu oroseného kempoviště doplňuje jelen, který nás pozoroval. Byl to pravdu jedinečný zážitek, který bychom si rádi prodloužili, ale už jsme měli rezervované ubytováni v Bangkoku.

Národní park jsme opustili jeho jižní branou a jak bych řekl, lepší stranou. Tady nejsou žádné honosné rezidence, hotely a restaurace, jsou tady jen roztomilé vesničky, rýžová políčka a usměvaví lidé. Je zvláštní vidět takový rozdíl, jehož důvod nám je dodnes nejasný. V Bangkoku jsme strávili šest nocí, nicméně jsme si neužili žádné památky. Jak to obvykle bývá, ve dnech volna, kdy nešlapeme, řešíme logistiku, plánování našich dalších dní a údržbu kol. V tomto případě to nebylo jinak. Naštěstí se nám podařilo sehnat všechny potřebné díly pro další cestu a ujasnit si trasu v Myanmaru. Opouštíme Bangkok.

Myanmar úplně jiná jihovýchodní Asie

V thajském příhraničním městě Mae Sot, ještě před samotným vstupem do Myanmaru, zkoušíme, jak nám v nové zemi bude chutnat. V podniku zaměstnávající myanmarské uprchlíky si objednáváme snídani. Cizrnový salát, salát z fermentovaných čajových lístků a myanmarská káva nás nadchly natolik, že po snídani spěcháme k hraničnímu přechodu, abychom zjistili o myanmarské kuchyni více.

Jen co jsme dostali další razítka do pasů, ocitli jsme se v jiném světě. Silnice pozbývaly kvalitního asfaltu, zato nabyly velkého množství prachu. Také přibylo aut, motorek a zvědavých pohledů místních. Obyvatelstvo je mnohem různorodější než v Thajsku. Různorodost je znát i v náboženství, kromě buddhistických chrámů máme možnost zahlédnout chrámy čínské, hinduistické i mešity. Daška se mi po prvních minutách svěřuje, že takhle nějak si představuje malou Indii. Docela s ní souhlasím.

Je čas oběda, proto se vydáváme na obhlídku místních podniků. Většina bělochů pohraniční město Myawaddy projede bez povšimnutí, díky tomu jsme tady atrakcí. Civění Burmánců žvýkajících tabák mi není moc příjemné, jsem rád, že po pár minutách najdeme tea room (čajovnu), kde si za pomocí magického slovíčka [:tadtalu:] a Google překladače objednáváme vegetariánské jídlo. Tento styl objednávání máme jako hru. Řekneme, že chceme vegetariánský pokrm, domácí nám to odkýve nebo řekne, že nic nemá, pak se posadíme a čekáme, co se bude dít. Nebylo tomu jinak ani v tomto případě.

Chvíli čekáme a syn paní domácí přinese termosku s čajem. To je dobrý začátek. Za dalších pár minut dostaneme suchou rýži. V tom se strhla lavina pokrmů přibývajících na našem mini stolečku. Zeleninový salát, dušená zelenina, salát z fermentovaných čajových lístků, cizrnový salát a nakonec i polévka. Jsme v příjemném šoku. S chutí a hladem se pouštíme do hostiny. Pokrmy do nás jenom zahučely, nejen proto, že jsme pořád hladoví, ale i proto, že nám moc chutná. Žádná smažená rýže, žádné smažené nudle, žádná vaječná omeleta. Jsme nadšeni z rozmanitosti a z odlišných chutí. V Myanmaru nebudeme trpět hlady, to určitě ne.

Dálky, horko, prach a těžké chvíle

Cestování Myanmarem na kolech není nic moc lehkého. Myanmarská vláda povoluje ubytovat cizince pouze v registrovaných hotelech a penzionech a zakazuje jakékoliv stanování. Proto se naše trasa odvíjí od míst, kde se můžeme ubytovat. Naše průměrná denní vzdálenost je přes 65 kilometrů, což je v kombinaci s čím dál tím teplejšími dny docela slušná zátěž. Ale i přes podmínky, které nám cestu ztěžují, volíme trasy, které jsou delší a v horším terénu. První polovinu dne většinou jedeme po hlavní cestě a ukrajujeme větší porci kilometrů v příjemnějším počasí, zatímco v druhé části dne si užíváme prašných oranžových cest, které vedou přes malé vesničky usměvavých domorodců a ještě usměvavějších dětí. Ne vždycky ale všechno vychází, jak by mělo.

Dva dny cesty před našim cílovým městem Yangon opouštíme ubytování a Daška hlásí, že jí je divně. Doufám, že jakmile se rozjedeme, uleví se jí. Doufám marně. Na naší obědové pauze Daška odmítá jakékoliv jídlo. Tohle je špatné znamení a začínám si pomalu uvědomovat vážnost situace. Donutím ji dát si alespoň šťávu z cukrové třtiny, aby měla v žaludku něco jiného než jenom vodu. Zatímco se láduju smaženými rotti plněnými fazolovou pastou, Daška pocucává. Teplota stoupá k 35 stupňům a my se po poledni vydáváme opět na cestu. Naštěstí se nepečeme na hlavní silnici, ale proplétáme se vesničkami se stromy poskytující příjemný stín. 

Dašce se přitěžuje. Dáváme další pauzu, nicméně jsme v malé vesničce a místo k odpočinku je na cestě k místnímu krematoriu a jako naschvál kolem nás prochází skupina asi 60 místních. Daška opírající se o kmen stromu vzbuzuje zvědavost. Za chvíli jsme obklopeni lidmi a stařešinové ukazují, ať si jde Daška lehnout někam do vesnice. Nechceme místním přidělávat problémy, balíme se a vyrážíme na cestu. Zpomalujeme. Daška dělá čím dál tím častější přestávky k odpočinku a já vím, že tohle bude ještě těžký závěr dne.

Projíždíme krásným prostředím, ale ani jeden z nás nedokáže docenit jeho krásu. Daška na nějaké kochání se nemá sílu, já se o ni strachuju.

Jsem naštvaný. Proč? Ptám se sám sebe a nějakou dobu mi trvá rozklíčovat, co se mi honí hlavou. Vztek z toho, že nemůžeme jet rychleji, že nemám jak pomoct Dašce, že s touhle situací zkrátka nemůžu nic udělat. Vztek z bezmoci. Bezmoc je to, co mě vytáčí nejvíce. Blížíme se k našemu ubytování, lidí a zvědavých pohledů přibývá. Občas se i ozve pubertální “I Love You” na Daščinu adresu. Jsem ve stavu odjištěného granátu poháněného bezmocí. 

Kdokoliv by si teď něco dovolil k Dašce nebo ke mně, nedopadl by dobře, byl jsem připravený bránit náš osobní prostor. Pomalu stoupáme do mírného kopce a v tom Daška zastaví. Otáčím se a ptám se: „Jsi v pohodě?“ V tom přijde to, co už jsem párkrát zažil. Daška se vypětím všech psychických a fyzických sil dostala do stavu, kdy se zkrátka musí vyplakat. Tohle je malý zázrak na světě! Pár vteřin, pár slz steklo po její tváři a pak mi řekne: „Ok, můžeme jet!“ Jsem jako opařený okamžitým účinkem pláče.

Daška upustila přetlak a došlapala do ubytování. Onen večer částečně strávila na záchodě. Pravděpodobně z kombinace horka a velice mastného jídla, které je v Myanmaru na denním pořádku, dostala průjem. Druhý den nevylezla z postele a sbírala síly na náš poslední bajkový den do Yangonu.

Uzavření kapitoly jihovýchodní Asie

Po osmi bajkových dnech v Myanmaru dorážíme do naší cílové destinace do Yangonu. Náš původní plán byl přejet Myanmar a překročit hranice na severozápadě do Indie. To nyní není možné. Hranice je pro nezávislé turisty zavřená a povolení pro překročení hraničního přechodu lze získat pouze s organizovaným výletem s cestovní agenturou a průvodcem. Abychom dostáli našemu předsevzetí pokračovat výhradně po zemi, snažili jsme se zjistit cenu případného balíčku poskytovaného cestovní agenturou. Žádné cenové nabídky se nám nedostalo, a když jsme se podívali na letenky Yangon – Kathmandu, věděli jsme, že letenky vyjdou pravděpodobně levněji než platit průvodce, auto a ubytování. 

Volba byla jasná, i když jsme z našeho rozhodnutí byli zpočátku trošku rozmrzelí. Zarezervovali jsme si letenky, ušetřili spoustu času, takže začátek našeho himálajského dobrodružství zahájíme 25. března v Kathmandu. Dostatečně včas, abychom stihli projet Nepál před letním monzumem.

Naše statistika Thajska a Myanmaru:

Najeto: Thajsko 862 km + Myanmar 519 km

Nastoupáno: Thajsko 4812 m + Myanmar 1936

Nejvyšší projetý bod Myanmaru 765 m n. m.

Počet dnů v zemi: 33 dnů na kolech včetně 13 odpočinkových dnů

2 noci ve stanu na území Thajska

0 deštivých dnů

2x zadní plášť + 2x nový řetěž

Pády beze změn, stále 2:2 (Jakub:Daška)

Celkem najeto: 6916 km

Celkem nastoupáno: 58240 m

Celkový počet dnů na cestě: 163 dnů

Autor:
Témata: Reportáže, Myanmar

Nejčtenější

Vezmi děti a kopni ji do zadku, radila náhradní manželka. Míra poslechl

Jarka poznala Míru, když jí bylo 15 let. Mají spolu dvě děti.

Vztah Jarky s Mírou je před krachem, zatímco Martina s Michalem spolu vrkají jako hrdličky a do Výměny manželek se...

Po třech dětech vážila Ludmila skoro metrák. Teď vypadá jako modelka

Osmatřicetiletá Ludmila shodila 25 kilogramů

U nás v rodině měly všechny ženy velké zadky, směje se Ludmila Černá (38), jejíž hmotnost se po narození třetího dítěte...

Tomáš se mně nemůže přizpůsobit, musím já, říká Anna Satoranská

Anna Satoranská

Společně se svým otcem Pavlem Maurerem pořádá gastronomické výlety do světa, vydává průvodce po restauracích a pořádá...

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Jak přežít pubertu: dejte na instinkty a raději buďte trochu paranoidní

puberta matka dcera

„Je to náročné období, které má i své kouzlo,” říká o dospívání pedagog a konzultant Miloslav Hubatka. Pokud pubertou...

Další z rubriky

Zprvu jsem dietu před okolím tajila, říká žena, která zhubla 27 kilogramů

Jiřina Sedlmajerová zhubla 27 kilogramů.

Jiřina vaří v mateřské školce, se zdravým jídelníčkem pro sebe si však hodně dlouho neuměla poradit. Nakonec jí...

Syrová strava dodá energii a ubere kila. Hlídejte si ale vitamin B12

jídlo, ilustrace, zelenina

Podstatou raw stravy jsou potraviny bez tepelné úpravy, uměle vyrobených tuků, rafinovaných cukrů a chemických přísad,...

Dlouhodobé záněty mohou poškodit oči, srdce i klouby, řekl stomatolog

Ilustrační snímek

Dlouhodobý zánět dásní může zavinit infarkt. Pravidelné kontroly i zdravá životospráva jsou prevencí proti vzniku...

Snažím se být pozitivní, lidé pak chtějí bojovat, říká onkolog

Profesor Marek Svoboda, ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně

Onkolog Marek Svoboda se snaží u svých pacientů porazit zákeřnou chorobu, ale věnuje se i genetice nádorů, která dokáže...

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz