Jen dvacet procent českých dětí údajně získá vyšší vzdělání než jejich rodiče. Nakolik rozhodující je prostředí, ve kterém vyrůstají?
Velmi, rodina je v případě vzdělávání opravdu rozhodující faktor. České školství totiž počítá s tím, že rodič s dítětem pracuje, dělá s ním domácí úkoly a vysvětluje mu, co nestihlo pochopit ve třídě. To ovšem naráží na kompetence a znalosti mnoha rodičů. My často pracujeme s takovými, kteří se opravdu snaží všemi možnými způsoby dítěti pomoct.
Pokud ale sami skončili vědomostmi na prvním stupni a látce nerozumí, jde to těžko. Navíc na placené doučování často nemají peníze. Když se děti dostanou k nám, většinou začnou rozkvétat. Věnujeme se jim, vysvětlujeme jim látku jejich jazykem a tempem. Víc než vrozené předpoklady je pro pochopení učiva rozhodující čas a podpora, kterou můžeme dítěti dát.
Ivona Šťovíčková (44)
|
Povíte mi konkrétněji, jak doučování probíhá?
V Ostravě provozujeme tři pobočky, kde se s dětmi setkáváme. Máme ale taky terénní pedagogické pracovníky. Ti přímo v rodinách navštěvují děti, pro které je dojíždění z jakéhokoli důvodu překážkou. S většinou studentů se však scházíme na pobočkách. Ve velmi malých skupinkách je zde doučují lektoři s pedagogickým vzděláním, případně se jedná o studenty vysokých škol, které jsme si vybrali za kolegy. Lektoři jsou naši zaměstnanci a současně máme i dobrovolníky, kteří navštěvují děti doma a pomáhají jim dle svých možností a schopností. Celkově ročně provázíme zhruba čtyři stovky žáků, přičemž každý má jiné potřeby. Pokud je to možné, snažíme se jim hodiny spojovat do bloků, aby k nám děti nemusely chodit každý všední den a zůstal jim čas na koníčky, kamarády a odpočinek.
Jak náročné je pracovat s rodiči?
Často slýchám, že rodiče představují největší problém, my je ale bereme jako partnery. Už na úvodním setkání zjišťujeme, s čím se nejvíc potýkají, a rozhodně je za to neodsuzujeme ani neškatulkujeme. Většina k nám navíc přichází z vlastního rozhodnutí, což už samo o sobě vypovídá o jejich zájmu. A i když v některých případech dostaneme tip od školy a oslovujeme rodinu jako první, reakce bývá často pozitivní. K doučování dětem totiž nabízíme i volnočasové aktivity, výlety, tábory a rodinám potravinovou pomoc.
V téhle souvislosti si vybavuju příběh druhačky Natálky. Během učení pořád mluvila o drobných sladkostech, které pro ni měla lektorka vždy připravené na závěr za pilnou práci. Brzy vyplynulo na povrch, že za tím nebylo jen obyčejné dětské mlsání. Rodina se nacházela v hluboké finanční tísni a doma jim chyběly i základní potraviny. Lektorka informaci o jejich situaci citlivě předala dál a my jsme rodině diskrétně nabídli potravinovou a další pomoc. Jakmile se podařilo zázemí materiálně stabilizovat, Natálka získala obrovský klid na učení.
Strach udělat chybu nás brzdí. Úspěšné naopak omyly posunuly, naučte se to také |
„Cílem naší práce není jen zlepšení školních výsledků, chceme děti především naučit věřit ve své schopnosti, spolupracovat s ostatními a stát se aktivními, zodpovědnými lidmi.“ Tak zhruba zní informace z vašeho webu. Jak důležité je v celém procesu učení probudit v dětech sebedůvěru?
Je to úplný základ. Když si děti nevěří, mají strach se projevit a bojí se chybovat. Přitom chyba nás přece posouvá dál. Někdy k nám přijde roztěkané dítě, které se ve škole stydí promluvit nebo se bojí jít k tabuli. Snažíme se mu ukázat, že když mu nejde jedna věc, neznamená to, že mu nepůjde nic jiného. Jakmile zjistí, v čem je dobré, získá pevnou půdu pod nohama. Vzpomínám například na sedmáka Petra...
Povídejte. S čím se potýkal?
Přišel k nám s obrovskými mezerami v matematice z předchozích ročníků. Ve škole už kvůli tomu vůbec nestíhal sledovat novou látku, byl uzavřený do sebe a převládal u něj pocit marnosti. Často opakoval, že už to stejně nemá cenu a že to nedožene. Věděli jsme, že nemá smysl s ním za každou cenu probírat aktuální učivo, a tak jsme se vrátili k úplným základům z minulých let.
Každý malý pokrok lektor pojmenoval a pochválil. Pro Petra byla klíčová pravidelnost – věděl, že má každý týden bezpečné místo, kde se může bez ostychu na cokoli zeptat. Postupně získal důvěru, začal sám nosit domácí úkoly a chtěl je aktivně řešit. Největší vnitřní změnu pak shrnul na konci roku: „Už vím, že když něčemu nerozumím, neznamená to, že jsem hloupý. Jen to potřebuju vysvětlit jinak.“
Jaké jsou sny vašich svěřenců? Po jakém povolání touží?
Malé děti sní o tom, že budou fotbalisty nebo zpěvačkami. Ovšem jak dospívají a ze školy si nosí špatné známky, jejich cíle se často zmenšují – postupně si věří už jen na učební obory, a i ty se jim někdy zdají nedosažitelné. Když se jim však díky doučování podaří zlepšit prospěch, znovu v sobě najdou odvahu mířit výš a hlásí se i ke studiu s maturitou.
„Malé děti sní, že budou fotbalisty nebo zpěvačkami. Jak ale dospívají a nosí špatné známky, i učební obory se jim zdají nedosažitelné.“
Pamatuju si na chlapce v pěstounské péči u prarodičů, který chtěl na osmileté gymnázium. Kromě angličtiny ho ale trápily vztahy ve třídě a velký strach o babiččino zdraví. Vyhledali jsme pro ni lékařskou péči a pomohli urovnat i situaci ve škole. Chlapci se neuvěřitelně ulevilo a v bezpečném prostředí začaly být vidět i výsledky z doučování. Na gymnázium se nakonec úspěšně dostal.
Jaký je váš názor na inkluzivní vzdělávání?
Jsem jednoznačně pro inkluzi. Ovšem aby fungovala naplno, učitelé by potřebovali výrazně větší podporu – víc asistentů nebo nižší počet dětí ve třídě. I když si uvědomuju, že v dnešním školství je to tak trochu utopické přání. Každopádně inkluzivní vzdělávání je důležité. Když jsou děti z vyloučených lokalit segregované v jedné škole, chybí jim zpravidla pozitivní vzory. Nevidí kolem sebe vrstevníky, kteří mají cíle a chtějí něčeho dosáhnout.
U nás v Ostravě máme takových škol několik – jede se tam pomalejším tempem, nároky jsou nižší a děti vyrůstají v prostředí, kde je pasivita považována za normu. Do našich programů se tihle žáci prakticky nehlásí, protože mají dobré známky a žijí v pocitu, že doučování nepotřebují. Že je realita jiná a jejich znalosti neodpovídají běžnému kurikulu, pak bohužel mnohdy zjistí až u přijímaček na střední školy.
Osmileté gymnázium není výhra, tvoří nefér prostředí, říká Blanka Pravdová |
Blížíme se ke konci prázdnin. Je tohle období pro vás časem klidu, nebo teď některé děti intenzivně připravujete na reparáty?
Rozhodně máme napilno i v létě. Přípravy na reparáty jsou v plném proudu – některé děti k nám chodí poctivě celé prázdniny, ale najdou se i střelci, kteří se ozvou dva týdny před opravnou zkouškou. Kromě toho pořádáme pro děti výlety, příměstské i pobytové tábory a řada žáků se k nám chodí procvičovat i přes léto.
Rozhovor vznikl pro časopis Žena a život.
