Nemá smysl hrát si na hrdinku – když vás někdo, koho hodně, ale fakt hodně milujete, pošle zničehonic k šípku, je vám na umření. Nejste schopna racionálně uvažovat a hlavou vám běží jediná srdcervoucí myšlenka: svět už nikdy nebude takový jako dřív, už nikdy mi nikdo nebude tak vonět, je konec, je konec, je konec – všeho!
Jasně že není, ale ve svém momentálním zoufalství jinou možnost zkrátka nevidíte. A pak uplyne pár týdnů, vaše ego se probere z počáteční paralýzy, dotčeně se oklepe a začne vymýšlet způsoby, jak znovu získat ztracený pel (pocit atraktivity a všechna další očividná plus, která ten holomek nedokázal ocenit, a dobře mu tak!).
Některé ženy zatouží v takové chvíli po pomstě: nebyla jsem ti dost dobrá, našel sis jinou? Fajn, já si také najdu, ale to bude, panečku, jiný formát! Nebo vás přemůže falešný dojem, že to „máte na háku“, jste zkrátka nad věcí, nebudete přece ronit slzy pro někoho, kdo vám za to vůbec nestojí. A co víc! Teď si teprve budete moct užívat podle libosti. Žádné jednou týdně, když se váš ex blahosklonně rozhodl věnovat vám hodinu či dvě ze svého nabitého pracovního diáře.
Když mi přítel zničehonic oznámil, že je mezi námi konec, a navíc mi ani nebyl schopen sdělit důvod, pořád jen blekotal cosi o tom, že jeho přátelé jsou v těžké situaci a že jim musí pomoct, bylo mi, jako by do mě uhodil blesk.
