Představme si mladičkou a nezkušenou dívku, která si chce vzít populárního herce...
Ano, tohle si dovedu představit celkem dobře.
Co byste té holce řekla?
Jaká jeNemá moc ráda rozhovory, otázky chce raději poslat předem. Při osobním setkání v kavárně je půvabná a vypráví nesmírně zajímavé, až intimní detaily ze svého života. Jenom si pořád není jistá, jestli je chce vidět taky černé na bílém v časopise, a tak nechá text zautorizovat svým kamarádkám. Ty jí poradí, bohužel pro nás ostatní, ať své soukromí tolik neodhaluje, že by toho mohl zneužít bulvár. V takových chvílích přepadá novináře smutek, ale ona se chová natolik pozorně a slušně, že je slušné jejímu přání vyhovět. |
Kdybyste se mohla narodit ještě jednou a s dnešními zkušenostmi, vzala byste si stejného chlapa?
Vzala.
Co si hned vybavíte, když se zeptám na vaši svatbu?
Kytičku třesoucích se konvalinek.
Prosím?
Byla jsem vyklepaná osmnáctiletá holka a šíleně se bála, protože jsem věděla, že na svatbu přijde spousta lidí - nejen Mirkovi kolegové z divadla, ale taky obyčejní Brňáci, které bude zajímat, koho si to ten Donutil vlastně bere. Měla jsem strach, že mě přijdou všichni pomluvit... Stáli jsme na radnici a já držela ty konvalinky, které se tak třásly, že mi Mirkův svědek Franta Kocourek pořád šeptal přes rameno: "Klid, Zuzi, klid..." Bylo to poprvé, kdy jsem se předvedla před tolika lidmi.
Vy jste na jevišti nikdy nestála?
Ne! To se zatím nestalo a doufám, že ani nikdy nestane - z té představy mám vlastně hrůzu. A děkuju pánubohu za mladšího syna Martina, který odmalička ochotně chodil pro ceny za tatínka, protože i tohle by pro mě byl nadlidský úkol.
LÍBÁNKY S LOUPEŽNÍKEM V PUPPU
Co vás kdysi na Mirkovi zaujalo?
Historka o našem seznámení je trošku složitá: roku 1977 jsem u nás v Brně krátce chodila s klukem, který mě pozval na dvojnásobnou oslavu - tehdy se narodilo dítě jak jeho bratrovi, poměrně známému režisérovi, tak i Frantovi Kocourkovi. Slavili to společně a na večírku se zastavil i jejich kamarád Mirek, který se vracel z nějakého řeckého večírku...
A jo vlastně - vždyť on před vámi chodil se zpěvačkou Tenou Elefteriadu!
Tehdy už ne, ale pořád měl řecké kamarády. Přišel s nimi i na tu oslavu, hráli na kytaru, zpívali, a najednou přeskočila jiskra. Když večírek končil, tak si ten můj kluk jenom odskočil pro bundu, ale Mirek stačil využít příležitosti - domluvil si se mnou na další den rande.
Fascinovalo vás, že už má hlavní role v Divadle Husa na provázku?
Vůbec. Mirka jsem viděla prvně v životě, poznala jsem ho jako obyčejného kluka. Nevěděla jsem, jaký je na jevišti, toho večera se mi hlavně líbil jako mužský a bonusem bylo, že je příjemný a vtipný, že hezky zpívá a hraje na kytaru. Začínaly divadelní prázdniny, takže jsme spolu chodili dva měsíce, než jsem ho v září konečně mohla vidět i v divadle - jako Ríšu v Pohádce máje.
Brzy dostal první velkou filmovou roli a coby Nikola Šuhaj zazářil v Baladě pro banditu...
Balada se natáčela v létě, a to jsme byli manželé teprve pár měsíců, takže velmi zamilovaní. Úžasné to bylo taky z toho důvodu, že se točilo v Karlových Varech a já tam za Mirkem létala z Brna letadýlkem. Ubytovali ho v hotelu Pupp, takže to byla na tu dobu neuvěřitelná romantika a luxus.
Nežárlila jste na Ivu Bittovou, která hrála Eržiku?
Nežárlila, protože jsem znala Ivu i její partnery. A taky mi Mirek řekl hned na začátku našeho vztahu zásadní větu, "na herečky opravdu žárlit nemusíš", což jsem si vzala k srdci a vydrželo mi to dodnes...
A nežárlila jste ani na bohémskou partu, která se sešla na Provázku? Třeba na Štědrý den se konali takzvaní tekutí kapříci, při kterých se herci sešli a setnuli...
Mirek ne. Nebyl tenkrát úplně zdravý a nemohl pít. Anebo mohl, ale každá sklenička se mu ošklivě vymstila. A proto se mu nemohlo stát, že by se na Vánoce někde zapomněl a nepřišel pod stromeček, jak se to občas stávalo jiným.
Nemoc mu ale nebránila v tom, aby s Provázkem čile cestoval... Jak jste se cítila doma s děckem, když jelo divadlo už před revolucí třeba na půlroční turné z Moskvy do Paříže?
Tehdy jsme byli devět let manželé a já už byla zvyklá na to, že jsem pořád sama; že si musím všechno zařídit. Mělo to jednu výhodu -nezevšedněli jsme si... A na tenhle konkrétní zájezd, který se jmenoval Mir Karavan, vzpomínám ráda, protože jsme se synem Tomášem mohli vyrazit do Kodaně, kde měla divadelní karavana zastávku, a nasát tam tu atmosféru dlouhého hereckého putování.
LEGRAČNÍ HISTORKY? JEDINĚ NA KONCI SRPNA
Váš muž je na jevišti skvělý vypravěč, a proto předpokládám, že s ním máte doma tichou domácnost...
Deset měsíců v roce to celkem sedí - domů přijde unavený a vypovídaný, takže odpočívá a mluvím hlavně já. Ale potom přijdou prázdniny, kdy nehraje, a zvlášť koncem srpna už vypráví všem okolo neuvěřitelné vtipy a historky, celý večer baví společnost... Najednou vidíme, jak už mu divadlo chybí.
Zdědil některý ze synů jeho geny?
Doufám, že osmnáctiletý Martin. To byl odmalinka zábavný kluk, který se bavil se všemi na potkání. A v deseti letech přišel s tím, že chce být hercem jako táta.
Povede se mu to?
Snad. Mirek z toho radost neměl, ale my dětem nikdy neříkali, co mají dělat, takže když se Martin rozhodl, že půjde studovat konzervatoř, tak jsme ho v tom podpořili. Zvlášť já... Ale zároveň chápu, čeho se bojí manžel - náš Martin zažil tátu až jako známého herce, a proto si možná ještě neumí představit, čím vším si bude muset projít.
Počkejte, čím tak obtížným musel projít váš manžel?
Tak si to vemte - dvacet let perné a úspěšné práce na Provázku, ale když pak přišel do Prahy, nikdo ho neznal. Začínal prakticky znovu... Ale herec kromě talentu vždycky potřebuje i šťastnou náhodu, na kterou musí být připravený - a to Mirek byl. Když dostal po revoluci nabídku z Národního divadla, tak ve své první roli Strýčka Váni nevyhořel, naopak, zvládl ji dobře. Vzápětí dostal šanci natočit Tankový prapor, a potom Černé barony - role, které mu v těch filmech nabídli, byly původně malé, to až on je přetvořil ve velké a zapamatovatelné... Takže uvidíme, jestli jednou něco podobného dokáže i náš syn.
RIZIKOVÉ STĚHOVÁNÍ DO PRAHY
Co jste s manželem dělali v listopadu 1989?
Jeho 5 nejNejšťastnější období: když začínají prázdniny. |
Nedopadl špatně, za pár měsíců jste se stěhovali do Prahy...
Mirek tam odjel rok před námi, protože se nám dlouho nedařilo vyměnit byt. Bydlení jsme hledali o to intenzivněji, že se mi podařilo po jedenácti letech znovu otěhotnět, a koncem roku 1990 jsme konečně dohodli výměnu brněnských Bohunic za pražský Barrandov. Vůbec jsem nevěděla, do čeho se stěhuju, protože jsem měla rizikové těhotenství a doktoři mi zakazovali cestovat, ale sbalila jsem třináct let společného brněnského života a za pomoci rodičů a bráchy jsme se přestěhovali. Mirek se mnou nebyl, jako obvykle.
Jak to?
Točil Tankový prapor, zkoušel a hrál divadlo... Nastěhovali jsme se do sídlištního bytu, kde jsme dva měsíce žili v krabicích, tapetovali, malovali, zabydlovali se, já pořád rizikově těhotná. Když jsme to celé nějak dali dohromady, narodil se mladší syn Martin. Do toho jedenáctiletý Tomáš brečel, že chce zpátky do Brna, protože se mu stýskalo, a Mirek přešel k pražské paní neuroložce, která ho začala léčit úplně jinak, a jemu se mu dost zhoršil zdravotní stav. Pražský rozjezd nebyl jednoduchý, ale všechno se nakonec v dobré obrátilo.
Už se vám po Brně nestýská?
Prožila jsem tam krásné dětství v rodinném domě se zahradou, potom i docela bujaré mládí...
... až na to, že jste se v osmnácti vdala.
Do těch osmnácti jsem si všechno prožila intenzivně, bylo to opravdu pěkné. Ale když si dnes vzpomenu na Brno, tak se mi stýská hlavně po rodičích, a za těmi už bohužel nemůžu.
Osm let jste spolumajitelkou kavárny v pražském centru - co vás k téhle práci předurčovalo?
Vůbec nic, i když dobré kafe uvařit umím... V devadesátých letech jsem spokojeně pracovala v hudebním vydavatelství, jenže když se začala vypalovat cédéčka, tak jsme si s kolegyněmi řekly, že tady už nám štěstí asi nepokvete, a začaly jsme přemýšlet, co dál. Uvažovaly jsme třeba o vlastním butiku, ale nakonec jsme zjistily, že je zrovna volný prostor v pasáži Platýz na Národní třídě, a hned jsme se shodly: "Sem se nehodí butik, ale kavárna."
Upřímně - jste se svou kavárnou spokojená?
Nemůžu být spokojená úplně, to by byla stagnace. Vylepšila bych spoustu věcí, ale s kolegyněmi jsme realistky - víme, na co máme. A třeba finanční krize nikomu moc nepřeje, protože dneska se šetří i v kavárnách.
Kdyby vás opustil manžel, uživila byste se tu slušně?
Asi bych se uživila, i když okolo nás vznikají a zanikají snad každých čtrnáct dní nové kavárny, vinárny a restaurace. Ale stejně bych byla radši, kdyby mě manžel neopouštěl.
Chtěla byste, aby se z vašeho podniku stala druhá Slavia?
Kavárnu Slavii určitě dostihnout nemůžeme, ta má stoletou tradici, ale my jsme snad taky trochu výjimeční, protože už od počátků pořádáme každé tři měsíce novou výstavu fotografií - teď tu třeba visí úžasný Jindřich Štreit. Jednou za čtvrt roku hostům úplně změníme prostor, protože když tady máme třeba obrazy Jana Saudka, kavárna vypadá opravdu jinak.
Jak často býváte v práci?
Denně.
Kolikrát do roka v nedalekém Národním divadle?
Asi tak pětkrát.
A kdy jste v něm byla opravdu hrdá na svého muže?
Před pár lety, když hrál třístou reprízu Sluhy dvou pánů... Seděly jsme s kamarádkou v lóži, divadlo nabité, a když se Mirek po třech hodinách klaněl a stojící lidi křičeli "bravo!", tak jsme se s tou kamarádkou dojatě rozbrečely. Tenkrát jsem na něj byla opravdu pyšná.
Hrál taky role, které vás nebavily?
Popravdě - moc mě nestrhly některé díly televizního seriálu 3 plus 1. Myslím si, že Mirek má na víc...
Za rok a půl mu bude šedesát. Hledíte na tu cifru nevěřícně?
Ani ne. Víte, v létě měl šedesátiny Bolek Polívka, 1. listopadu Pavel Zedníček. Já taky stárnu, takže se mi posouvají měřítka, a třeba zrovna všichni tihle tři jsou podle mě chlapi v nejlepších letech.
Vy jste Lev, manžel Vodnář. Je to dobrá konfigurace?
Na tohle moc nevěřím, i když třeba můj Lev je prý skvělé znamení, což by mi mohlo lichotit. Nelichotí, protože na světě není jenom dvanáct druhů lidí. Ale jinak myslím, že se s Mirkem docela dobře doplňujeme.
V čem?
Já jsem člověk praktický a Mirek totálně nepraktický... Kdykoli je u nás doma potřeba něco zrekonstruovat, třeba vymalovat, musím to naplánovat tak, aby nebyl doma - nejlepší je, když má třeba šňůru po Slovensku. Odjede, já všechno zařídím, uklidím, a když pak přijede, obejde dům a řekne: "Hezky jsi to, maminko, udělala..." Pochválit umí.
Tak si ho na závěr taky pochvalte.
Dobře: je pěkné, že o mně ve všech rozhovorech mluví hezky i po třiceti letech manželství. To mě těší.
