Když si promítneme váš život, úplně se s vámi osud nemazlil. Povíte nám, jaké jste měl už jako dítě problémy?
Od narození jsem pořád dostával antibiotika, měl jsem neustále horečky, ale nikdo nevěděl proč. Máma se nenechala odradit, pořád za tím šla, až se nakonec zjistilo, že mám nádor v močový trubici. A vlastně si tehdy mysleli, že to pravděpodobně ani nepřežiju. Doktoři mámě říkali, že je velmi malá šance na přežití.
Máma mi později říkala, že lékaři zmiňovali zhruba patnáctiprocentní šanci na život. Bylo to pro ni pochopitelně těžký a snažila se najít všemožný cesty, jak mi pomoct. Navíc byla zdravotní sestra, takže přesně věděla, o co se jedná. Doktoři v Motole slibovali, že udělají všechno, co je v jejich silách, ale ať si nedělá zbytečný naděje. A moje máma, která vůbec není na alternativní věci, je hodně racionálně zaměřená, mě tehdy vzala k psychotronikovi. A ten mi zásadně pomohl.
Jak se to stalo?
Máma mi vyprávěla, jak mi kolem tělíčka přikládal ruce, vlastně se mě vůbec nedotkl, jen používal tu energii. A pak se v nemocnici ukázalo, že je nádor pryč. Zůstala tam jen taková zbytková hmota. Už u toho psychotronika se stala zvláštní věc, kdy jsem se tam jako miminko poprvé hodně počůral. Máma byla překvapená, protože do tý doby jsem jen učůrával. Hodně lidí si klepe na čelo, když jim to vyprávím a já to chápu. Ale stalo se to a jsem tady. V nemocnici mi pak odoperovali jen tu zbytkovou tkáň a taky mi dělali plastiku v ledvině. Kdyby se to nestalo mně, asi bych tomu sám nevěřil.
To zní až neskutečně!
Je to hodně zvláštní příběh. Bohužel jsem pak musel být poměrně dlouhej čas v nemocnici na lůžku bez mámy, asi dva měsíce, což pro tak malý dítě dobrý nebylo. A určitě to ve mně něco zanechalo. Tehdy mamce řekli, že mám oslabenou imunitu a nebylo by dobrý, aby ke mně chodila. Navíc když jsem ji viděl, chtěl jsem být s ní, takže jsem se cukal a po operaci to nebylo žádoucí. Měl jsem v sobě napíchaný různý hadičky. Vznikl u mě docela silnej strach z odloučení a to mě doprovází dodnes. Provází mě to vlastně i ve vztazích.
V nemocnici jste ale pobyl dost času i později. Je to tak?
Všechno sice dobře dopadlo, ale pořád jsem měl dost slabej imunitní systém. Takže jsem chytil kdejakou virózu. Dost jsem trpěl na laryngitidy a máma se mnou vždycky šla do nemocnice, kde jí řekli, že si mě tam rovnou nechaj. A ležel jsem tam pak třeba dva tejdny. A to se častokrát opakovalo. Máma mi říkala, ať se nebojím, že to bude jen kontrola. Ale když mi brali krev, koukl jsem se na doktora a z jeho výrazu už mi bylo jasný, že domů nepůjdu.
Adam Vopička žije v Praze na Novém světě, kde také tvoří hudbu.
Ani teď to ale není se zdravím u vás růžové...
V dospělosti se u mě začaly objevovat migrény s aurou a ty mám občas dodnes. A pak můj sluch – asi v patnácti jsem si začal všímat, že se mi zhoršuje a taky se objevil tinnitus. Hrál jsem v hodně kapelách, do toho jsem neměl úplně zdravej režim. Málo spánku, alkohol. Postupně jsem některým lidem začal hůř rozumět. Nakonec jsem si všiml, že už ani neslyším, že zpívaj ptáci. Jednou na jaře jsem si říkal, jak je venku nezvyklý ticho. A tak jsem časem přestal pořádně slyšet. Necítím lítost, vztek. Většinu času to přijímám, ale nevzdávám. A taky mi to přijde někdy vtipný.
Co vlastně můžete a nemůžete slyšet?
Neslyším vyšší frekvence. Je to záležitost vnitřního ucha, který se strašně špatně regeneruje. Vlastně se neregeneruje vůbec. Slyším basy, středy, ale neslyším výšky. Proto jsme se sešli v klidu u mě doma, kde nejsou rušivý okolní zvuky, abych dobře slyšel. Když někdo hůř artikuluje, mám pak problém mu rozumět. Vám například dvě slova z deseti nerozumím, ale můj mozek už si ho nějak domyslí.
Jsem hypersenzitivní a nedokázal jsem si jako dítě nastavit hranice a neslyšet všechno kolem mě.
A zjistili lékaři, co to způsobilo?
Lékaři nevědí, ale já osobně si myslím, že je všechno dost propojený. A bude to mít i souvislost s mým dětstvím, co jsem prožil, co se mi stalo. Možná za tím bude i nějaká psychosomatika. Jsem hypersenzitivní a nedokázal jsem si jako dítě nastavit hranice a neslyšet všechno kolem mě.
Hlava dokáže dost ovlivnit celý naše tělo, to jsem si u sebe mockrát ověřil. Když jsem dlouhodobě v pohodě, nejsem vůbec nemocnej a jsem v pořádku. Když jsem ve stresu, tak jsem hned nemocnej. Pár let už vím, že moje problémy byly vždycky propojený s něčím z dětství. Upřednostňuju často ostatní před sebou, doplácím na people pleasing.
Tělo mi pak samo řekne, že už toho bylo dost a vypne mě nějakou nemocí. Když hodně pracuju a nemyslím na odpočinek. Teď už jsem naučenej dávat si do kalendáře volný dny a nenechám se přemluvit na další práci, protože vím, čím by to zase bylo vykoupený.
Charismatický hudebník si užívá sólovou dráhu a těší se na vše, co mu ještě budoucnost přinese.
Zaznamenala jsem, že jste měl i obrnu lícního nervu.
To byla přesně ta situace, kdy jsem to přehnal a pak jsem se potýkal s tímhle. Měl jsem stres, měsíc jsem spal jen pár hodin denně a dostal jsem najednou pásovej opar a pak z toho obrnu lícního nervu. Nemohl jsem hýbat půlku obličeje, přestal jsem slyšet na jedno ucho úplně, bylo to extrémně náročný. Přeceňoval jsem svoje síly, dělal několik prací najednou a tělo to neuneslo. Dneska bych to už neudělal. Je potřeba mít hranice a sebe dát na první místo, nikdo jinej to za vás neudělá. To už jsem vypozoroval. A díky tomu vím, že když mi něco nevyhovuje, nedělám to.
Jste hudebník, který má za sebou dlouhou hudební historii. Hrál jste v mnoha kapelách a nyní se věnujete především sólo tvorbě. Nemohu ale nezmínit, že mi připomínáte Davida Stypku.
Setkávám se s tím, že mi to občas někdo řekne. My jsme byli tak trochu ze stejnýho těsta. On byl sice z Moravy, já jsem z Prahy. Ale v tom cítění hudby jsme to měli podobně, paradoxně. Hudbu Davida Stypky jsem já osobně začal poslouchat až v době, kdy ho poslouchala dnes už moje bývalá žena. Osobně jsem ho znal samozřejmě trochu dřív. V tý době jsem hodně točil, režíroval jsem reklamy a hudební klipy.
 |
Vzpomenete si na nějaké setkání s ním?
Teď mě napadá jedna věc, která se setkáním s ním vlastně přímo nesouvisí, ale dost to ve mně zanechalo. Pamatuju si, že se mi asi před rokem zdál sen o Davidovi, kde jsem cítil strašně silný napojení, a to mě nasměrovalo k tomu, že jsem si šel přečíst naše starý konverzace. Druhej den jsem si sedl k telefonu a přečetl si, co jsme si psali. A tam mi došlo, jak jsem ho strašně ghostoval – psal mi totiž, že by ode mě chtěl videoklip, a já mu odepsal, že se ozvu, a neozval jsem se a takhle pořád dokola.
Měl jsem toho hodně, zapomněl jsem. Tehdy mě možná i mrzelo, že mě vidí hlavně jako režiséra a ne jako hudebníka. Přitom jsem pak zpětně zjistil, že sám chodil na moje koncerty a moje hudba se mu líbila. Ale já měl zkrátka takovej pocit, že bych dělal něco, co zrovna v tu dobu nechci. A teď se to všechno přetavilo do písničky Nebyl čas, kterou vydám v září.
Má osmiletého syna Sama, kterého má s bývalou ženou ve střídavé péči.
A nevadí vám, že vás s Davidem někdo porovnává?
Když jsem vydal album, tak mě to vlastně trochu mrzelo. Nikdy jsem se nesnažil Davida napodobovat, já tu hudbu dělal podobně už dávno předtím, než jsem ho poznal. Někdy je pro mě těžký někomu vysvětlovat, jak to je. Jen myslím, že já a David jsme měli stejný srdce. Ale na rovinu, moje aktuální tvorba může být Davidem ovlivněná i podprahově, protože jsem ho měl prostě moc rád. Takže nakonec mi srovnání s ním dělá vlastně i radost.
Je těžké být hudebník a čekat, co lidé na vaši tvorbu řeknou?
Když jsem vydal sólo desku, psali mi lidi každej den. A psali mi krásný věci, takže mi to dělalo radost. Pak ale po půl roce logicky ten zájem utichl a já jsem najednou přemýšlel, jestli dělám dost, jestli to vlastně ještě někoho zajímá. Jestli to někdo poslouchá. Ale pak jsem se ptal sám sebe, proč by mě někdo měl vlastně poslouchat pořád dokola.
A tak jsem si tehdy řekl, že na tom nebudu lpět. Že i kdybych měl tou tvorbou udělat radost jen jednomu člověku, budu spokojenej. Hudba si vždycky nakonec najde přesně ty, ke kterým se má dostat. Samozřejmě, že když do toho člověk dá spoustu úsilí i peněz, měl by myslet trochu i na to promo, aby se to nějakým způsobem vrátilo. Obzvlášť, pokud to má někdo jako jedinou obživu, ale to já nejsem.
A navíc to většinou člověk nedělá sám. Je to tak?
Zapojí se do toho velký množství lidí. A líbí se mi, jak jsou světy lidí vlastně ve finále propojený. Já bydlím v domě, který patří manželovi Ewy Farné Martinovi Chobotovi. A právě bubeník Ewy Roman Vícha mi třeba nahrává bubny do písniček. Pak mám dva hudební producenty, Petra Zatloukala a Šimona Martínka, to jsou zase další extrémně talentovaný chlapi. Takže společně na jedný písničce děláme desítky hodin a pak věřím, že si zaslouží trochu víc pustit do světa. Na mým albu se dohromady podílelo asi dvacet muzikantů. Je to vybroušená věc, za kterou je nesmírně moc práce. Ale za mě vážně není nic víc, než když si někdo tu skladbu pak poslechne a má třeba díky tomu lepší den. Nebo mu to nějak zlepší pohled na život.
Jaké jsou vaše aktuální hudební plány?
Zrovna vstupuju do nového období, kdy chci vydávat písničky po singlech, tak, jak to budu cítit. Teď v srpnu vychází „Kde jsi?“, což je letní popfunková odlehčená věc. V září vyjde už zmíněná „Nebyl čas“ – nostalgičtější píseň, duet s brněnskou zpěvačkou Ester Gerson. A v říjnu to celé završí „Svítí v dálce“, do který přijal pozvání slovenský herec a zpěvák Richard Autner. Všechno pak oslavíme na koncertě v Malostranské Besedě, ten bude 5. listopadu 2026.
„Roky cítím, že mám problém s pozorností a nechávám se neustále vyrušovat,“ říká.
A proč singly a ne celé album?
Album má většinou nějaký koncept, třeba moje album Grál má v každé písni slovo „vesmír“. To je určitě na jednu stranu zajímavý, ale taky kreativně svazující. Pro mě je důležitá autenticita a taky možnost reagovat na to, jak se mi mění život a co zrovna vnímám jako důležitý, nebo v jakém období se zrovna nacházím. Proto chci vydávat písničky napříč žánry a nelimitovat se.
A máte nějaký životní cíl?
Většina lidí, který znám, má v hlavě nějakej horizont, kam chce dorazit. Já už jsem si v životě vysnil opravdu hodně věcí a ty jsem si plnil. Chtěl jsem vybudovat firmu, tak jsem ji vybudoval. Chtěl jsem natočit album, tak už jsem jich natočil pár. Natočil jsem klipy, založil jsem startup… Ale vlastně mě pak přestalo bavit plnit si pořád nějaký cíle. Začal jsem hledat radost jen v tom, co je teď a tady a užívám si to víc, než když jsem se za něčím hnal. Teď už to jen nechávám plynout a čekám, co přijde. Mám syna, byl jsem ženatej. Takový ty základní věci jsem si splnil. Ty osobní i pracovní.
Jaké události v životě pro vás byly nejzásadnější a nejvíce vás formovaly?
Já vnímám asi tři roviny. Hodně mě formovalo dětství. Můj táta byl podnikatel, měl a pořád má kavárnu a bistro na Malé Straně, který řídil, než to převzala jeho žena kvůli jeho psychickým problémům. A moje máma byla zdravotní sestra, která měla jasně danou dobu, kdy musí být v práci, měla směny. A já viděl ten rozdíl v tom, jak život plyne, když je někdo na volný noze nebo má danou pracovní dobu. Takže to mě vlastně dost motivovalo k tomu, abych později založil vlastní firmu, protože jsem chtěl být pánem svýho času.
A pak pro mě bylo zásadní setkání s Michalem Novákem, přezdívanym Majkláč, kterej je z hudebního světa a založil Bandzone. Já jsem pro něj kdysi i pracoval. Prožíval jsem zrovna období, kdy jsem potřeboval nějakej mužskej vzor a on tam pro mě byl. Hrál jsem s ním i v jeho kapele the.switch. Vlastně jsem strašně rád, že mě doteď provází životem.
A pak je tu ještě jeden člověk a to je Martin Přikryl z The Prostitutes. S tím jsem hrál asi osm let a ten mě právě v životě taky hodně inspiroval, protože kromě hudby ještě režíroval a dělal další kreativní věci. Říkal jsem mu tehdy, že je to takovej můj druhej táta.
Takže to byli hlavně lidé, kteří vás někam posunuli.
Ještě jsem si vlastně vzpomněl, že mě hodně ovlivnila věta, kterou mi řekla moje učitelka, když jsme měli dramaťák. Řekla mi, že mě vidí jako týpka, co má kapelu. Jako frontmana. A já tu kapelu za rok vážně měl. Motivovalo mě to k tomu to udělat, jít do toho. Ale nebyly to jen příjemný věci, který mě posunuly dál.
V listopadu bude mít koncert v Malostranské besedě.
Jako třeba?
Byl jsem v manželství, kde jsme se oba dva trápili. Každej z nás chtěl něco naprosto jinýho. Já už byl ve stavu, kdy jsem měl deprese, měl jsem sto deset kilo a nechtěl jsem tak dál žít. Bylo to nejhorší období, ale zároveň krásný, protože jsem dosáhl na to pomyslný dno, od kterýho jsem se mohl odrazit.
Asi rok a půl po rozvodu jsem odjel na měsíc do Portugalska. Tam jsem přečetl knihu Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho a najednou jsem se tak nějak probudil a všechny ty problémy byly pryč. Najednou jsem spal, deprese zmizely, zhubnul jsem. Sklouzl jsem tehdy do takovýho hodně spirituálního období života.
Bylo to krásný, ale teď jsem se vrátil víc do toho středu. Člověk nemůže jen žít na obláčku, protože potřebuje zároveň nějak fungovat v tom běžným životě, ve společnosti. Takže tohle byla další věc, která mě dost ovlivnila. A musím říct, že teď život vnímám jinak. Umím si užívat obyčejnosti života a občas na ulici vydávám náhodné zvuky. (smích) S bývalou ženou máme teď super vztah a božího syna Sama.
Jaké jsou teď vaše plány?
Přál bych si mít ještě ženu a dítě. Psa a baráček někde u řeky v lese. Aby byl trochu na samotě, ale ne moc. A u něj pergolu. A aby tam byla kůlna, kam bych mohl chodit sekat dřevo. Ale já a ženy, to je dost komplikovaná záležitost, takže to klidně ještě pár let počká. Myslím, že k sobě přitahuju ženy, který maj podobný zažitý vzorce a pak to není moc dobrý soužití.
Teď se snažím přijít na to, jak uvěřit, že vztah, kde není konflikt na denním pořádku, je taky láska. Řeším to na terapiích už tři roky, ale ještě jsem to nerozlouskl. Tak o tom aspoň píšu písničky. A hudbu chci dělat dál, chci napsat knihu a taky natočit film. Není toho málo, ale vlastně nic z toho není nutný. Jediný, co teď najisto vím, že půjdu Camino de Santiago.
Sám?
Vezmu si jen batoh a budu to já a cesta. Roky cítím, že mám problém s pozorností a nechávám se neustále vyrušovat. Tady si říkám, že mě asi moc věcí vyrušovat nebude a určitě zase přijdu na věci, který by se ke mně jinak nedostaly. Můj záměr je objevit v sobě ještě víc klidu.
