Jistě to znáte – projíždíte novinky na Facebooku či Instagramu a fotky vašich kamarádů-běžců by se daly přehazovat vidlemi: fotografie se západem slunce a detailními údaji o večerním běhu, upocený, ale šťastný obrázek s medailí z půlmaratonu, ale i roztržená bota, záznam pár kilometrů, které jedinec uběhl a pak to „zabalil“, noha v obvazu po nevydařeném došlapu… A k tomu desítky povzbudivých, vtipných, pochvalných nebo chlácholivých komentářů.
Informace, inspirace, hecování i podpora
Je to normální? Nehraničí to už s exhibicionismem? A může nám nebo ostatním být takové sdílení prospěšné? Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl zdůrazňuje, že takové sdílení bývá veskrze pozitivně motivováno. „Je to informace o tom, jak žiju, co mě baví, je to inspirace pro ostatní. Je to hecování se k dalším a větším výkonům a zároveň podpora a povzbuzení pro ostatní,“ upřesňuje Jan Kulhánek.
Sdílení jako otevření se světu
Sociální sítě jsou důležitým nástrojem pro seberealizaci jedince. Studie potvrdily, že dávají velkou příležitost introvertům, jak se prosadit: virtuálními kontakty můžeme navázat nebo utužit přátelství, která pak lépe fungují i v reálu. „ Alespoň ze začátku je nutné sebrat odvahu k tomu něco o sobě na sociální síti sdělit, pro někoho je to velmi důležitý krok, jak vyjít z uzavřenosti, nejistoty,“ líčí. A nejen to. V praxi poté může jít i o to, že si o nás ostatní udělají jiný obrázek: „Aha, tohle že je ta zakřiknutá holka z rohu kanceláře? Ona běhá maratony a v cíli se umí i pořádně odvázat!“
Jak Kulhánek dodává, že sociální sítě jsou nástrojem, se kterým lze dokázat velké věci, ale zároveň jde o aktivitu, která nám či druhým může ubližovat. „Je to dobrý sluha, ale špatný pán,“ říká psycholog.
Všechno totiž může fungovat i přesně naopak. Samozřejmě, pozitivní zpětné vazby v reakcích pod naším příspěvkem mohou být velmi podporující a povzbuzující. Jenže mohou vést i k přemotivování a následnému zklamání nebo naopak k příslovečnému usnutí na vavřínech.
V nouzi lépe pomůže „přítel na telefonu“
Se sociálními sítěmi je tedy nutné zacházet s rezervou a brát si z interakcí na nich jen to dobré a nic zbytečně nepřehánět. Pomoci může třeba to, že budeme své negativní emoce ventilovat s odstupem a ty pozitivní naopak sdělovat tak, abychom nepůsobili jako „vejtahové“: vhodným přístupem je humor či lehká sebeironie, které dokážou umocnit radostný okamžik i pomoci rozptýlit negativní náladu z neúspěchu.
„Zlehčení a vtipkování o věcech, které nás trápí, je dobrá obrana a může to být i lék. Je ale také dobré mít někoho, s kým nic nemusíme zlehčovat, protože jinak se dříve či později dostaví pocit, že nám nikdo doopravdy nerozumí, že nás nikdo doopravdy nezná,“ upozorňuje psycholog.
Každý z nás určitě narazil na případ, kdy raději napsal dobrému kamarádovi soukromě. Tak zároveň i druhá strana pochopí, že už jde o něco vážnějšího a dáváme najevo i svoji důvěru. Pamatujme na to, že sdílení něčeho, co nás opravdu trápí, pouze veřejně na síť, může mít i opačný efekt: nulovou reakci publika, které náš příspěvek vidí jako za hranou, nebo neadekvátní reakci těch, kteří si myslí, že když něco sdílíme veřejně, nemůže to být zas tak zlé. Obojí nás může zbytečně rozhodit.
Virtuální publikum: fanoušci i parťáci v běhu
Pamatujme i na to, komu všemu střípky ze svého života sdílíme, kdo je naším publikem. „Virtuální publikum je určitě dobrou motivací, nejlepší je ale publikum, se kterým máme i osobní vztahy – přátelé na síti, které známe i mimo síť. Jinak sídlení radostí i strastí pomůže, pokud nás poslouchá dobré ucho. To je riziko sítě – nemusíme dostat vždy takovou reakci, kterou potřebujeme,“ upozorňuje Jan Kulhánek.
Sdílení na síti je podle něj geniální svou rychlostí a nezávislostí na místě i čase, což ale může být i jeho nevýhodou: „V „živém“ rozhovoru více zvažujeme, komu co řekneme, na síť to prostě pošleme a ono to nějak dopadne,“ upřesňuje psycholog. I k tomu slouží specializované skupiny na Facebooku, kde narazíme na své reálné kamarády nebo alespoň stejně naladěné jedince. Najít zde pak můžeme i virtuální parťáky, se kterými se můžeme vzájemně motivovat.
Dobrým příkladem mohou být výzvy, kde má i „osamělý běžec“ možnost si zasoutěžit nebo poměřit síly s ostatními. Ať už jde o virtuální závod přes sportovní aplikaci, nebo třeba sdílení fotografií pod soutěžním hashtagem, je to skvělá příležitost pro ty, kteří si netroufají na závod, nebo jimž jsou davy lidí, ženoucí se za medailí, nepříjemné. „Výzvy obecně vnímám pozitivně, ať jde o sport, hubnutí, nebo jiné aktivity. Je to celkem zábavné, přidávají se soutěživé typy – ti, co jim takové hecování vyhovuje, nikdo nikoho nenutí do toho jít. Měli bychom ale umět odhadnout své síly a případně umět sportovně unést prohru. Pak je vše v pořádku,“ uzavírá Jan Kulhánek.
