Po nedávné koronavirové pandemii, kdy při infekci lidé ztráceli čich, začali vědci tento dosud spíše opomíjený lidský smysl zkoumat podrobněji. Přišli na něco?
Zjistilo se, že asi pěti procentům pacientů přetrvaly problémy s čichem déle než půl roku, proti ztrátě chutě, která se rychle upravila prakticky vždy. Problémy s čichem se týkaly asi pěti milionů lidí na celém světě, ať už šlo o trvalou, či dočasnou ztrátu čichu – anosmie, či jeho útlum – hyposmie, záměnu vůně za zápach – kakosmie, částečnou ztrátu či změnu kvality pachu, kdy pacient např. vůni růže vnímá jako spálenou gumu – parosmie. Hodně pacientů se po covidu potýkalo s přetrvávajícím pocitem, že cítí spáleninu, což je vjem zápachu bez reálné příčiny, takzvaná fantosmie.
Poruch čichu je daleko víc než poruch chuti. Já sama například nejsem citlivá na androstenon, který se popisuje jako „kančí pach“, pach zpoceného podpaží. A podobně jako já je na tom asi tak 15 procent populace lidí na celém světě. Další zase necítí jiné vůně: docela běžně třeba banánovou. Dost často se tyto anomálie a čichové předpoklady dědí.
Čich ovlivňuje také nechuť k jídlu, s nímž jsme měli dřív špatnou zkušenost. Je například prokázáno, že položíte-li novorozence matce na prsa a jednu její bradavku vyčistíte a druhou ne, přiklání se spontánně k té neočištěné.
