Do domku v Květinově u Havlíčkova Brodu přijela kadeřnice Monika (37) k Pavlovi (48) a jeho dvěma dcerám (14, 10) až z Lužice u Hodonína, aby se tu zapojila do domácnosti místo Marie (36), která je rovněž kadeřnicí.
Rodina z Květinova se do Výměny přihlásila spíš z recese a ze zvědavosti. Manželé spolu žijí dvacet let a žádné velké problémy neřeší. „Zajímá mě, jestli i v jiných rodinách také pořád lítají s jazykem na vestě z práce do práce,“ prohlásil Pavel před odjezdem své ženy.
„Lidi si nepatří,“ opakovala Monika.
„Chtěli bychom ze země pryč, někam do zahraničí. Nebaví nás to tady, školství jde do pryč, zdravotnictví tragédie. Pořád nás v Česku někdo do něčeho nutí a my se nenarodili jako ovce, abychom žili ve stádu,“ svěřila se záhy divákům a přidala další názory: „Lidi blázní s tím virem. Nic no: slabší kus půjde a normální lidi to dají lehce. Daleko víc lidí umírá na chřipku,“ usmívala se. A pak změnila téma: „Nechci říct, že za dvacet let tady nebude pitná voda, ale fakt to hrozí. Nechceme děti nechat v tomhle. Chtěli bychom někam do klidu, do tepla, k moři: Kostarika, Kanada nebo Panama. Sny se mají plnit,“ vzkázala televizním divákům.
Kromě toho, že musela ráno vypravovat a vozit holky do školy, zatímco její jedenáctiletá dcera se chystá sama, trápilo ji, proč dcery nejezdí autobusem, aby mámě ušetřily čas. „Mámě to nevadí,“ vysvětlila jí starší Šarlota. „Kde mají ty děti vzít imunitu, když je rodiče vozí až před školu? My chodili pěšky, i když pršelo nebo sněžilo, a žádné chřipečky nebo rýmičky nebyly.“
Důvodem k další osvětě nové rodiny byl i Šarlotin kašel. „Já bych se na léky vyprdla a dala jí něco z vlastních zásob,“ řekla Pavlovi. „Co jako?“ ptal se. „Mlezivo. Vyčistí imunitu. U nás už tři roky nikdo nebyl nemocný,“ navrhla a Pavel byl pro. „Třeba to trošku pomůže, ale že by to bylo lepší než léky napsané od lékaře, to si teda nemyslím. Já na to moc nevěřím, my jsme spíš praktičtí,“ prohlásil pak jen na kameru. A Monika pokračovala: „Všichni máme jak samoléčící se schopnosti, tak schopnost pomáhat druhým. Já léčím jenom skrze lásku, nic víc, nic míň.“
„Jak se to dělá?“ opáčil Pavel. „Prostě miluješ,“ odpověděla Monika.
Díl Výměny manželek se natáčel na začátku školního roku a holky si měly obalit učebnice. Monika pomáhala mladší Neree vyrobit obaly ze starých, v nichž měla sešity.
„To se jí nebude líbit,“ pochyboval tatínek Pavel, který pracuje jako zástupce manažera. „Takhle zachráníme planetu? Já je teda chápu, já bych chtěl taky novej obal na novou učebnici,“ přesvědčoval sebe i dcery.
„Kdyby to tak udělal každej... Vy porovnáváte věci na prachy, ale já na plasty a na planetu,“ snažila se ho přesvědčit.
Neřesti pácháme spolu
Po pěti dnech, kdy měla Monika zavést do rodiny své nápady, si přála, aby se holky víc zapojily do chodu domácnosti. „Pokojíčky byste si rozhodně mohly o víkendu uklízet samy,“ řekla jim a navrhla také, aby vypustily pití z petek, dělaly si víc čaje a pily vodu. „Mohli bychom víc třídit odpad,“ inspirovala rodinu, a když ta souhlasila, další den koupila nádoby.
„Myslíš, že víš, co od ženy čekat?“ zeptala se o volné chvilce překvapeného Pavla. „Já myslím, že nikdy nevíš. Třeba vás vymění. Navíc je úplně Štěpánův typ,“ zmínila svého manžela, a když viděla Pavlův odmítavý výraz, zeptala se: „Snad bys nežárlil?“
„Já? Jako prase. Já jsem hrozně žárlivej,“ snažil se Pavel ustát své pocity.
„Po dvaceti letech? Tam musí být problém,“ snažila se Monika Pavla rozebrat, ale ten prohlásil, že by to raději dál neprobíral.
„Proč by ti vadilo, kdyby něco mezi nimi bylo?“ nakousla neodbytná Monika zanedlouho při jiné příležitosti. A když se Pavlovi do hovoru nechtělo, vystačila si. „Žijeme jenom jednou, my to tak máme. Jste spolu dvacet let, nějaké akcičky s kamarády, známými jste nikdy neplánovali? My se doma bavili, kam náhradní manželku uložíme. Třeba do ložnice. Neměla bych s tím problém,“ vykládala Monika, a aby bylo i divákům jasno, vysvětlila: „Neřešíme, kdo s kým, kdy a jak, ale zatím jsme páchali různé rozkoše, neřesti spolu, ne že by si on našel milenku a já milence. Lidi si nepatří, to je potřeba si uvědomit.“
Co se týče chodu domácnosti, nabyla Monika dojmu, že doma „je bordel a děcka jsou rozmazlená.“
„Lepší je mít míň peněz a víc času na rodinu. Holky fakt málo pomáhají, rodiče to radši udělají za ně, než aby je zapojili,“ kroutila hlavou s tím, že doma ve výchově rozhodně nic měnit nebudou. „Když navíc srovnám ty dva chlapy, tak můj Štěpán je daleko, daleko chytřejší. I když miliardu věcí nevěděl, tak chtěl a šel si za tím. Pájovi stačí málo. Neprahne po vědění, po ničem. Pája je ňouma. Jeho Maruška tady zavelí, a tak to je,“ zhodnotila náhradní rodinu.
Ke konci Výměny si Monika Pavlovi na dcery stěžovala, že jsou líné a nic nedělají. „Jejich povinností je dělat dobře školu,“ vysvětlil jí Pavel už docela naštvaně, protože další poučování už poslouchat nechtěl. Monika se rozplakala a odešla od stolu.
„Zamrzelo mě, že je Pavel pokrytec a nesnese nastavení zrcadla a jde to pak proti mně. Byla jsem připravená k diskuzi, nějaké konfrontaci, ale nebyl k tomu protějšek. Došlo mi, že u nás doma je všechno v pořádku. Myslela jsem si, že nedotahujeme věci do konce, že jsme líní, ale jsme úplně úžasní.“
Své si z výměny odnesl i Pavel: „Zkusíme líp třídit odpad, ale co se týče vztahu k manželce nebo výchově dětí, jsem rád za to, jací všichni doma jsou.“
Otevřela troubu a zvracela
Místo Moniky přijela k pojišťovacímu zprostředkovateli Štěpánovi (39), dceři Natálii (11) a synům Viktorovi a Karlovi (5,4) do rodinného domku v Lužici u Hodonína druhá kadeřnice Marie. Štěpán od Výměny očekává, že si Monika uvědomí, co má doma, když kritizuje, že on nemá žádné zájmy.
Už když Marie poprvé prošla zahradou a vstoupila do domku, který je v rekonstrukci, viděla, že na pořádek rodina asi moc nebude. „Má kadeřnictví v domě, ale když chci, aby mi tam lidi chodili, nemůžou jít přes bordel,“ komentovala, co viděla, a ještě víc se zhrozila, když spatřila v kuchyni rozpadlou a špinavou rychlovarnou konvici a měsíce nemytý sporák. „Na tom vařit nebudu,“ oznámila náhradnímu manželovi.
„Na tom vařit nebudu,“ oznámila Marie náhradnímu manželovi.
K Mariině překvapení se Natálka ráno vzbudila, nasnídala a vypravila do školy sama a Štěpán se jí z výměny snažil udělat dovolenou. „Odpočívej, já zajedu do Hodonína, koupím konvici. A neuklízej koupelnu a záchod, z mého pohledu je to nedůstojné,“ přál si, ale Marie nechápala. „Od toho jsem tady, abych dělala vše, co je třeba. Nebudu tu jen sedět. Jen ten už dlouho neumytý sporák, bych prosila, aby sis vzal na starost.“
Když se pak Marie rozhodla něco upéct a otevřela troubu, zvedl se jí žaludek. Přes obličej si uvázala utěrku a po kuchyni rozstříkala parfém. „To je letitý, ne týdenní bordel. V tom přece nemůžou péct, a jestli jo, tak to nechápu. Tak já ji zavřu a nechám to na tatínkovi,“ skončila s průzkumem.
Štěpán opravdu přivezl novou konvici a slíbil, že o sporák a troubu se postará. Jak řekl, tak udělal, i přesto, že na špinavý rošt v troubě musel použít brusku.
Ačkoli se Štěpán stylizoval do pohodáře, jakmile nebyl oběd ve dvanáct hodin, bylo dusno. „Děti mají hlad, neměly svačinu. Že už máte hlad?“ popichoval syny proti Marii tak dlouho, až se jeden z nich rozbrečel.
„Musí bejt důležitej. Pěkně jsi ho vyhecoval... Že už umřeš hlady, viď?“ opakovala jeho rýpavé poznámky. Do kamery se pak svěřila: „Štěpán je brouk Pytlík. Má s lidmi problém, protože všude jsou neschopní, on ví všechno líp, ale bohužel není ochoten se podřídit a běžně chodit do práce, takže se v jeho osobnosti moc nevyznám a myslím si, že má zmatek i on sám.
„Dodělej troubu, ať ji odpoledne můžeme použít,“ snažila se ho dirigovat. Štěpán sice přitakával, ale dál se věnoval synům. „My máme s Monikou takovou dohodu, že když se kluci nudí, tak mají přednost. Zdraví a rodina jsou priority. Trouba je spotřební zboží. Jen doufám, že dnes bude oběd ve dvanáct.“
Spor nastal i ve chvíli, kdy Štěpán nutil Natálku do masa a Marie se jí zastávala.
„S takovou dlouho fotbal hrát nebudeš,“ vysvětloval dceři a náhradní manželce tvrdil, že si ji jen omotala kolem prstu. „Něco ti namluvila a tys jí na to skočila. Chápeš, že ty proteiny potřebuje?“
„Nedej se, nejez něco, co nechceš,“ nabádala Marie Natálku a ke Štěpánovi dodala, že ve škole maso taky nejí. „Od kdy si myslíš, že děti jedí ve škole maso? Máte tady spoustu jiných věcí, kterými proteiny nahradí.“
Nechce se mi žít
„Dětem bys měl nechat víc prostoru a ne jim stát věčně za zadkem,“ radila Marie Štěpánovi, když přišel čas na změny. „To si nech na sobotu, říkej to mé drahé polovičce. Monika má totiž dojem, že se jim málo věnuju,“ odpověděl.
Holčičí den s Natálií se Marii moc nevyvedl. Dostaly od náhradního manžela dva tisíce korun na nákupy, ale Nátálie byla otrávená. „Nic hezkého tu není. Bolí mě nohy, moc chodím, je to na mě dlouhý a mám hlad,“ byly její reakce, a když ji chtěla Marie vzít do salonu na kosmetiku, protestovala. „Salon krásy – už jen ten název se mi nelíbí. Já se nestarám a nechci se starat o svůj obličej,“ řekla, ale nakonec přece šla.
Štěpánovi pak náhradní manželka navrhla, že mu pomůže uklidit zahradu.
„Nechce se mi nic. Nechce se mi hýbat, nechce se mi žít, chodit do práce... Ona chce furt pracovat. Mohli jsme jít na procházku. Jsou jinačí priority,“ protestoval Štěpán a raději vzal Marii do vinného sklípku.
Na úklid zahrady došlo až druhý den, ale Štěpán dlouho uklízet nevydržel. „Není zvyklý pracovat rukama,“ pochopila Marie a divákům vysvětlila, že si z výměny odnáší to, že rodina je na prvním místě, ale práce hned po ní. „Pokud chci mít spokojené děti, musím mít stabilní příjem, abych dětem mohla dát všechno, co potřebujou.“
„Nemáme doma co měnit, můj pocit je pozitivní, nemám žádné výhrady. Zopakoval bych si výměnu znova se stejnou maminkou,“ prohlásil po deseti dnech Štěpán.
Všichni končí spokojeni
„Máš úžasnou ženu, hodně pracovitou, až mě napadlo, jestli není workoholik. Zkus ji trošku brzdit,“ poradil Štěpán Pavlovi hned v úvodu setkání obou párů.
„Holky dobrý, akorát by teda mohly doma víc pomáhat,“ podotkla Monika směrem k Marii a Pavel se dcer zastal. „Zamrzela mě ta kritika, že jsou naše děti podle Monči nesamostatné, líné, proč nejezdí autobusem...“
„Já jen chtěla, aby se holky víc zapojily, abyste vy měli víc času pro sebe,“ hájila se Monika.
„Natálka je hodně uzavřená a občas mám pocit, že až nenávidí svět. Místy jsem z ní neměla dobrý pocit, co všechno si mi dovolí říct. Obávám se toho, co se jí honí v hlavě,“ svěřila se pro změnu Marie Monice, která svou výchovu potvrdila: „Tak já své děti vychovávám, aby byly přímé a rovné.“
„Natálka řekla, že nestihla všechno uklidit, třeba troubu,“ pokračovala Marie a Monika nad troubou mávla rukou jako nad prkotinou. „Je stokrát horší, že má děcko v pokoji nasr... od koček a celý den to dýchá. Vy máte všude jenom léky,“ vylévala své dojmy Monika a každá si vedla svou: „Ta trouba byl totální humus, já u toho zvracela, když jsem ji otevřela. Jsem strašně ráda, že patřím tam, kam patřím.
Domů se vrátili všichni spokojení s tím, že se v rodinách nic měnit nebude. „Všechno super, my jsme spokojení a já budu ráno vstávat,“ slíbila Monika.
