Jako etoped v Institutu neuropsychiatrické péče se zaměřujete na patologii chování a disharmonický vývoj osobnosti, tedy takzvané rané projevy poruch osobnosti dětí. Co je u nich nejčastější problém?
Popravdě – v řadě případů musím konstatovat, že dítě, se kterým k nám rodiče přicházejí, je reálně tím nejzdravějším z rodiny. Mnohem větší problémy mívají sami rodiče. Ne že by trpěli klinickými obtížemi nebo duševním onemocněním, ale proto, že neumí adekvátně komunikovat, navázat s dítětem vztah, ať citový nebo obecně komunikační. Nedokážou se dítěte správně ptát na to, co prožívá, co ho trápí.
Takže na jedné straně pracuji s dítětem na snížení projevů poruch chování a na druhé se snažím pracovat s rodiči a učit je, jak být vůči dítěti řekněme i tolerantnější. Mnohdy se totiž na své dítě nepřetržitě zlobí. Jsou naštvaní, že je neposlouchá, že si neplní povinnosti, že je nepozorné. Jenže nezřídka je to tak, že to dítě za to v principu ani příliš nemůže, protože jeho poruchy chování vznikly jako doprovodný jev jiných obtíží, jako volání po zájmu, jako obranný mechanismus, jako vnější znak skryté traumatizace nebo jako nápodoba vlastních rodičů.
