Většina žen vstupuje do mateřství s jasným záměrem – být svému dítěti milující matkou, tou nejlepší na světě. Přesto mohou nastat okamžiky, kdy jsme zcela bezradné, zaskočené samy sebou a svými reakcemi, jimž nerozumíme a které nás děsí. Kde zůstala laskavost, něha a nadhled a co si máme počít s těžkými a ničivými emocemi, které nejsme s to ovládnout?
„První syn se narodil, když mi bylo pětatřicet, jeho bratr o dva roky později. Nebyla jsem tedy žádná vyplašená matka, která se v životě teprve otrkává. Navíc mám doktorát z psychologie, takže by se dalo předpokládat, že náročné situace budu zvládat s klidem a rozvahou. Pravdou byl však pravý opak,“ vypráví Kamila.
„Starší syn byl pěkné kvítko. Do svých pěti let toho moc nenaspal, ale i tak měl dost energie na to, aby přes den vymýšlel jednu lumpárnu za druhou. Občas jsem měla pocit, že si mě doslova přeje vyprovokovat, že zkouší, co všechno ještě vydržím. Snažila jsem se, ale chronická únava, každodenní péče o velký dům se zahradou a dva malí neposední kluci, to bylo i na mě příliš velké sousto. A tak jsem – navzdory svým předsevzetím – začala křičet. Nejdřív jenom občas a později už skoro denně. Někdy jsem na kluky ječela až do úplného ochraptění. Cítila jsem se hrozně, ale nemohla jsem si pomoct. Křik byl jediný způsob, jak jsem ze sebe mohla dostat všechnu tu bezmoc a zoufalství, které jsem v takových momentech cítila. Zpětně se za to strašně stydím, ale tenkrát jsem to jinak neuměla.“
Proč tak řveš? Malé děti za hlasitost nemohou, vnímají svět jinak |
Kamilina zkušenost jistě není ojedinělá. Existuje spousta matek, které své děti nadevše milují, dýchaly by za ně a bez váhání i položily život, pokud by to bylo zapotřebí, ale zároveň mají své lidské limity. A také různé skryté bolesti, třinácté komnaty, Pandořiny skříňky pohřbené hodně hluboko v podvědomí, které čekají na vhodnou příležitost, aby se mohly začít otevírat.
To všechno vstupuje do „hry“ zvané mateřství. „V drtivé většině případů to není naše dítě, které nás promění v bouřící sopku, jež hrozí každým okamžikem vybuchnout, nebo rovnou v jednom kuse chrlí lávu. Děti bývají často spouštěčem, nikoli příčinou. Když ale není na vině naše dítě, tak co vlastně?“ tážou se v úvodu knihy Maminko, nekřič! autorky Jeannine Mik a Sandra Teml-Jetter.
