Vše začalo na hraničním přechodu, když jsme opouštěli Thajsko. Přirozenou hranicí mezi Laosem a Thajskem je řeka Mekong, přes kterou vede Most přátelství. Už jsme skoro vyšli ze dveří hraniční budovy, když na nás přes okénko houkla prodavačka autobusových lístků: „Musíme si koupit lístek na autobus na kilometr dlouhou cestu přes most. Máte kola? Tak to bude 50 thajských báthů za kolo navíc.”
Bohužel, most opravdu není možné přejít pěšky, přejet na kole, motorce či tuktukem. I když jsme o tom četli, nevěřili jsme, že tato absurdita může být realitou. .
Ze Zélandu do Česka• redaktor RUNGO.cz Jakub a přítelkyně Daška • na cestu vyrazili 13/10/2017 z města Picton na Novém Zélandu • do Laosu přejeli z Thajska 10/12/2017 |
Plavba na „slow boat“, tedy motorové lodi, mezi městy Huai Xai a Luang Prabang byla kdysi cestovatelským pojmem. Dnes je to spíše způsob, jakým si místní přijdou na docela slušné peníze. Přesto jsme se ji rozhodli podniknout, ovšem ne přes agenturu, proto jsme vyrazili rovnou do doku, odkud lodě vyrážejí. Lístky byly sice levnější, ale kvůli kolům jsme museli zaplatit dvojnásobek.
V ulicích kolem přístaviště jsme si připadali jako lovná zvěř. Z každé strany silnice se ozývalo: „Sandwitch, water?” Každý chce z bílých turistů, označovaných slovem „falang“, vyrýžovat co nejvíce. Začínám z toho být smutný a zároveň naštvaný: Copak nevidí, že nemáme zájem a nejsme stejní jako všichni ostatní turisti kolem?
Vše vygradovalo přiražením ke břehu vesnice Pak Beng, kde končil první den naší dvoudenní plavby. Byli jsme na poslední lodi. Vypadalo to jako by celá vesnice neměla co jiného na práci. Ženy, muži, děti, všichni stáli s cedulkou u přístaviště a snažili se turisty ulovit do svých ubytování. Nikdo nemohl uniknout. Z ubytovávání žije celá vesnice.
Ochutnejte Laos fotografií |
Připlutím do Luang Prabang, které je turistickým hlavním městem Laosu, to ale neskončilo. Lodě staví osm kilometrů před samotným městem, aby si k nějakým penězům přišli i místní tuktukáři, řidiči motorek s prostorem pro cestující. V ulicích města Luang Prabang se pak denně ocitáme pod palbou otázek: „Waterfall? Cave? Sunset boat trip? Tuktuk?” Když na vše odpovídáme „ne“, zbývá ještě jeden dotaz: „Weed?” Ne, nechceme ani marihuanu.
Opravdu se těším, až z toho turistického blázince vypadneme.
Pravá tvář Laosu
S turismem jsme za sebou nechali i veškeré jeho pozlátko. Kavárny, pekárny a restaurace s vegetariánskými jídly se ztratily v prachu a dýmu sedícím v údolí pod námi. Naše cesta stoupá vzhůru a lemuje hřeben, po kterém vede stará dálnice, tolik oblíbená mezi cyklisty. Vesnice jsou obývány etnickou skupinou Hmong, známou pro vyznávání animismu a své léčitelské schopnosti.
Vesnice, jimiž projíždíme, vypadají velice chudě. Obyvatelstvo obvykle dřepí u malých ohníčků po stranách vozovky a koupe se u obecních vodovodů nebo potoků stékajících po úbočích místních kopců. Ačkoliv to vypadá, že lidé sami nic nemají, přesto nám každý z nich něco dal. Od stařešiny až po malé děcko, všichni na nás mávali, usmívali se nebo zavolali jejich pozdrav „sabaidee“. Tak srdeční jsou Laošané.
Jejich druhou vlastností však je, že se moc nepředřou. Když už najdeme nějakou restauraci nebo obchod a vstoupíme dovnitř, nikdo se o nás moc nestará. Však falang počká, nebo prostě odejde. Nejednou jsme se otočili a opustili krám nebo restauraci, ve které nikdo nebyl nebo o nás nejevil zájem. Nejednou jsme se o tom bavili s cizinci dlouhodobě žijícími v Laosu. Ačkoliv to nezní úplně hezky, rozhovory měly jedno společné: Laošané jsou zkrátka leniví. Prý moc neřeší to, jestli budou mít zítra co jíst. Za dvě hodiny práce si vydělali na zbytek dne, proč se strachovat o zítřek.
Tím se i vysvětlila záhada, na kterou jsme celou dobu naráželi: Proč, sakra, staví benzinky tak blízko u sebe, když na žádné z nich nejsou auta? Protože mít benzinovou pumpu je pro Laošana práce snů. I když mu na pumpě za celý den zastaví jen dvě auta, má vyděláno.
Na konci našeho pobytu jsme se však Laošanům ani moc nedivili. Podnebí je po většinu roku přívětivé, tedy kromě pár měsíců, kdy je docela zima. Ty nějak přečkají u ohníčků. Mezitím jim na polích vyroste rýže, a když se podaří dostat nějaké peníze z turistů, budou se mít dobře.
Má smysl být zodpovědným cestovatelem?
Nejlepší zážitek na nás čekal 1. ledna. Po dohadování ceny za převoz skrze jeskyni Kong Lor jsme si museli najít ubytování na jejím jižním konci. Byly tady pouze dvě malé vesničky, místní nemluvili anglicky, a i když nám bylo řečeno, že se zde dá ubytovat, nic oficiálního jsme nenašli. Až když jsme projížděli vesnicí Phon Kham, z jednoho z domů na betonových pilířích na nás anglicky volala mladá holka. Byla to patnáctiletá Khom Phan, která se stala naší hostitelkou.
Dům měl jednu hlavní místnost, kde se vařilo na ohni a která sloužila jako společenská místnost a ložnice v jednom. Veškerý luxus domu bylo pár prosklených skříněk u jedné ze stěn a na stolečku postavená barevná televize, která byla tak vystrčená do prostoru, že připomínala spíše oltář než běžné vybavení domácnosti.
I když Khom Phan uměla anglicky pouze málo, rozuměla našemu požadavku vegetariánské večeře. V mezičase jsem zabavoval nejmladší členy rodiny svými kresbami zvířat s anglickými popisky. No, vlastně jsem nakonec zabavoval celou rodinu, která následně překládala anglická slovíčka do laoštiny.
Pro nás nezapomenutelný večer byl dovršen následujícího dne. Ráno jsme při snídani prošli malou ceremonií zvanou „baci“, jejíž účelem je popřát lidem zdraví a štěstí a která byla zakončena uvázáním barevných bavlnek na naše zápěstí. Vesnice Phon Kham je na samém konci odlehlého údolí, do kterého nemíří mnoho turistů. Cesta z hlavní silnice je přes padesát kilometrů dlouhá a vede po šotolinové cestě. Díky tomu si ostatní vesničky v údolí zachovávají svou původní tvář. Během toho dne jsme si uvědomili jednoduchou rovnici: Žádní turisté = žádné peníze = žádné obchody = žádné odpadky.
A tohle zjištění nám dělalo opravdovou radost. Vidět vesnice v jejich přirozeném stavu, s veselými lidmi, kteří si vypěstují své jídlo a k životu nepotřebují mnoho. Proto jsme se s Daškou rozhodli jít cestou zodpovědných cestovatelů, abychom pomáhali zachovávat místa v jejich původním stavu. Přemýšlíme nad ekologickou stopou během našeho cestování. Odmítáme plastové sáčky, pití v take away kelímcích, snažíme se vyhýbat plastovým brčkům. Koupili jsme si vlastní brčka vyrobená z bambusu. Snažíme se redukovat nákup balených vod a raději využívat možnosti doplnění našich lahví z velkých barelů s pitnou vodou. Úklid odpadků by pro obyvatele Evropy a západních zemí měl být samozřejmostí.
Držíme se anglického hesla Leave no trace (Nenechávej za sebou žádnou stopu) a snažíme se rozvíjet diskuzi s majiteli podniků, aby případně změnili své postupy. Protože jenom tak můžeme zmírnit dopad turismu na chudé země a vlastně celou naši planetu, matku Zemi.
Naše statistika Laosu:najeto: 1004 kilometrů nastoupáno: 9685 metrů projetý nejvyšší bod: 1 419 metrů nad mořem počet dnů v zemi: 25 dnů na kolech včetně 9 odpočinkových dnů 0 nocí ve stanu 0 deštivých dnů 0 závad a oprav pády beze změn, stále 2:2 (Jakub:Daška) najeto celkem: 3275 kilometrů Nastoupáno celkem: 37740 m Celkový počet dnů na cestě: 78,5 dne |
