Známá, říkejme jí třeba Magda, je typická „lokomotiva“. Tak mezi kamarádkami říkáme ženám, které zvládnou víc, než je zdrávo. Dokážou se postarat o všechny kolem sebe, jsou ambiciózní, výkonné a vše si zařídí samy… Tedy vše, kromě času pro sebe.
Typický den Magdy je nadupaný hned od rána. Zatímco jiní ještě v rozespání poslepu hmatají po tlačítku na kávovaru, ona už má vytažené prádlo ze sušičky a budí děti, aby se nasnídaly a mohla je odvézt do školy. Pak se zkrášlí do dokonalosti, sbalí počítač a jede do práce. Po práci to vezme přes výtvarku a florbal, rovnou k plotně uvařit večeři, dát prát další várku prádla, stáhnout podlahu a vyčistit králíka, naučit se se starším synem dějepis a přes spaním ještě schválit nový projekt na rekonstrukci a dořešit e-maily.
Od dětství je zvyklá všechno si zařídit sama. Vychovala ji tak máma, které umřel manžel, když byla Magda ještě malá. „Musíš spoléhat jen sama na sebe,“ zněla nejčastější rada matky. A Magda se jí řídila do nedávna. Chopila se každé příležitosti, svůj volný čas využila na maximum, pro každého by se rozkrájela. Zařizovala i rodinné dovolené a domácí rekonstrukce, protože Magda to přece udělá nejlíp, je tak schopná a aktivní…
V duchu tohoto sprintu jela naše milá Magda roky. Až do té doby, kdy se po banálním sporu v práci na záchodě sesypala jako hromádka neštěstí a nepřestala vzlykat ani v autě po cestě domů, ani v šatně před cvičením, ani doma v posteli. Už předtím byla podrážděná, teď už nedokázala ani vytáhnout to prádlo ze sušičky.
Popelku nikdo neocení
Magda přestala vnímat samu sebe a její pracovní návyky doma i v práci úplně pohltily všechen její čas. Vzorec chování, který si přinesla z dětství, dokázala vyhnat v dospělosti do „dokonalosti“, a do funkčního stavu ji přivedl až několikaměsíční koučink.
Návyky
|
„Naše návyky jsou obvykle vzorce chování, je to pravidelně opakovaná rutina, která má tendenci se vyskytovat podvědomě. Některé návyky nám vyloženě slouží – pečujeme o své zdraví tím, že si pravidelně čistíme zuby, nebo upevňujeme sociální vazby tím, že umíme hezky nahlas pozdravit či pěkně poděkovat. Jiné návyky užitečné nejsou: ‚Hodná holka. Kluci nepláčou. Samochvála smrdí. Dobrého pomálu. Život je boj. Bez práce nejsou koláče.‘ Každý takový výrok mohl mít vliv na to, jak se dneska chováme. Jak jsme si navykli se chovat,“ vysvětluje koučka Helena Theunissen důvod, proč jela Magda tak dlouho v módu „já sama“ a nedokázala si říci o pomoc.
Bohužel, to že nám nějaký návyk nevyhovuje nebo dokonce škodí, nezjistíme hned. Obvykle nás pomalu stahuje z komfortu a sebelásky až do momentu, kdy nestíháme a připadáme si nervózní a nespokojení. V horším případě se mohou projevit až po několika letech formou totálního sesypání se. Co s tím?
„Stejně jako u všeho ostatního spojeného s osobním rozvojem, je třeba se na chvíli zastavit a zapřemýšlet, zda jsem ok s životem, jaký vedu. Jde tu o ten moment uvědomění, všimnutí si. Náznaky toho, že vám vaše návyky neslouží, mohou být různé. Tu a tam pocítíte úzkostné píchnutí v žaludku, když máte něco udělat nebo někoho potkat. V určitých situacích se cítíte zcela bez elánu, unavení, uhnaní jako pes. Prokrastinujete, odkládáte to, o čem máte pocit, že prostě musíme udělat vy. Každý máme svůj individuální signál, ale obecně se dá říct, že hlavním znakem je pocit životní nepohody,“ vysvětluje koučka.
Návyk změníte za tři měsíce
Jakmile přijde aha moment, je možné s tím něco dělat. Jen jej prosím neignorujte, radí odborníci. „Pozorujte se v těchto situacích, zapisujte si je, hledejte, co vám vlastně vadí. A pak přemýšlejte, co byste rádi místo toho. Změna obvykle nepřichází ze dne na den, budete se k ní muset trochu dopracovat. Ale někdy bude stačit požádat někoho o pomoc, nebo naučit se říkat ne na požadavky kolegyně, která vždy s něčím vyrukuje před koncem pracovní doby,“ povzbuzuje Helena Theunissen.
Zatímco u naší známé Magdy ze začátku článku postačilo, že začala více myslet na sebe a do běžných činností zapojila u manžela a své náctileté děti, u jiných to může být běh na delší trať. Podle neurovědců je třeba na změnu návyku asi devadesát dní, což není tak zlé. Lidé se slabší vůlí by si ale měli nechat pomoci od psychologa nebo kouče, kteří umí takovými změnami snadněji provést.
Jaké návyky nám nejčastěji ubližují?
|
Diagnóza people-pleasers
Na lidi, kteří se snaží za každou cenu zavděčit všem okolo, už vznikla kategorie anglicky nazývaná „people-pleasers“. Ovšem není to o vděku jako vyjádření díků za službu či laskavost, kterou pro nás druzí udělají. Chorobná touha zavděčit se souvisí se sebevědomím a nízkou sebehodnotou.
Jak se poznají people-pleasers? „Jsou to neustále milí lidé, kteří si na vás vždy udělají čas, jsou vždy připraveni pomoci, jsou tady pořád pro vás, nikdy se nehádají a všichni je mají rádi,“ vypočítává základní znaky people-pleasers koučka Helena Theunissen.
Tito lidé upozaďují své potřeby a své vlastní já proto, aby je měli lidé rádi, aby se stali oblíbenými, aby si upevnili pozici, nebo třeba z potřeby vyhnout se konfliktu, ve kterém neumějí argumentovat. Tomu přizpůsobují své chování.
„Potřeba zavděčit se obvykle pramení ze strachu z opuštění nebo odmítnutí. I v touze zavděčit se každému za účelem, abych se stal oblíbeným, je určitý typ manipulace, je tam podmínka: když se budu chovat takto, tak mě ostatní budou mít rádi. A když ne, tak ne. Manipuluji tedy sám sebou i jinými,“ upozornila Helena Theunissen s tím, že pokud je člověk motivován dělat věci pro lidi pouze na základě pocitu nedostatečnosti, nebudete šťastní, ani naplnění
„Pokud žijete pro přijetí lidmi, zemřete na jejich odmítnutí.“
Raper Lecrae Moore
Jak vzniká touha zavděčit se? V momentě, kdy potřebujeme získat nějakou výhodu. Něčí přízeň či pozornost, chceme snadněji zapadnout do kolektivu. Vědomě přemýšlíme nad tím, jací bychom měli být, abychom pro ostatní byli dost dobří, což souvisí s vědomím naší vlastní hodnoty a s programy smýšlení o sobě samém, které v nás jedou od dětství.
„V podstatě v každé naší roli se setkáváme s očekáváními ostatních. Máme být dost dobrými dětmi, žáky, zaměstnanci, podnikateli, rodiči, partnery. Je v nás touha někam zapadnout, někam patřit. A často abychom někam patřili, je třeba se podle toho chovat,“ dodává koučka.
Přizpůsobujeme se tak stovkám a stovkám požadavků, které na nás kladou ostatní. Nebo které na sebe dokonce klademe my sami. Navykneme si jíst brokolici, i když ji nesnášíme, protože to mámě udělá radost. Navykneme si na večerní sprchu, i když milujeme tu ranní, protože přítel se zlobí, když nemá koupelnu sám pro sebe... potřeba zavděčit se tak pomalu sklouzne do závislosti, která vede k zanedbávání našich vlastních potřeb a přání, až na sebe zapomeneme úplně.
A tady pozor, protože přichází paradox celé situace: nejenže jsme v tomto momentu ztratili respekt k sobě samým, ale ztrácíme i respekt lidí, kterým se snažíme zavděčit, protože naše úsilí, ochotu a vstřícnost začnou brát jako samozřejmost.
„Prvním krokem k tomu zbavit se těchto špatných návyků je uvědomění, že mám tendence k tomu se zavděčovat ostatním, abych byl spíše přijat. Pozorujte, kdy a proč máte problém říct ne. Ptejte se také: čeho se obávám, když nevyhovím? Pracovat na svém „ne“ pak můžete například pomocí technik asertivního chování,“ radí koučka.
A najděte si čas na sebe. V letadle při kolizi máte také nasazovat masku nejprve sobě, až pak můžete zachraňovat ostatní. V životě je třeba to dělat stejně. „Jestliže zjistíte, že vaším životním poslání skutečně je se pro druhé rozdat, tak myslete také na sebe, abyste se tomu poslání mohli věnovat,“ uzavírá odbornice na seberozvoj.
Jste people-pleaser?Jak poznáte, že vaše ochota a touha pomáhat je už za hranicí zdravého vděku? 1. Dělá vám problémy říci „ne“. |
