„Bála jsem se, co budu dělat s pěti dětmi, ale jsou fakt v pohodě. Maruška je zlatá, ve všem mi pomáhá. I Pavel je hodný a přizpůsobí se mi, takže proti nim nemůžu říct nic špatného,“ pochvalovala si Monika život v náhradní rodině.
Domácnost pofrčí podle mě
Hned v úvodu setkání mezi osmi očima Monika rozptýlila Renatiny obavy: „Zvládla jsem to myslím úplně v pohodě. Děti jsou úžasné a hlavně tvoje dcera je moc hodná a klobouk dolů před tím, co všechno dělá.“ Radost Renatě ovšem neudělalo zjištění, že psi se kvůli Monice zavírali do klece. „Pes je sice zvíře, ale rozhodně nepatří do klece,“ udeřila vyčítavě na svého manžela.
Druhé ženě, jak se dalo čekat, vyčetla neustálou přítomnost babičky. „Malou jsem si pochovala jen jednou jedinkrát. Nesměla jsem ji přebalit, nakrmit, povozit, uspat, vykoupat, absolutně nic… To byl tvůj nápad?“
„Neumím nechat svou dceru někomu, koho nezná a koho neznám ani já,“ vysvětlovala Monika. Následně přiznala, že v české domácnosti nebylo čisto podle jejích představ a zvlášť tři psi existující v jednom bytě s malými dětmi jí nepřišli v pořádku.
Následně si vzal slovo Pavel. „Ještě bych tě chtěl poprosit, aby ses zklidnila,“ oslovil svou ženu. „Já jsem v klidu. Pod podmínkou, že jak je to u nich podle Gábora, tak naše domácnost bude frčet podle mě,“ zněla odpověď.
Překvapivě krátké a klidné setkání tím bylo u konce. Po návratu domů se obě rodiny shodly, že měnit se u nich nebude nic. Tedy až na stěhování: na Slovensku do nového domu, v Česku blíže k „civilizaci“ – Liberci.
