Vyrůstala jste se třemi mladšími bratry. Myslíte, že právě od nich pochází vaše potřeba být vtipná a ostrá?
Od nich především pochází moje potřeba schovávat si jídlo, aby mi ho nesežrali. A ostrá jsem dnes mnohem víc, zejména tedy na lokty, protože levý jsem si rozdrtila a je víc kovový než kostěný. Takže ode mě nechcete dostat šťouchanec loktem do žeber. Ale je pravda, že lehkost bytí, nadhled a humor máme v rodině. Navíc jsme z Valašska, což je drsný kraj. S hlubokými rozbory svých pocitů a čučením do zeleně bych tam dlouho nepřežila. Ne nadarmo je tamní typická polévka kyselá zelňačka. Na sladké řečičky mají čas bohaté kraje, my Valaši ne.
Zuzana Hubeňáková (46)
|
Vystudovala jste ekonomii a pracovala jste jako manažerka v korporátu. Jaká jste byla šéfová?
Samozřejmě extrémně důležitá – v administrativním oddělení mezinárodní IT firmy jsem pod sebou měla přes padesát lidí desítek různých národností. Myslím, že můj nadhled dost pomohl, abychom se všem těm korporátním pseudokatastrofám aspoň občas zasmáli. Dokonce jsem dostala cenu za zvládnutí několika krizovek. Pak jsem otěhotněla a z minuty na minutu jsem pro šéfa nebyla nic. Odstěhovali jsme se z Prahy do Liberce, takže po mateřské jsem začínala úplně jinde a stavěla kariéru v doposud nepoznaných oborech. Žiju a mám na hypotéku, takže to zatím vypadá dobře.
Co byste dnes vzkázala své mladší verzi, která chtěla psát?
Poslouchej svou intuici a buď dravější. Když ti něco jde a baví tě to, je tvojí povinností dát stranou věci, co tě nenaplňují. Protože život máš přece jenom jeden.
Díky tomu už dnes máte spoustu knih. Teď v létě vám vyšla jubilejní desátá Zralá, co hodně žrala. Jak vymýšlíte názvy?
Moje předchozí knížky se jmenují například Postřehy teplákové bohyně nebo Nejhezčí mezi krávami. To jsem se cítila ještě jakžtakž. Později přišla Stále hratelná. To bylo takové spíš zbožné přání. A ta aktuální – Zralá, co hodně žrala – je čistokrevné podívání se pravdě do očí. V podstatě jsou to všechno názvy mých fejetonů, které shodou okolností dost kopírují můj vývoj. Sama jsem zvědavá, co přijde příště.
Svému mladšímu já bych vzkázala: Když tě něco baví, je tvou povinností dát stranou věci, co tě nenaplňují. Život máš jen jeden.
Čtete recenze na čtenářských databázích?
Vážím si každého, kdo investuje svou energii do přečtení knihy a sepsání zpětné vazby. Humor je vážná věc, nedá se snadno ani dělat, ani hodnotit. Zcela chápu, že někteří lidé nejsou na stejné vlně jako já. To mě nijak nezarmucuje. Člověk, který během jednoho dne u všech mých knih naseká „Odpad!“, jen aby mi ublížil, mě spíš pobaví. Mnohem víc mě zasáhnou zprávy typu „Rozesmála jsem při čtení čekárnu na dětské onkologii“. Za první část věty jsem ráda, ta druhá mnou otřásla.
Snižuje kortizol a zvyšuje empatii. Čtení má pozitivní vliv na náš život |
Jak vypadá váš den, když píšete?
Pracuju z domu, což zdánlivě znamená, že ráno ušetřím čas, který jiní procestují. Přesto mi trvá hodinu, než usednu k počítači, protože nedokážu pracovat uprostřed domu, který vypadá, že v něm proběhla přírodní katastrofa. Dva psi, nemocný křeček a zvědavý papoušek se taky dožadují pozornosti. Takže mým „psacím“ rituálem je proboxovat se k počítači a makat, až se ze mě kouří. Aspoň těch pár hodin, než začnou přicházet děti s nemístnými dotazy stran jídla, taxi a jiných služeb, které zdarma poskytuju. Mnohem víc než spisovatelka jsem otrok. V podstatě pracuju jenom ve svém volném čase.
Muži by prý rádi byli na chvilku ženou, aby si mohli hrát s prsama!
Apríl?
#comedy #humor #bytzenoujepozehnani #hadr #kýbl
Když se dostaví tvůrčí blok, co vám pomůže ho překonat?
Nabízel by se alkohol, ale jsem po něm ještě blbější než obvykle. Při hospodském kvízu, kam pravidelně chodím, si dávám víno – a pak v podstatě jen reaguju na světlo. Bohužel bloky se zkrátka musejí odsedět. Když to hodně nejde, vezmu ven psy, posekám zahradu nebo si něco ušiju. Taky závodně tancuju. Prostě změna typu činnosti. Vedle psaní knih pracuju ještě jako vedoucí redakce v PR agentuře, píšu scénáře a otázky do televizní soutěže a pro talk show, reportáže, fejetony a jiné drobné věci. Takže nezastavujeme, máme zpoždění. Když nejde jedno, musí jít druhé.
 Slušná dávka sebeironieO souboru fejetonů a reportáží Zralá, co hodně žrala Zuzana Hubeňáková říká, že jsou pro všechny, co by si občas dali mokrý hadr na zavařenou hlavu nebo jím někoho přetáhli, ale místo toho zvolí léčbu smíchem. Pro všechny, kdo vědí, že život není jednoduchý, ale když už se s námi pere, měli bychom z toho vyrazit aspoň dobrou historku. Protože jak známo: Čím větší katastrofa, tím lepší historka! |
Kdybyste měla napsat úplně vážnou knihu, o čem by byla?
O tom, jak jsem prošla lobotomií. Jinak si nedovedu představit, jak bych si zabránila v humoru. Já to asi jinak neumím. I když tragickou událost v podobě rozvodu jsem vlastně zpracovala vážnější povídkou. Humor nesmím používat například při psaní tiskových zpráv a musím říct, že mě to stojí hodně úsilí. Protože zpráva s názvem „Společnost Utřifous a syn představila novou výrobní linku“ je prostě nuda.
Dá se naučit, jak udělat humor?
Myslím, že k tomu člověk musí mít něco v sobě. Vtipy na sílu jsou utrpení pro všechny. Dost tohle řeším i z pohledu scenáristky soutěže Na lovu. Správně vystavěný vtip má pointu, ale i gradaci, pauzy a melodii. V tomhle je absolutní král Ondra Sokol, na toho zbožně zírám a snažím se od něj učit. Obzvlášť v kombinaci s Liborem Boučkem je to jako sledovat vrcholové podání párového tance – ve kterém ovšem chtějí oba vést. Což je taky vtipné. U méně zkušených lidí musím vycítit, co dokážou předat a co neuhrají. A co se týče konkrétně mého vtipkování, musím se uvolnit, na nic si nehrát a mít kolem sebe lidi, kteří snesou, že je nenechám odpočinout a budu je zkoušet překvapovat. Protože aby byla pointa dobrá, musí být nečekaná.
Zmínila jste soutěž Na lovu, na které se podílíte. Nejste už unavená z vymýšlení vtipných otázek?
Ty jsem psala především u zrodu pořadu. Prošla jsem internet tam a zpátky, hledala zajímavosti a zjistila tak mimochodem, že hadi skutečně prdí. Dnes jako jedna ze tří scenáristů nastuduju informace o soutěžících, pak jedu do studia a radím Ondrovi a lovcům, co mají říkat. Plus píšu ta urážlivá představení na začátku pořadu. Točí se tři díly za den, takže vymyslet dvanáct takových vět je asi to nejtěžší.
Každé ženě bych přála aspoň víkend s Italem, říká spisovatelka Blanka Malá |
Jste příslušně sarkastická i doma? A zdědily to vaše dcery?
Ty mi dělají obrovskou radost! Občas mě setřou tak, že jsem fakt hrdá, že jsou moje. I přesto, že se s oblibou urážíme, v rámci možností ctíme pravidla a nikdy to není přes míru. V tomhle jsme skutečně napojené. Máme rády „tvoje máma“ vtipy. Takže když před spolužáky řekne dcera „Tady něco smrdí“ a já jí na to odvětím „Tvoje máma tady smrdí“, jdou spolužáci do kolen. Stejně jako když jí na žádost o cokoli řeknu: „Jsem snad tvoje máma?“
Bydlí s vámi i pár zástupců z říše fauny. Jste zvířátkový typ?
Velmi. Můj život se tím pádem točí kolem... jak to říct... vyvrhnuté kloaky třeba. Žije s námi korela Rózka, která nedávno dala bitku se sousedovic kocourem. Takže jsme piplali tu naši blonďatou slepicu, aby se trochu zotavila. Mám chovnou fenku a měli jsme i štěňátka. A přítel přišel s retrívří dámou v letech. Aby toho nebylo málo, dcera si pořídila křečici, která kvůli nemoci nemůže jíst, takže ji co tři hodiny krmím.
Podle vašeho instagramu usuzuju, že řešíte nějaké hubnutí?
Ano, to je teď moje velice oblíbené téma. Moje tělo nějak začalo odmítat být mladé, pružné a krásné, tak svádím marný boj s přírodou. Zkoušela jsem různé sypké směsi na dodání bílkovin, vlákniny a kdovíčeho ještě. Jsou z toho vtipná videa na mém instagramu. To je vám něco tak hnusného, když se to jen rozmíchá ve vodě! Už nejím bílé pečivo, sladké, salámky, tučné, knedlíky, nic, co má chuť nebo vrhá stín, a stejně jen pozoruju, jak mi roste břicho. Dobrá zpráva je, že přes něj brzo neuvidím na váhu a bude po problému.
Jaký je vlastně váš vztah k sociálním sítím?
Kvůli knihám se na nich snažím být aktivní a musím tedy říct, že je to mnohem větší věda, než se zdá. Ale mám tam skvělé fanoušky, se kterými mě baví si povídat. Takže: U dětí, které nezvednou oči od telefonu, to je katastrofa, jako pracovní nástroj můžou být sítě fajn. Taky mě baví, jak moc jsou naším odrazem. Algoritmus nám nabízí přesně to, co máme rádi. Takže zatímco já tam mám vtipná videa, pěkné kluky a zvířátka, přítel vtipná videa, pěkné holky a vrtačky. Těch holek samozřejmě čím dál míň, protože proč by se díval jinam, když má doma takový matroš, že jo.
Rozhovor vznikl pro časopis Žena a život.
