„Uvědomila jsem si, že jsem z toho pokoje už vůbec nemusela vyjít,“ popisuje 34letá Kateřina, proč už se do domu nikdy nevrátila.
Ženy v koncíchKdy jste se cítili v koncích? Projekt iDNES.cz představuje ženy, které prožily beznaděj a životní kotrmelce, přesto dokázaly udělat krok kupředu. Prožily jste vy nebo někdo ve vašem okolí něco podobného? Napište nám na ona@idnes.cz. |
Když svého partnera Jiřího (jméno bylo na přání změněno) potkala tehdy 14letá Kateřina poprvé, její důvěru si nezískal. Nelíbil se jí způsob jeho chování ani jeho pozdější tlak na fyzické sblížení. Intuice našeptávala, že tady není něco v pořádku. Přerušila s ním kontakt. Postupně ji však začal znovu vyhledávat. Tentokrát se však choval vlídně a nenásilně. Po jeho dřívějších nátlakových metodách nebylo ani stopy. Čas od času zavolal, vyprávěl o sobě a zeptal se jí, jak se má. Potom se nějakou dobu neozval. Tak to šlo tři roky, než si tehdy sedmnáctiletou dívku nakonec přece jen získal.
Tehdy ještě netušila, že podobné způsoby ji budou ve vztahu provázet i další roky. Po krizových etapách na to šel Jiří pokaždé stejně: pomalu, nenápadně, nenásilně. A tak se Kateřina ve vyhroceném vztahu vezla 14 let.
Proč se bavíš s kamarády?
„Odešla jsem třikrát,“ vypočítává. „Poprvé to bylo tehdy, když manželovi vznikly nějaké dluhy. Po dokončení školy neměl stálou práci a ani ji nehledal. Když jsem za ním přišla, že je potřeba situaci začít řešit, tvrdil, že žádné problémy vlastně nejsou. Odešla jsem.“
Když se po nějaké době ozval, už pracoval a Kateřině sliboval, že všechno bude jinak. Vždyť Tě mám rád, tvrdil. „Věřila jsem mu, také jsem ho měla pořád ráda. Nechtěla jsem ukončit vztah jako takový. Chtěla jsem jen řešit problémy společně a celé to překročit. Nepodařilo se.“ Krátce na to ji překvapil výpovědí položenou doma na stole se vzkazem, že udělal, co musel.
A tak následoval další rozchod, tentokrát krátce po úmrtí tatínka mladé dívky. Kateřina potřebovala podporu, ale té se jí od Jiřího nedostalo. Navíc přicházely i další problémy. Jiří dělal scény i kvůli tomu, že neuvařila jeho oblíbenou značku špaget nebo šla ven s kamarádkou, kterou přitom znal. Nelíbilo se mu, jaké oblečení nosí do práce, kde ji navíc začal nečekaně kontrolovat. Telefonáty, návštěvy... Příliš se podle něj bavila i s jeho kamarády, když všichni vyrazili společně ven. „Představoval si, že budu celou dobu jen tiše sedět.“
Čím bohatší lidé, tím rafinovanější týráníMuži jsou v týrání vynalézavější, říká psycholožka Čírtková.  Policejní psycholožka Ludmila Čírtková |
Odloučeně žili několik měsíců, střídali se ve společném bytě. Tehdy si Kateřina ještě v koutku duše myslela, že třeba dělá něco špatně. Hledala chybu v sobě a snažila se najít řešení. Doufala, že i Jiří splní sliby a začne na sobě pracovat, a že tak jejich vztah bude moci konečně začít fungovat. Jiří se opravdu začal snažit a podařilo se mu získat ztracenou důvěru Kateřiny zpět. Zkusili to spolu znovu.
Krátce na to Jiřímu zemřela babička a on trval na tom, že se musí přestěhovat do domu jeho otce, kde babička dříve žila.
Otec ohrožoval zbraní celou rodinu
Do domu, ve kterém Jiří vyrůstal, se původně ani stěhovat nechtěla. Kvůli Jiřímu, ale i jeho otci, který v něm dál žil. Kateřina věděla, že tchán trpí výkyvy nálad. Míval časté deprese, které řešil agresivním chováním. „Jednou nás ohrožoval i střelnou zbraní, a já se později dozvěděla, že se to často dělo i v dětství manžela. Tušila jsem, že to může jít jako přes kopírák.“
Byt, kde dosud Kateřina s Jiřím bydleli, se však měl rekonstruovat, a proto jim majitel neprodloužil nájemní smlouvu. Neměli kam jít. Kateřina, ač nerada, se stěhováním nakonec souhlasila.
V tchánově domě později žili s manželem každý ve své místnosti, společný byl jen obývák. Zkusili to spolu znovu. Jiří pracoval, ale na Kateřinu začal tlačit, aby zůstávala doma. Nelíbilo se mu, že chodí do práce, navštěvuje svoji rodinu a někdy jde ven s kamarádkou.
Pak to začalo s Jiřím jít z kopce. Trávil celé hodiny u počítače. Někdy vůbec nepřišel domů. „Tlaky se vystupňovaly, finanční problémy taky a já zase řekla dost.“ Zjistila, že si platil svoje věci z její karty, protože znal PIN. Ten mu Kateřina sama v dobré vůli dala, když něco zařizoval.
Šest poplašných signálůJak poznat, že vaše manželství zraje k rozvodu  |
Tenhle přístup se Kateřině nelíbil a slovo „odejdu“ myslela vážně. Jiří na to zareagoval velmi svérázně: jezdil nebezpečně autem, hodně kouřil, oblékal se nepřiměřeně a skoro nejedl, až z toho dostal vážný zápal plic.
„Cítila jsem za něj zodpovědnost, rozchod šel stranou,“ svěřuje se Kateřina. „Bála jsem se, že si skutečně něco udělá, protože tím už dřív vyhrožoval,“ dodává. Na její prosby, aby vyhledal lékaře, nereagoval. Starala se proto o něj, ačkoliv sama byla po nemoci. Na starost měla i domácnost a finance. „U muže se střídaly nejrůznější stavy. Od depresivní nálady a stažení se do sebe se slovy, že nemá důvod žít a chce umřít, až po agresivní slovní výpady. Někdy hodiny koukal do stěny a neodpovídal, zanedbával i osobní hygienu. Vztah už skomíral a já měla pocit, že oživuju mrtvolu.“
Mrtvý kocour i rozbité nádobí po babičce
Když Jiří slíbil, že půjde k psychologovi, a začal se snažit, vypadalo to nějakou dobu dobře. Časem navrhnul svatbu s tím, že se ve vztahu s Kateřinou bude cítit více jistý a bude víc v pohodě, což oběma prospěje. Mladá žena nakonec řekla ano. Svitla jí naděje, že se vše přece jen otočí k lepšímu a Jiří to tentokrát myslí vážně. Jiří začal svatbu sám od sebe chystat, byl najednou radostnější a vlídnější. Jenže místo šťastných líbánek a pohodového soužití se brzy po svatbě dostavila tyranie podložená slovy: „Teď mám na tebe papír.“
Už měsíc po svatbě Kateřinu doma zamykal, nebo sám zamykal byt, aby se tam ona nedostala a musela spát venku. Potom, co pod velkým tlakem ze strany Jiřího, musela ukončit práci, zamkl počítač u sebe. Zjistil totiž, že si Kateřina hledá novou práci. Protože našel heslo k jejímu e-mailu, začal jí mazat přijaté zprávy. Kontroloval ji a začaly se dít podivné náhody. Jednou „omylem“ rozbil všechen porcelán po její babičce, jindy jí „nechtěně“ zničil knížku darovanou kamarádkou. Následovala podivná smrt jejího oblíbeného kocoura. Jako další krok se začalo stávat, že jí třeba „náhodou“ přiskřípnul prudce do dveří nebo „nedopatřením“ srazil ze schodů.
„V té době mě ještě nenapadla varianta jít na policii. Teď zpětně vím, že jsem měla,“ konstatuje Kateřina rozhodně. Když jí bylo nejhůř, zachovala duchapřítomnost a na tuhle možnost si vzpomněla.
Už se to mohlo jen stupňovat a já nemusela odejít živá
„Už jsem nemohla dál. Měla jsem sbalenou tašku a řekla, že odcházím. Tentokrát na dobro.“ Jiří nechal Kateřinu dojít si pro tašku do pokoje, ale ven ji už nepustil. Zatarasil Kateřině cestu ven. Pokusila se odejít, ale marně. Po prvních modřinách věděla, že je zle.
Ženy stále chtějí věřit...Tento příběh je hodně podobný osudům mnoha týraných žen, které stále hledají vinu u sebe, věří všemu, co jim jejich násilný partner řekne. I zde paní Kateřina zažívala formy násilí ještě před uzavřením manželství, mnohokrát odešla a zase se vrátila. Je to dané tím, že násilí neprobíhá neustále, nýbrž v určitém cyklu, kdy se střídají období napětí a násilí s obdobím klidu. Nejčastěji právě v době, kdy je doma relativní klid, týraná žena v něm uvázne a doufá, že se její partner změní. Je dobře, že paní Kateřina měla podporu ve svém nadřízeném, který ji odeslal do ROSY, ale i ve své mamince, která ji také podporovala. Opakovaně jsme s ní pracovaly, vysvětlily jí, že za násilí neodpovídá ona, není to tedy její vina. Postupně si při podpůrných konzultacích vše uvědomovala a bylo pro ni velmi důležité probírat opakované posouzení nebezpečí, které jí mohlo ohrozit. Protože právě období kolem rozchodu, rozvodu bývá pro oběti velmi nebezpečné a bezpečí ženy, oběti domácího násilí, musí být vždy priorita v celém řešení. |
„Dopadly na mě myšlenky, kam až to může dojít, a že už z toho pokoje taky nemusím nikdy vyjít. Najednou totiž jako kdyby ztratil kontrolu a jasné uvažování. To, co mi možná zachránilo život, bylo, že jsem popadla nejbližší tmavou krabičku ze skříně a řekla, že jestli udělá ještě jeden krok, volám policii. Nebyl to mobil, ale to on nevěděl. Z domu jsem nakonec utekla jen s těmi modřinami. Už jsem se tam nikdy nevrátila.“
Kateřina si tehdy uvědomila, že měla sice manžela ráda, ale sebe má daleko raději. „A jestli všechno opustit a nevědět, co bude zítra nebo pozítří, nebo v tom dál zůstávat, tak to jsem si raději vybrala vnitřní klid a časem snad i štěstí. Je to náročný proces, ale stojí to za to. Navíc jsem věděla, že se to může s Jiřím už jen stupňovat.“
Kateřina utekla k mamince, se kterou se tím více sblížila. Postavil se za ní také její nadřízený, který tušil, že se něco děje. Navrhl jí, že když bude potřebovat, má u něj dveře otevřené. Když na ně pak zaklepala, vyslechl ji a prohlásil, že takhle by mohla utíkat celý život. Lepší je postavit se všemu čelem. Dal Kateřině kontakt na občanské sdružení Rosa, která pomáhá týraným ženám. Tam jí pomohli si uvědomit si, že chyba nebyla v ní. Sliby manžela jsou jen iluze pro ni vytvořené. Nebylo by v pořádku, kdyby zůstala a vše dál tolerovala. Odhodlala se podat návrh na rozvod, který má úspěšně za sebou. Jiří ještě nějakou dobu Kateřinu sledoval, ale teď už má od něj klid. Původně zvažovala i podání trestního oznámení. Cítila však, že by ji celá mašinérie ještě víc vyčerpala. Proto od tohoto kroku upustila.
Už jednou kvůli velkému stresu s Jiřím těžce onemocněla. Teď se začala mít opravdu ráda. Začala si plnit své dávné sny: chodí na kurzy šití, přihlásila se na kurz PC - psaní všemi deseti a na podzim chce dokončit autoškolu, od které ji dnes již bývalý manžel zrazoval. Zvažuje i možnost začít znovu studovat. Nejvíc by jí bavilo tvůrčí psaní nebo fashion design. Připravuje také další výstavu svých obrazů.
Rozchod vnímám jako svou druhou životní šanci
Kateřina dodává, že svůj příběh sdílí proto, aby podpořila ty, kteří jsou možná ve stejné pozici: „Nebojte se obrátit se na někoho o pomoc. Když žijete život, jako jsem měla jí, je to celé jako zlý sen. Ale dá se z něj probudit. Díky tomu všemu teď dokážu dobře vidět a rozlišit motivy chování lidí kolem. Moc mi to pomáhá v práci i v osobním životě. Tomu, kdo to neprožil, se to těžko chápe. Teď jsem ale šťastná a mám zase radost ze života. Vykročit ze zlého snu zpátky k sobě za to určitě stojí.“
