Problém je však v tom, že jsem se musela do ciziny přestěhovat sama, protože přítel rozjíždí malou firmu o několika zaměstnancích a jeho přítomnost v místě, kde žijeme, je vzhledem k typu jeho podnikání nezbytná. Ještě, než jsem odjela, několikrát jsem to oplakala, protože jsem se bála, že se mi bude hrozně stýskat – o vztah na dálku jsem nikdy rozhodně nestála. Nejsem na to typ.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Mám ráda, když spolu s partnerem usínáme a vstáváme, když společně snídáme, když si večer po práci povídáme, co jsme přes den zažili, a když si zajdeme na večeři, na procházku nebo do kina, o víkendu na výlet. Nejsem vůbec single tip, potřebuju cítit blízkost milovaného člověka a mít ho po boku, když chci pohladit, uklidnit nebo rozesmát.
Nakonec jsem si ale řekla, že už jsem velká holka a že to zvládnu. Chvíli mi trvalo, než jsem se v novém místě aklimatizovala, ale v práci mám štěstí na super lidi, kteří se mi hned od začátku věnovali i po pracovní době, všechno mi v novém městě ukázali, vzali mě na místa, kde se dobře a levně jí, prostě byli a jsou tu pro mě. Ale večer, když se za mnou zavřou dveře pronajaté garsonky, tak mi často bývá hodně smutno.
Říkala jsem si, že to přejde, ale je to už víc než půl roku a přijde mi to postupem času spíš horší. S přítelem si samozřejmě hodně píšeme a voláme, občas za ním přijedu na víkend domů nebo on přijede za mnou, ale nevyjde to tak často, jak bych si představovala. Myslím, že z nás dvou jsem to já, kdo to odloučení nese hůř. On je docela v pohodě, vlastně bych řekla, že mu snad ani moc nechybím.
Příběh Petry: Přítel mě kontroluje a sleduje každý krok. Je mi to nepříjemné |
Někdy se stane, že mi i několik hodin neodpoví na zprávu a pak se ještě diví, že se zlobím nebo mu volám a ptám se, jestli je všechno v pořádku. Dokonce mi začal naznačovat, že ho až moc stíhám a snad i podezírám z nevěry. Ale o tom to není, chci s ním jen být co nejvíc v kontaktu, miluju ho, chybí mi a je to můj nejbližší člověk na světě.
Také se kvůli tomu častěji pohádáme, protože já jsem vždycky byla docela citlivá, ale poslední dobou jsem někdy spíš až přecitlivělá. Je zajímavé, že jak jsem v práci, tak je vše dobré a na problémy se vztahem si často ani nevzpomenu, ale ve chvílích samoty je to čím dál tím horší.
Počítám týdny a měsíce do konce mé stáže, a dokonce jsem začala přemýšlet, jestli si pracovní pobyt nějak nezkrátit. Přítel říká, že je to nesmysl, protože bych přišla o docela dost peněz, ale já prostě nevím, jak to vydržím ještě skoro rok… A taky se bojím, že se tím náš vztah nadobro rozklíží a já nakonec ještě můžu o partnera přijít. Je to moje noční můra.
Tina
Názor psycholožky čtěte na další straně.
