Kdy se u vás objevila touha podívat se trochu výše než ostatní?
Od mládí jsem k letadlům trochu tíhla, taťka modelařil a letadla měl rád. A když jsem chodila na Gymnázium Mikoláše Koperníka do Bílovce, přišla jsem s nápadem, že bych chodila do parašutistického kroužku. Kousek od Bílovce je Mošnov, probíhal tam nábor a některé moje kamarádky tam šly. Ale potřebovala jsem podpis rodičů, neměli jsme moc peněz, rodiče museli dost pracovat, aby nám zajistili vzdělání, takže jediné, co jsem slyšela, bylo: Jestli chceš skákat, tak skoč s košem. A bylo vymalováno. Tím jsme to uzavřeli.
Vás to ale neodradilo, pár let jste si počkala a za svým snem jste se vydala v dospělosti, kdy už jste podpis nepotřebovala…
Poměrně brzy jsem se vdala, dodělávala jsem vysokou školu, přišlo první dítě, druhé dítě a hypotéka a člověk měl trochu jiné starosti. Ale když děti vyletěly z hnízda a přišel covid, najednou jsem se zastavila a nebylo co dělat. Na sociálních sítích jsem se potkala s jedním pilotem, se kterým jsem dělala rozhovor pro naši regionální televizi. V rámci něj mě svezl, já jsem si něco natočila a on říká: Jestli chceš, můžeš se to taky naučit a udělat si pilotní průkaz. A mně jelo v hlavě: Když může on, tak já taky. V ten okamžik jsem si uvědomila, že bych to strašně chtěla umět.
Když řídíte letadlo, cítíte skrz knipl, co to s ním dělá, a tělu se pak neudělá špatně.
