Samozřejmě, že vím nejlíp, jak mají být věci v lednici uložené. A taky kdy je nejlepší jet na dovolenou. Vím, co je potřeba udělat kolem domu tuto sobotu. Kdy a jak dlouho se má větrat, s čím je lepší nekombinovat mléko a co udělala moje kolegyně špatně ve výchově dětí. Všem ráda poradím.
Jenže on se mě nikdo neptá. To jen já trpím pocitem, že musím mít všechno pod kontrolou. Otázka zní: Rozpadl by se svět na tisíc kusů, kdybych se na měsíc vypařila někam do hor?
„Na mém zvyku všechno kontrolovat málem pohořelo mé druhé manželství,“ vypráví Eva. „První muž byl jako třicetileté mimino. Kdybych nezkontrolovala, že si Luděk aspoň občas vymění ponožky, chodil by půl roku v těch samých, chápeš? Pak jsem si vzala Matěje, což je Luďkův pravý opak, a prvních několik let jsem se furt přistihovala, že se k němu chovám jako matka a kontrolorka – čímž ho smrtelně urážím. Protože on má všechno perfektně zorganizované. Pro mě je to obrovská úleva. Ale ještě dneska občas cítím potřebu zkontrolovat, jestli zaplatil popelnice. No jistě že jo! Před patnácti lety si to vzal na starost, takže jsem to už tenkrát měla (a mohla) pustit z hlavy,“ směje se Eva návykům ze svého prvního manželství.
Když si jeden ve vztahu navykne, že ten druhý se vždycky postará, cesta ven bývá těžká.
