Vydat se na sólovou dráhu chce asi velkou dávku odvahy. Jak jste to prožívala?
Je to osvobozující. Měla jsem velkou chuť udělat vlastní desku. Stát sama za sebou. Napsat vlastní písničku pro mě bylo něco, co mi chybělo, ale dřív jsem se necítila být natolik dobrou muzikantkou, abych se do toho pustila. Jako hudebnice si už teď dokážu za sebou víc stát. Schopnost složit píseň jsem v sobě musela mít vždycky, ale asi až teď bylo o čem.
Hudbu jste nikdy nestudovala?
Osm let jsem hrála na housle, na piano jsem chodila asi rok, ale až v dospělosti, takže na něj pořádně hrát neumím. Během studia na gymnáziu jsem trochu pokukovala po teplické konzervatoři, obor zpěv. Když jsem tam přišla na přijímací zkoušky, řekli mi, abych na sobě pořádně zapracovala a možná za dva tři roky to zkusila znovu. Už během přijímaček jsem si uvědomila, že to vlastně vůbec není pro mě. Přišlo mi to jako velmi svázané a soutěživé prostředí. Teď jsem ráda, že to tenkrát nevyšlo. Dlouhé roky jsem bojovala s nedostatkem odvahy zahrát si to po svém, se strachem, že bych mohla udělat chybu. Až během hraní s kapelou jsem si uvědomila, že koncert může být fajn záležitost a můžu se při něm cítit dobře. A když jsem teď na pódiu sama, je to dobrodružná zkouška.
Rozhodnutí vydat se na sólovou dráhu tedy vnímáte pozitivně?
Když jste na pódiu s dalšími muzikanty, je to intenzivní zážitek. Vznikne tam nějaká chemie, silný moment. Zatím mám za sebou jen pár sólových koncertů a myslím si, že když budu hrát sama, tak tím silným zážitkem je sdílení s publikem, které na mě musí být napojené. Když se mi to podaří, je to ta nejlepší odměna.
Na desce jste ale spolupracovala s řadou muzikantů.
Ano, zejména je potřeba zmínit producenta Ondřeje Mikulu alias Aid Kida.
Desku jsem vydala sama, bez pomoci vydavatelství, a pustila ji ven bez nároků, že za to něco chci.
Co vlastně takový hudební producent dělá? Jaká je jeho role při vzniku desky?
Jsou různé typy hudebních producentů. Někomu přinesete písničku, máte třeba jen jednu sloku, a nevíte si vůbec rady, jak se dostat k refrénu. On vám to pak celé složí, zaranžuje, vybere, co se bude hrát na kytaru, co na klavír, a řekne, jak to máte zazpívat. Můžete si ho představit jako režiséra u filmu. Chtěla jsem mít nad deskou velkou kontrolu. Dala jsem Ondřejovi svoje demo nahrávky, on si je poslechl a řekl mi, co se mu líbí a co ne. Přišel třeba s nápadem, jaký by písnička měla mít zvuk, v jakém by měla být tempu, jaký by to mělo mít styl. S Ondřejem už se známe delší dobu, spolupracovali jsme v rámci projektu Zvíře jménem Podzim. Docela dobře jsem věděla, co od něj můžu čekat.
A s kým dalším se kromě vás a Ondřeje při poslechu desky setkáme?
Myslím si, že čtenáři by mohli znát violoncellistku Terezii Kovalovou nebo zpěvačky Kláru Vytiskovou a Lenku Dusilovou, které na desce hostují.
Na bookletu desky je věnování Všem rodičům a jejich dětem, aby láska a humor zvítězily nad únavou a všedností. Má to nějakou souvislost s tím, jak album vznikalo?
Když jsem desku skládala, posílala jsem první demonahrávky svým kamarádkám, abych dostala zpětnou vazbu, jestli to má vůbec nějaký smysl. Mnohé z nich jsou mámy a říkaly mi, že v některých písničkách vidí samy sebe v obdobích, kdy byly s dětmi doma. Taky jsem cítila, že téma desky, aniž bych to zamýšlela, pramení z mateřství, a proto mě napadlo to věnování. Když jednou máte děti, už je nikdy nepřestanete řešit, pořád tam někde budou. A za tím věnováním je prosba, abychom to měli všichni co nejsnazší.
Kolik bylo vašim dětem, když jste si začala pohrávat s myšlenkou skládat vlastní písničky?
Skládat jsem začala někdy před dvěma lety, když bylo Benjaminovi rok a půl a Beatě tři a půl. Jsou od sebe přesně dva roky a jeden den. Když děti usnuly, psala jsem písničky.
To jste v sobě musela cítit obrovský tvůrčí přetlak, když jste večer ještě nacházela sílu a chuť sednout k pianu a skládat.
Měla jsem v sobě opravdu velkou touhu po seberealizaci. V září 2021 jsem se rozhodla, že začnu psát písničky, a v únoru přišel první lockdown. Uběhl měsíc, pak dva, kdy se všichni rozkoukávali, co se bude dít. Všechno utichlo. Neměla jsem žádné koncerty se „Zvířetem“, nic. Uvolnil se mi prostor pro vlastní tvorbu. Asi se toho ve mně opravdu hodně nahromadilo, protože během půl roku jsem ze sebe písničky doslova vyplivla. Zasáhla mě velká vlna inspirace.
Kniha je kompilace rozhovorů a textů písní. V knize najdete třeba QR kódy, kde si můžete písničku pustit, když si například čtete rozhovor. Je to propojení více světů dohromady.
Jak vůbec dnes prorazit na hudební scéně? Jak se to vlastně dělá, aby si písničky našly své posluchače?
Také jsem se sama sebe ptala, co tedy vydám. Jednou z možností samozřejmě bylo cédéčko, ale pro mě je to nosič tak trochu bez budoucnosti. Lidi si ho dnes pustí maximálně tak v autě. Přemýšlela jsem, jestli už není načase udělat to jinak. Deska, kterou jsem vydala samonákladem, je posluchačům zdarma k dispozici na různých streamovacích platformách nebo na YouTube. A ruku v ruce s tím přišel i nápad na vydání knihy.
Kniha rozhovorů s muzikantkami tedy velmi úzce navazuje na vydání vaší desky?
Kniha je kompilace rozhovorů a textů písní. Mým cílem bylo, aby se deska s knihou vzájemně prolínaly a doplňovaly jak tematicky, tak náladou. V knize najdete i QR kódy, kde si můžete písničku pustit, když si například čtete rozhovor. Je to propojení více světů dohromady. Hudební tvorba není nikdy pouze o muzice, ale vždycky i o tom, kde se zrovna nacházíte, jak se cítíte sama se sebou nebo jestli máte odvahu.
Podle jakého klíče jste si do knihy vybírala muzikantky?
Volila jsem ženy, které jsou mámy od dětí a věnují se vlastní autorské tvorbě, samy píšou písničky, a s nimiž se alespoň trochu znám. Taky jsem zvažovala, jestli tam nemít ještě nějakou hudebnici, která děti nemá, abychom nabídly i jinou perspektivu. Když totiž otevřete nějaké téma, dojde vám, že nic není černobílé. Nakonec jsme si s editorkou Hankou Slívovou řekly, že námět nebudeme tříštit, takže tématem knihy je tvorba, seberealizace, mateřství, rodina, ale i finanční nezávislost a schopnost uživit se hudbou.
A dá se vůbec uživit hudbou?
V mém případě je to nejspíš stejně nereálné, jako když jsem působila v duu Kieslowski. Dobře si uvědomuji, kde jsem v hudební scéně zasazená. A pro vaši představu, jak to funguje: Desku jsem poslala do rádia Expres FM, kde se občas propojuje alternativa s mainstreamem, a dostalo se mi odpovědi, že ji můžou nasadit maximálně do nočního vysílání. Prostě nesplňujete jejich kritéria pro to, aby vaši hudbu posluchač „strávil“. Desku jsem vydala sama, bez pomoci vydavatelství, a pustila ji ven bez nároků, že za to něco chci. K poslechu je třeba na YouTube nebo Spotify.
Ale s knihou už jsem narazila na finanční limity, a proto jsem se rozhodla najít na její vydání prostředky prostřednictvím crowdfundingové kampaně (způsob financování, kdy se větší počet lidí skládá po menších částkách na nějaký projekt, pozn. red.), která běží na Donio.
Do kdy mají lidé ještě možnost podpořit vydání vaší knihy?
Do konce února. Když si knihu předobjednáte na Doniu, pomůžete tím zaplatit výrobu, grafičku, fotografku, honoráře lidí, kteří na ní třeba už půl roku pracují. Dělají to ve svém volném čase, protože věří, že to má smysl a líbí se jim to. A je na tom opravdu hodně práce.
Na knize spolupracujete s fotografkou Terezou Kunderovou a grafičkou Štěpánkou Bláhovcovou. Jak jste na ně přišla?
Štěpánku mi dohodil život, je moje švagrová. A také je výborná grafická designérka, která se specializuje na knihy. Když mě napadlo vydat knihu, vůbec jsem neváhala, koho oslovit. Terezu znám díky kapele Zvíře jménem Podzim, protože fotí hlavně koncerty.
Dříve jste byla spíš v mužském společenství, ale na knize spolupracujete se ženami. Byl to záměr?
V hudbě jsou většinou chlapi. Když chcete natočit desku s holkama, tak musíte fakt hodně hledat. Není to tak, že bychom chtěly muže vyloučit nebo že by to byla feministická věc. Jen mi přijde, že se málo mluví o tom, jak moc je pro matky muzikantky komplikované pokračovat v tvorbě a kariéře. V rozhovorech se shodneme, že kluci v kapele většinou pochopili, co se děje, až když sami měli děti. Pak najednou začali říkat: ty jo, já jsem dneska celou noc nespal, už chápu, proč jsi byla úplně vyřízená. Zároveň si ale uvědomuji, že v momentě, kdy se z nich stanou tátové, mají zase na hrbu uživit rodinu. A to je někdy velmi těžké, takže si vedle hudební profese musí najít i další práci.
Marie Kieslowski
|
Všechny ženy, se kterými vedete v knize rozhovory, jsou tedy hudebnice a matky zároveň. Co dalšího je ještě spojuje?
Všechny jsou mi nějakým způsobem blízké. Známe se osobně. Spoléhala jsem na to, že díky tomu mě v rozhovorech pustí o něco hlouběji, že budou důvěrnější, což se, myslím, povedlo. S každou jsme našly nějaké téma, které rozebíráme dost otevřeně.
Dostáváte se v rozhovorech i k obecnějším otázkám, třeba jaké je postavení žen ve společnosti? Co by se dalo zlepšit?
Většinou dojdeme k tomu, že nejde tolik o pohlaví. Většina zpovídaných žen má s muži, s nimž hudebně spolupracovaly, pozitivní zkušenosti. Neměly pocit, že by se k nim někdo choval nehezky, spíš jde o ego. Můžete narazit na někoho, kdo má své já natolik silné a natolik ho prosazuje, že vám nedá prostor, abyste se vyjádřila sama za sebe.
Je to i vaše osobní zkušenost?
Myslím si, že je to i můj případ. Sama jsem se pasovala spíš do submisivnější role. Pochybovala jsem o svých schopnostech napsat dobrou písničku. Asi i proto jsem se rozhodla pro sólovou dráhu, uvědomila jsem si, že už je načase postavit se sama za sebe. Obecně si ale myslím, že postavení žen se hodně proměňuje. Tématem knihy nejsou stížnosti, že by to matky hudebnice měly těžké, ale že nastala doba, kdy se začíná mluvit i o tématech, o nichž se dosud mlčelo.
Čím to podle vás je?
Nevím. Asi je to generační věc. Možná za tím stojí i přístup médií. Když si dnes poslechnete dvacet podcastů, tak deset z nich je o tom, jak přijmout sám sebe a pracovat se sebou. Kdyby se o tom víc mluvilo v době, kdy jsem jezdila po koncertech s dítětem, kluby by na to byly připravenější. Nebylo by pro ně takovým překvapením, že potřebuji někam odložit miminko, že není ideální mít backstage hned za pódiem a další banality, kvůli nimž jste během vystoupení nervózní. Matka muzikantka je pro pořadatele koncertů komplikovanější článek – stojí víc peněz, protože s sebou vozí někoho na hlídání, musí jet svým autem, potřebuje samostatný pokoj, aby se zbytek kapely vyspal… A když jste v tomhle směru průkopnicí, občas narazíte na to, že pro pořadatele znamenáte problém.
Takže hudební prostředí není úplně baby-friendly?
Je to dáno i tím, na jaké hudební scéně se pohybuji. Člověka napadá, že si nemůže takhle vymýšlet, má být rád, že si nás vůbec pozvali a že dokonce zaplatili cestu… A já jsem se sama sebe ptala, kde je tedy ten důvod, proč na koncerty vůbec jezdit. Mně už teď nestačí pouze dobrý pocit z koncertů, také se musím nějak uživit. To pak doma řešíte s manželem, že on musí hlídat druhé dítě a nejde do práce. Už to není jen o mně. Stojím pak před otázkou, jestli to tedy mám zapotřebí? Nestojí společnost spíš o to, abych zůstala s dětmi doma? Možná to tak společnost chce. Během rozhovorů jsme ani tolik nenarážely na to, jak jsou ve společnosti vnímány ženy, ale děti. Dítě u nás bývá často vnímáno jako nepříjemný článek, který má být někde „uklizený“. Hlavně ať nás neruší, abychom my dospělí mohli pracovat.
Ale na tohle všechno přijdete až s mateřstvím.
Je zásadní, jestli máte tu zkušenost. Upřímně, než jsem se stala matkou, tak jsem dětské kolektivy také nevyhledávala. Nebo jsem nevěděla, že když jede matka s kočárkem po chodníku, tak jste to vy, kdo mu musí uhnout, protože ne vždy s ním jde dobře manévrovat. Dokud nemáte tu zkušenost, tak prostě nevíte. Podobně to bylo se spoluhráči v kapelách. Dokud neměli vlastní děti, také moc nechápali.
Zároveň je ale dobré uvědomit si, že i když jsou na rodičovství dva, tak muž může hrát dál, jeho kariéra otcovstvím nekončí. Naopak se po něm chce, aby do toho ještě víc „šlápnul“ a ještě víc koncertoval. Což samozřejmě může na druhou stranu přinášet i problémy – on je pořád pryč a žena s dítětem je sama doma. V rozhovorech se ukazovalo, že je třeba hledat balanc mezi tím být dobrou mámou a zároveň se z toho nezbláznit. Najít kus sebe sama a mít možnost se seberealizovat. Což se daří jen s podporou partnera nebo rodiny.
Máte pocit, že vám se to povedlo?
Teď bych řekla, že ano. Možná toho hraní není tolik, kolik jsem si myslela, ale s dětmi a s věkem mi přijde přirozené, že se ambice trochu přenastaví. Vím, že svět je ještě jinde, hodnoty jsou jinde, život není jen hudba a koncerty.
