„Moje dětství nebylo super. Kdykoliv jsem přišla za mámou, dočkala jsem se jen odseknutí,“ vzpomíná dnes Jana.
Jana Alimenty přicházely z vězení
„Moje dětství nebylo super. Kdykoliv jsem přišla za mámou, dočkala jsem se jen odseknutí,“ vzpomíná Jana (47), která žije ve Zdicích. „Nikdy mě neobjala, ani neřekla, že mě má ráda, nezeptala se, co mě bolí, jak mi je,“ svěřila se ve čtvrtém díle televizního cyklu Ztracená rodina.
Víc lásky cítila od nevlastního otce, který ji vychovával. „Když mi bylo sedm let, taťka přišel z hospody, vzal si mě na klín a říká mi, že není můj táta. Pamatuji si, že jsem do něj bušila malýma pěstičkami a křičela, že to není pravda,“ vypráví dnes sama matka tří dětí, která měla svého otčíma moc ráda. „To on mě vodil za ruku, dělal se mnou domácí úkoly a byl doma pro mě.“
Janu informace o tátovi velmi ranila. Nevěřila, že je to pravda, a tak pátrala v maminčiných dokladech. „Našla jsem ústřižky od alimentů. Peníze přicházely z věznice a já vzala papír a tužku a napsala jsem tátovi pár vět,“ líčila moderátorovi. Tatínek Janě z vězení odpověděl. „Psal, že o mně ví, ale co tam bylo dál, to už si nepamatuji,“ přiznala.
Cítila jsem se jako v pohádce
O kontaktní adresu na svého biologického otce Jana přišla v době, kdy musela ze zdravotních důvodů na delší dobu do lázní. „Když jsem se vrátila, byly pryč dopisy i jeho adresa. Od táty už pak ani žádný dopis nepřišel a já neměla kam napsat,“ vysvětlila.
Jednou se však její otec z ničeho nic nečekaně objevil před jejich domem. „Otevřela jsem dveře a on šel ke mně. Měl na sobě šedivý oblek, byl to moc hezkej pán,“ líčila jedno jediné krátké setkání se svým otcem. Jenže za Janou stála maminka. „Řekla, že mu kafe neudělá, ale jestli chce, že mu ho můžu uvařit já a můžeme si spolu chvíli sednout v domě na chodbu,“ vzpomínala Jana.
Otec přiznal, že jeho první cesta z vězení mířila za dcerou. „Bylo to zvláštní,“ popsala po letech vzpomínku jeho dcera. „Cítila jsem, jako bych toho člověka odjakživa znala. Bylo to hezký, jak z pohádky, kde všechno dobře končí. Akorát to trvalo velmi krátce. Za chvíli přišla mamka. Kafe měl ještě horké, možná se ho ani nedotkl, a máma řekla, že by už měl odejít… a tak odešel,“ vyprávěla Jana i po letech vzpomínkou dojatá.
Na maminku byla tehdy velmi rozzlobená. Sebrala se a utekla k babičce, její matce, s tím, že domů už se nikdy nevrátí. „Ale jak to obvykle končívá: máma vždycky vyhraje a dítě jde zpátky,“ uvedla.
Zklamání i radost při hledání kořenů. Máma Kristýnu zapřela, sestra přijala |
Od té doby už Jana svého biologického tátu nikdy neviděla. Její maminka dělala všechno pro to, aby spolu v kontaktu nebyli, což jí její dcera nikdy neodpustila. „Měla jsem právo si sama zjistit, jestli je táta dobrý, nebo špatný člověk. Bylo mi tehdy mezi desátým a dvanáctým rokem a doteď nevím, co je to za člověka. Chtěla bych ho konečně najít a prožít si svůj sen, který jsem si měla splnit už dávno,“ rozplakala se.
Táta měl vkus na „super ženy“
Moderátor Mirek Vaňura začal s pátráním po Janině otci v obci Hředle u současných majitelů domu, v němž tehdy Jana s maminkou bydlela. Dozvěděl se, že se její matka odstěhovala do Zdic a otec František se po rozvodu odstěhoval do Loun. Tam si založil novou rodinu a narodil se mu syn František. Na lounské adrese však televizní štáb pátral marně.
Další stopa vedla k synovi Františkovi do obce Dobroměřice. Tam moderátorovi otevřela dveře jeho sestra z matčiny strany. Od ní se televizní štáb dostal k informaci o tom, že se bratr přestěhoval do vlastního bytu v Lounech a jeho – a tedy také Janin otec – že v roce 2005 zemřel.
Ukázalo se, že František (22) o sestře z otcovy strany vůbec nevěděl. „Od maminky mám sedm starších sourozenců, kteří mají jiného tátu, o nikom dalším jsem nevěděl,“ svěřil se František. Na tátu si moc nepamatoval, protože zemřel na rakovinu, když byly Františkovi čtyři roky.
„Vím, že byl hodnej a že měl hodně dlouhé vlasy, byl hubenej a dlouhej,“ zavzpomínal. „Mamka mě nikdy moc neřešila. Měla hodně dětí. Navíc všechny peníze cpala do nějakého chlapa a ani nájem neplatila, takže jsme se museli odstěhovat,“ vylíčil trampoty svého dětství a dospívání. Naštěstí ho ve 14 letech zachránila sestra, která si ho vzala k sobě domů. Od té doby František s matkou nemluvil. „Někdy jsem jí možná potkal na ulici,“ podotkl.
Když si přečetl Janin dopis určený jejich společnému otci, viděl, že jejich osudy jsou si dost podobné. „Je zajímavé, že jí taky máma nikdy neřekla, že jí má ráda. Prošla si docela podobným životem, jako já,“ konstatoval s tím, že ani jemu nic takového máma nikdy neříkala.
„Asi měl táta vkus na samé ‚super ženy‘,“ shrnul a vyjádřil přesvědčení, že on jednou svým dětem bude pořád říkat, jak moc je má rád. „Po někom to dobro v sobě mít musím, tak asi po tátovi,“ usmíval se.
S jizvami se musíme naučit žít
Oba poloviční sourozenci se poprvé v životě potkali v Lounech, kde jejich společný tatínek před svou smrtí žil. „Je celej můj syn Dominik,“ těšila se Jana na mladšího brášku. Oplakala sice, že už se nemůže obejmout s tatínkem, ale nakonec smutek překlenula radostí z bratra.
„Ulevilo se mi, je to úžasný, mám takovýho krásnýho bráchu! Jako kdyby do té mé prázdnoty v duši někdo nalil hrnec lávy. Škoda, že se toho táta nedočkal. Je to strašně krásný pocit, že nejsem sama,“ radovala se.
František sice Janě v pátrání po tátových příbuzných moc nepomohl, protože si otce nepamatoval a ani nikdy nepoznal jeho rodiče, ale přesto i on byl rád, že má sestru. „Jsem z toho nadšenej i vyjukanej. Zažili jsme si dost, ale rány se zahojily a i s jizvami na duši se člověk musí naučit žít,“ shodli se sourozenci a na závěr šli společně na hřbitov zavzpomínat na tatínka.
Od té doby se Jana s bratrem ještě neviděla, protože hned po natáčení František odjel dlouhodobě pracovat do ciziny.
Pátrání očima genealoga Jana Eberta„V době Janina narození pracovali její rodiče na statku, ale nemovitost již několik let vlastní někdo jiný. Od něj jsem dostal tip na známého Janina otce a pátrání šlo jako po másle. V místě jeho nového bydliště již nebylo složité zjistit informace o otci a následně i o jeho pozdním synovi.“ |
