Jenže realita často nahrává spíš feministickému pohledu. Ženská žádného prince nepotřebuje a zachránit se umí sama! Zvlášť když má tu smůlu, že bezva chlapi kolem ní jsou zabraní. A ona vidí jenom samé rozmazlené lenochy, kterým je nejlíp v bezpečném prostředí internetu a jejich offline život je jedna velká katastrofa.
Postavit svoje štěstí na jejich rozhodnutích evidentně nedává smysl. Tak ovšem nakonec můžete rozhodovat vy, princezna, a zkusit nějakého ztracence proměnit v prince. Zní vám to povědomě?
Není to úplně moderní záležitost
Rázné ženy, které se rozhodly spasit bezradného muže, najdeme už ve starověké literatuře. A byly tu i v dobách, které nám filmy představují jako ráj tradičního rozdělení rolí – jen si vzpomeňte na všechny ty dětinské manželky z prvorepublikových filmů, které piští vysokým hláskem a nadšeně vítají pána tvorstva po jeho příchodu z továrny.
Ne, naše prababičky ani zdaleka nebyly jen roztomilé domácí žínky, které neměly na nic názor a tiše se podřídily pánovi tvorstva. Některé to možná předstíraly, ale jiné se ani neobtěžovaly předstíráním. Stačí si přečíst skvělou knihu Bohyně malých vítězství od francouzské spisovatelky Yannick Grannecové.
Hlavní hrdinka Adéla je ženou geniálního matematika Kurta Gödela (ano, příběh vychází ze skutečnosti). Jejich život je díky tomu nesmírně zajímavý a plný večírků s největšími mozky své doby. Ale kdyby nebyla Adéla praktická a schopná žena „z lidu“, bylo by Kurtovi jeho nadání na nic. Protože on sám nebyl schopen ani základní sebepéče – žil přece vědou! Když Adéla nešťastně skončila na nějakou dobu v nemocnici, Kurt zemřel. Vůbec nevěděl, jak bez ní fungovat.
Hra na lásku i neschopnost říct sbohem. Vztahy, které vládnou 21. století |
Když je vaší láskou geniální matematik, astronom nebo umělec, který zkrátka tak trochu nezvládá běžný život, je úplně v pořádku vzít si péči o něj za svou životní misi. On dostane Nobelovku, vy mu pomáháte přežít. Taková souhra je krásná a spoustě párů už přinesla naplněný život.
Je ale fakt podivné, jak často jsme ochotné zachraňovat vykuka, který si jenom všiml, že může… Že se o něj postaráme. Z nějakého důvodu máme v sobě zakotvenou touhu pomáhat mužům, kteří na nás kašlou. Oni nás neopustí, proč by to dělali? Mají s námi všechno pohodlí a servis, a když párkrát vzdychnou, přikryjeme je další peřinkou. Proč by se namáhali, když vy to všechno zvládnete a ještě je politujete?
Je vůbec dobře někoho zachraňovat?
Tato otázka zní fakt cynicky, vím, sama nevěřím, že jsem ji napsala! Ale přesto mě čas od času napadá hříšná myšlenka – jestli náhodou neexistuje hranice, za kterou už pomoc bližnímu nedává smysl. Co když se ten druhý jenom uvelebil v tom, že vy se o něj postaráte?
Znám skvělé ženy, které pracují dvanáct hodin denně jen proto, že kluk, do kterého se kdysi zamilovaly, má nějaký běžný zdravotní problém. Opravdu tím nemyslím něco fatálního – myslím tím problém, se kterým my všichni ostatní normálně fungujeme. Typu špatné spaní nebo bolavá zápěstí.
Ale když on „nemůže nic dělat“
A chtěl by dělat tolik věcí – konečně uspořádat samostatnou výstavu, postavit srub u řeky, o kterém spolu v mládí snili, vzít celou rodinu do Afriky na safari – jenže to nejde, protože on je nemocný. A navíc ho jeho bolest psychicky deptá natolik, že ji musí denně zapíjet vodkou, aby vůbec usnul.
S troškou cynismu bych si troufla říct, že zachraňovat nemožného chlapa má smysl ve dvou situacích. Buď jste do něj šíleně zamilovaná a děláte to bez ohledu na výsledek (s vědomím toho, že se vděku asi nedočkáte). Pak vám to za to asi stojí, když víte, že to děláte jen pro sebe, pro svou lásku k němu.
Šest zabijáků vztahu. Pozor na hádky o peníze, ale i snahu změnit partnera |
Když nečekáte žádnou „odměnu“ v podobě zájmu či pochopení z jeho strany. On má totiž často pocit, že je to tak trochu vaše povinnost… A najednou se v dohledu objeví křehká blondýnka v nesnázích a on zjistí, že taky umí zachraňovat! Pokud na to nejste připravená, pukne vám srdce.
Anebo je tu ještě jedna možnost – váš vyvolený je reálně v těžké situaci a nedostal se do ní vlastní leností a nezodpovědností. Pak má pomoc ten nejlepší smysl, protože takový člověk poté může být vaším skvělým parťákem navždycky. Jen si opravdu všimněte, než se do takové mise pustíte, toho hlavního kritéria. Fakt si za své průšvihy nemůže sám?
Už jsem viděla dost holek, které zachraňovaly zadlužené alkoholiky, jejichž neštěstí způsobila jejich zlá a sobecká bývalá žena. Když to oddané zachránkyně po deseti letech vzdaly, hádejte, kdo pak ve vyprávění ubohého muže byl tou zlou, sobeckou bývalkou? Někdy je lepší zachránit sebe samu. Například tím, že budete spíš chránit vodní ptactvo, zvířátka z útulku nebo opuštěné děti.
Ano, není to černobílé
I muži jsou často šlechetní a rozhodnou se spasit nějakou šíleně smutnou princeznu. Kamarád Míra na gymplu miloval tajemnou, mlčenlivou studentku zahradnictví, které říkal Šípková Růženka. Strávili jsme spoustu odpolední poslechem jeho stesků.
Ona však jeho lásku neopětovala, a přitom byla pořád tak nešťastná. A on by jí přece mohl ukázat, jak je život krásný, jak skvělá je muzika, jak kouzelné je lézt po horách – zkrátka probudit ji z jejího věčného posmutnělého spánku.
Pozor na úskalí partnerské ponorky. Tipy, jak ji zvládnout a zachránit vztah |
Nakonec se mu to povedlo. Po deseti letech věrného Mírova dobývání se Růženka rozhodla, že mu dá zelenou. Nikdo lepší se neobjevil, tak co nejhoršího se může stát? Moc se toho nestalo. Vzali se, zplodili dvě děti a Míra dělá první poslední, aby Růženku vytáhl z její věčné laxnosti a nezájmu. Ano, jedna věc se změnila – už mu její „ospalý“ přístup k životu nepřipadá tak romanticky přitažlivý. Ono to jde těžko, když s takovým člověkem musíte řešit třeba třídní schůzky…
Kdysi jsem četla, že se štěstí každého páru odvíjí podle míry štěstí toho slabšího, méně šťastného z těch dvou. Myslím, že je to velká pravda. Ještě jsem neviděla dvojici, kde by ten šťastný toho nešťastného „naučil žít“.
Když ve stavu velké zamilovanosti chcete pomoct někomu, kdo působí úplně ztraceně, vypadá to jako krásný a velký úkol, skoro jako smysl života. Ale mnohem reálnější výsledek je, že se budete desítky let snažit přežít vedle někoho, kdo chce přece „zůstat sám sebou“. Se vší neochotou cokoli měnit nebo zlepšovat. On už je přece takový a vy jste si ho takového vybrala, tak co teď prudíte? Berte ho takového, jaký je.
Když se vrháte do vztahu s někým, kdo nemá pod kontrolou své emoce, chování, pití, drogy nebo dluhy, je fakt odvážné počítat s tím, že se kvůli vám změní.
Kolikrát jsem tento příběh slyšela. A upřímně řečeno, vždyť oni mají pravdu. Když se vrháte do vztahu s někým, kdo nemá pod kontrolou své emoce, chování, pití, drogy nebo dluhy, je fakt odvážné počítat s tím, že se kvůli vám změní. Kdyby se chtěl změnit, udělal by to dávno. Ale on ve vás přece může mít ošetřovatelku, osobní asistentku, uklízečku, manažerku a maminku v jednom. V tom vám bránit nebude, to ne! To by byl sám proti sobě.
Nemáme snad nikoho zachraňovat?
Ne, tak to určitě nemyslím. Pomoc slabším je jedna z nejkrásnějších lidských činností. Pojďme pomáhat lidem zápasícím s těžkou nemocí, dětem bez rodičů. Podpořme ty nešťastné, kteří byli nuceni opustit své domovy kvůli válce nebo povodni a nedejbože přitom ještě přišli o někoho blízkého.
Pojďme zachraňovat přírodu, opuštěná psiska. Rozveselme a zaměstnejme osamělé staré lidi. Chraňme své děti před propadnutím nástrahám internetu. Zachraňujme krásná místa před zvůlí těch, kteří si ničeho neváží. Ale vždycky si to dobře promysleme, než se pustíme do zachraňování zdravých, dospělých, svéprávných lidí.
A pokud už se rozhodneme do takové mise pustit, je fajn položit si nejdřív základní otázku: můžeme se zachránit navzájem? Tak jak to zazní na konci filmu Pretty Woman, kdy Richard Gere šplhá za Julií Roberts po požárním žebříku s kyticí. Princ přijel pro svou princeznu a zachránil ji – a pak ona zachránila jeho… Dá se vlastně opravdová láska popsat líp?
Článek vznikl pro časopis Žena a život.
