„Zahalování procházelo v muslimském světě dynamickým vývojem,“ prozrazuje Šádí Shanaáh z Česko-arabského centra kulturního dialogu. V 60. letech, když vrcholil modernizační proces v mnoha arabských zemích, nosila šátky přes vlasy nebo obličej pouze hrstka muslimek. A stávaly se politickým nástrojem, zejména pokud byly zakázány shora, začaly je ženy záhy oblékat jako symbol odporu proti establishmentu.
„Momentálně je zahalování zase trendy, i z toho důvodu, že celý arabský svět se zabývá hledáním vlastní identity a pátráním po cestě k modernitě, která by nebyla importovaná, ale vycházela z muslimských tradic. I když si pod slovem tradice různí muslimové představují různé věci. Je docela pravděpodobné, že se pohled na zahalování zase o něco změní v reakci na diktát fanatiků typu Islámského státu. Jak zahalování vnímají muslimové, ženy a muži, se pohybuje na celé škále. Větší část muslimů se v současné době domnívá, že hidžáb k muslimské ženě patří,“ dodává Shanaáh.
V islámu existuje mnoho proudů, každá země, region i rodina mají své vlastní kulturní tradice. Společné je pouze zahalování vlasů a končetin při návštěvě mešity. Někteří muslimové chovají ženu oblečenou do nikábu (má zahalené tělo, obličej a ruce v rukavicích) ve vysoké úctě, jiní nikáb považují za znak ultrakonzervatismu a odmítají ho. V některých muslimských zemích pak není nouze o ženy zahalující své vlasy do šátku, ale zároveň nasoukaných do přiléhavého oblečení a se silnou vrstvu make-upu.
Zahalovat své ozdoby
„Korán hovoří o tom, že by ženy a muži měli chodit skromně ošaceni a ženy by si měly zahalovat hruď. Nic o vlasech se v Koránu nepíše. Nicméně až nějakou dobu po smrti proroka Mohameda se stalo akceptovanou islámskou tradicí, že by si ženy měly zakrývat vlasy šátkem, hidžábem,“ vysvětluje Šádí Shanaáh s tím, že velký vliv měla asimilace zvyků z Persie či Byzance.
Zatímco dnes mnozí Evropané vnímají zahalenou muslimskou ženu jako utiskovanou chudinku, v minulosti bylo zahalení se naopak známkou vznešenosti a bohatství mezi Řeky, Římany i Asyřany. Otrokyně, služky nebo prostitutky v Mezopotámii měly dokonce výslovně zakázáno se zahalovat, za porušení nařízení byly tvrdě trestány. Závoj nebo šátek tehdy dělily ženy na ty „lehkých mravů“ (pro které byl život dost nebezpečný, protože se nikdo nerozmýšlel dvakrát, než je napadl a okradl) a na ty cudné z „lepších rodin“. Takové chápání dodnes v některých částech světa přetrvává a samozřejmě nahrává rozšiřování šátků, závojů a plášťů, protože zvyšují bezpečnost ženy a její šance na sňatek do lepších poměrů, než z jakých sama pochází.
Zahalená Evropa už tu jednou byla
Pokud se podíváme na oblečení středověkých Evropanek, nenajdeme mezi nimi a zahalenými muslimkami dnešních dnů nijak výrazné rozdíly - mají zahalené vlasy, nohy i paže. Zahalování jako znak cudnosti totiž hrálo významnou roli i v křesťanské a židovské kulturní tradici. V křesťanských zvyklostech se dodnes zachoval třeba závoj nevěsty nebo oblek jeptišek, který se vlastně od hidžábu nebo čádoru skoro neliší (viz přehled muslimských šátků v infografice níže).
V protestantské i katolické tradici přežily šátky a závoje až dodnes - ať již skromné na hlavách protestantek nebo krásné hedvábné a krajkované mantilly, kterými španělské katoličky spíše zdobí své vlasy (přidržuje ho často ozdobný hřebínek peineta). Pokrývka hlavy byla v Evropě i Americe nutností u žen i mužů ještě kolem padesátých let minulého století.
Z vlastní vůle, či donucení?
„Věřím, že si čeští občané představují, že muslimské ženy nosí šátek z důvodu, že je k tomu donutili jejich otcové, manželé. Tím ale arabské ženy podceňujeme, to my z nich děláme ovce. Ženy z mé rodiny a muslimky, které znám, jsou vzdělané, mají úžasný smysl pro humor, žijí si své životy - a jsou hrdé na svou víru. Šátek nosí, protože pro ně symbolizuje jejich tradici a sepětí s Bohem. Pro nás je to nepochopitelné. Ještě nedávno jsem ale byla na moravské svatbě, kde nevěstě tradičně po ceremonii zavázali šátek,“ líčí naše čtenářka Ivana Hanafi, která je vdaná za Tunisana.
Mnoho Evropanek by možná bylo překvapeno tím, že i na ně pohlížejí muslimské ženy s lítostí - protože jsou nuceny neustále být vnímány jako sexuální objekty a jsou velmi přísně až krutě hodnoceny podle svého vzhledu. Což nemusí nutně znamenat, že muslimky zcela rezignují na svůj vzhled a atraktivitu. Například konvertitka Kimberley se svěřila, že nosí nikáb proto, aby se nemusela vzdát krásného oblečení a make-upu, což bylo před vstupem do manželství a konverzí k islámu pro ni velmi důležité. Protože ale islám považuje vyzývavost před cizími muži za nemorální, rozhodla se raději na veřejnosti celá zahalovat a schovávat si své křivky pouze do soukromého prostředí rodiny.
Mnoho dívek vede k zahalování rodinná tradice a strach z odsudků sousedů a příbuzných, pokud by v ní nepokračovaly. Existuje ale i mnoho nábožensky založených rodin, kde není hidžáb normou, jak dokazují slova Američanky Merit: „Ptala jsem se táty, jestli to je povinné, a on řekl že je to na mně, že je důležité, jestli se oblékám skromně a nevyhledávám pozornost mužů. A že Bůh ví nejlépe, jestli jsem skromná.“
Šátek nebo závoj pro ženy nemusí být vězením, ale naopak módním doplňkem v různých barvách a se zdobením. Jako vězení pak na nás působí zejména burka, která je tradiční již více než 200 let v Afghánistánu. „Za Talibanu do ní byly ženy nucené a i teď se hodně z nich bojí extremistů. Mojí mámě taky dělá starosti, co by tomu, kdybych ji nenosila, řekli lidé v okolí,“ vysvětluje Asman. Jiné muslimky šátek nebo plášť nosí ze svého vnitřního přesvědčení i ve chvílích, kdy jsou daleko od rodiny i od domova.
Přestože se v Česku hlásí k islámu oficiálně necelé čtyři tisíce osob (odhadem u nás celkem žije deset až dvacet tisíc muslimů) a zahalování se týká zlomku muslimek, vyvolává v Češích velké emoce. „Odpor některých lidí ze zahalení pramení podle mého názoru zejména ze strachu z neznámého, který je přiživován některými médii, která informují o islámu velmi jednostranně. Pokud má zahalené vlasy babička s šátkem, jeptiška nebo kdokoliv jiný, tak se to přejde bez povšimnutí, ale muslimka evokuje v lidech vše negativní, co kdy slyšeli o islámu, jako terorismus, potlačování práv žen nebo krutost náboženství. A oni si to pak vše promítnou do této zahalené ženy,“ myslí si Klára Popovová z projektu Muslimové.cz.
Zákaz šátků a nikábů v Čechách?
Poslední dobou se v Česku také diskutuje o zákazu zakrývání vlasů a obličeje ve školách nebo na veřejných místech. „Pokud nám vadí šátek, protože ukazuje na to, s jakou vírou žijeme, pak musíme zakázat i nošení křížků na krku, jarmulek,“ komentuje současnou společenskou náladu Ivana. Zákaz zahalování podle zasvěcených ani neosvobodí ty ženy a dívky, které do něj rodiče nutí. Spíš než vystavování ženy pohledům cizích mužů ji totiž rodina nenechá opustit dům a ještě víc ji tak odtrhne od společnosti a šance na únik.
Klára Popovová naopak upozorňuje na to, že se podle zkušeností jejích kamarádek muslimek vyostřují negativní reakce okolí na zahalenou ženu třeba v dopravních prostředích, útočníci se naštěstí zatím omezují pouze na vulgarismy. „Některé reakce ale negativní nejsou, sama jsem se několikrát s muslimskými kamarádkami v kavárně setkala s tím, že personál byl prostě zvědavý. Lidi zajímá, proč to nosí, proč se rozhodla stát se muslimkou a jak se tak cítí. Většina lidí se ale stydí zeptat,“ říká Popovová, vedoucí projektu, který si klade za cíl přiblížit různorodost islámu středoškolákům.
„Poměrně časté je i občasné zahalování, kdy si ženy vezmou hidžáb do mešity nebo někam s muslimskými kamarádkami, ale do práce se ho obávají nosit, aby nepřišly o zaměstnání a nebyly vystaveny negativním reakcím kolegů a okolí obecně. Dělala jsem malý výzkum na toto téma, rozeslaly jsme s kolegyní 66 českým firmám hledajícím asistentku životopisy. Polovina těchto životopisů byla doplněná fotografií v hidžábu a polovina byla bez zahalení, jinak byl obsah životopisů naprosto identický a rovnoměrně byly rozděleny i dané firmy. V případě nemuslimské/nezahalené kandidátky 18 procent firem odpovědělo a pozvalo ji na pohovor, muslimka nebyla pozvána ani jednou. Tento výzkum se shoduje se zkušenostmi muslimek, které nosí hidžáb a hledají práci,“ dodává Klára Popovová, která studuje religionistiku.
