Jakou roli hrají imunitní buňky v zapomínání? Kdy je trocha zánětu užitečná? A je větší nemocnost v dětství jen „normální“ trénink imunity?
Věříte, že povaha člověka může ovlivnit, jak zdravý, či nemocný bude? Povaha člověka přece určuje, jak bude reagovat na určité situace a jaké emoce to u něj vyvolá…
Troufám si tvrdit, že by to tak být mohlo. Na nastavení z hlediska osobní pohody samozřejmě strašně záleží a lidé, kteří umějí mít věci takzvaně „na salámu“, tedy netrápí se malichernostmi, z toho samozřejmě mohou těžit. Vědecké důkazy pro to ovšem nemáme. Je tu totiž mnoho různých „ale“. To největší z nich spočívá v tom, že byť se tváříme, že toho o imunitě víme strašně moc, vlastně to tak úplně není. Známe spoustu buněčných mechanismů, dokážeme říct, že hormon A ovlivňuje buňku B, tím ji aktivuje, ale docela pokulháváme v tom, jaký má tento mechanismus účinek v kontextu dalších stovek látek a hormonů a v kontextu celého těla. A já si tady přihřeji polívčičku, protože s oblibou říkám, že imunita není záležitostí síly, nýbrž rovnováhy. To, jak mozek a naše psychické nastavení ovlivňují chod našeho organismu, včetně imunity, je do velké míry ovlivněno právě hormonální rovnováhou.
Slýchávám argumenty, že dětská imunita potřebuje neustálou stimulaci. To však znamená úplně něco jiného, než že imunitní systém neustále bojuje s nemocí.
