Dost často se používá klišé „stárnutí s grácií“. Jak si to jako lékař, který je už téměř dvacet let primářem gerontopsychiatrie, představujete? Lze stárnout s lehkostí?
To je těžká otázka. Všichni velebí stáří, chtějí se dožít vysokého věku... A pak, když k tomu dojde a zjistí limity, stěžují si, že si to takhle nepředstavovali. Podle mě je důležité se na to postupně připravovat. Okolo padesáti si říct, že už se pomalu blíží stáří, a vytvořit si nějakou představu, co budu dělat, až produktivní pracovní život za nějakou dobu skončí, děti odejdou z domova za svými partnery. Jak a čím onen volný čas naplnit, co dělat dál. Abychom potom najednou nezjistili, že jsme zůstali sami doma ve velkém bytě s partnerem, s nímž jsme jenom ze setrvačnosti, a že vlastně nevíme, co si máme počít se životem. Zejména muži to neřeší, odkládají penzi, jak jen to jde – a pak najednou zjistí, že jsou v důchodu, že nemají co dělat a akorát jsou doma protivní na chudinku manželku. A vůbec nejhorší je upadání do stavu, kdy nedělám nic a život nechávám plynout. To se pak podepíše jak na těle, tak na duši.
Má-li přijít konec, ať se to netáhne. Nechtěl bych se dostat do stavu, kdy to není ani k životu, ani k smrti. To bych si nepřál pro sebe ani pro nikoho, koho mám rád.
