Kde jsem jen udělala chybu? Kdysi jsme tenhle povzdech slýchaly od svých maminek. Viz příběh mé kamarádky Katky: „Když jsem našim řekla, že se s Markem po dvaadvaceti letech rozvádím, jejich reakce mě dostala. Začali nahlas přemýšlet, kde v mé výchově udělali chybu! Ale mně bylo jednačtyřicet a odcházela jsem od chlapa, který už osm let žil se dvěma ženskými najednou! Naši měli přesto pocit, že kdyby mě kdysi lépe vychovávali, nerozvedla bych se a v manželství, třebaže mizerném, zůstala celý život. Jako oni, že jo.“
V jejím příběhu je něco velmi typického. Zaprvé rodiče rádi aplikují na děti svůj vlastní pohled na svět a hodnotí je podle něj. „My jsme se přece nerozvedli, i když se už dvacet let nesnášíme!“ Katčiným rodičům nedošlo, že pro ni není rozvod špatného manželství zas taková prohra, zvlášť když jsou děti dospělé a jistě to tedy zvládnou.
Druhým typickým omylem je představa, že život dospělých dětí je přímým pokračováním výchovy. Rodiče se tak souží něčím, co už stejně nemají šanci změnit.
Ida a její muž jsou sice už v důchodu, ale celý život zasvětili vědě. Jako vážení akademici v oboru organické chemie nedokázali pochopit, že jejich syn Honza v osmnácti letech našel víru a pak se stal dokonce husitským farářem. Bylo to proti jejich pohledu na svět, který byl přísně vědecký a podložený exaktními důkazy.
Honza má pět nadaných dětí, manželku vyhledávanou logopedku, žijí společně na faře v půvabném horském městečku, zkrátka čítanková idylka. Ida za vnoučaty často jezdí, ale občas, když se dáme při venčení psa do řeči, z ní i po všech těch letech vypadne okřídlené: „Já to prostě nedokážu pochopit. Jak to, že k životu potřebuje víru, takovou berličku! To přece není hodno dospělého člověka. Pořád s mužem řešíme, kde jsme v jeho výchově udělali chybu.“
Je mi to líto. Z pohledu zvenčí je jasné, že se trápí zbytečně. Však co? Ateistu z něj na stará kolena neudělá, a tak by spíš mohla být pyšná, že má Honza šťastný a naplněný život. Ale znáte to – kde je zdravý rozum, když jde o vaše vlastní děti?
„Nepovedené“ děti
I moje generace už to začíná poznávat na vlastní kůži. V poslední době se s kamarádkami u kafe přistihujeme, že čím dál víc drbeme rozhodnutí našich velkých dětí. A občas zazní i ta památná věta: „Co jsem udělala špatně?“
Jak by ne. Však se nám ta naše roztomilá drobotina pěkně vymyká kontrole! Ještě si všechny živě pamatujeme, jak jsme s partou batolat stavěly v lese hrady z větviček, úplně vidíme jejich červené buclaté tvářičky… Jak jsme jim, školákům, táhly těžké batohy při prvním odjezdu na tábor. Jak se zoufale a zodpovědně šprtali na přijímačky na gympl. Jak brečeli štěstím, že se dostali na vysněnou univerzitu.
Dneska mi brečí na rameni kamarádka Petra, že její Anička, vždy vzor preciznosti a inteligence, nechala medicíny půl roku před koncem studia a teď se živí jako lektorka jógy někde v Portugalsku. „Bože můj, tak dlouho to studovala. Jak to může takhle zahodit a co s ní bude za pět let?“
Petřino zoufalství chápu. I já sleduju osud svých velkých dětí se zatajeným dechem. A naše další kamarádky s námi. Markétin Janek vystudoval IT na prestižní americké univerzitě a teď je už tři roky bez práce, ačkoli na každém rohu čtete, že se firmy přetahují o každého ajťáka a nabízejí pohádkové platy.
On se ovšem cítí bez energie, tak se nechá živit tatínkem právníkem a čeká, až elán přijde. „Něco jsem asi zvorala v jeho výchově,“ vzdychá Markéta. Celé Jankovo dětství dělala maximum pro to, aby z něj vyrostl vzor samostatnosti, šikovnosti a duševního zdraví. Asi nějak špatně, že?
Každý vnímá úspěch jinak
Mámy často obviňují samy sebe, pokud je dospělé „dítě“ nešťastné nebo se nedokáže úspěšně zařadit do života. Má to smysl? Zeptala jsem se terapeutky Mileny Machačové. Její odpovědi mé přemýšlení usadily do reality.
„Co znamená úspěšné zařazení do života? Je to náš subjektivní pohled, stejně jako pocit štěstí. Tak jako je čas ukazovat dětem směr, učit je významu osobních hranic, rozlišovat mezi dobrem a zlem, přijde i čas s tím skončit,“ říká Milena Machačová. „Přestat usilovat a smířit se s tím, že se naše představy zcela nenaplnily. Jako rodiče vždycky děláme, co můžeme a jak nejlépe umíme.“
Právě v této větě je asi klíč k duševnímu klidu všech matek světa. Vždyť jsme dělaly, co jsme považovaly za správné. I když nám někdy ujely nervy, neměly jsme dost času nebo trpělivosti, pořád to bylo maximum, kterého jsme v té době byly schopné. Zpětně si to vyčítat je marněním času.
„Stejně jako je v dětství správný čas vychovávat, je s odchodem puberty čas pustit a důvěřovat, že má dítě dobré základy,“ pokračuje terapeutka. „Takové, na kterých může svůj život stavět. Jako dům. U něj taky nejde všechno vždycky podle plánu. Občas se bourá, mění za pochodu a leckdy nakonec vypadá úplně jinak.“
Otázka je, nakolik můžeme výchovou ovlivnit budoucnost člověka. Všichni známe spoustu případů, kdy mají titíž rodiče jedno dítě šťastné a spokojené a druhé je věčný průšvihář. Přitom vyrůstaly se stejnou výchovou ve stejném prostředí.
„Výchovou zmůžeme hodně, ale geny zkrátka nelze obelstít,“ říká terapeutka. „Kromě toho děti velmi dobře zrcadlí naše pocity a vycítí, když jako rodiče nejsme jednotní. Pokud v rodině převládá určitý výchovný model a druhý rodič s ním zcela nesouzní, může to u některých dětí vyvolat zmatek i úzkostné stavy. Tak se stane, že flegmatické dítě prochází výchovou i životem bez úhony, zatímco jiné si nese problémy do dospělosti.“
A nemusí jít jen o nesoulad ve výchově. Často hraje roli třeba i zpětná vazba, kterou dítě dostává od vrstevníků. Paradoxně to nemusí být tak, že oblíbené děti se stávají šťastnými dospělými. Někdy si zvyknou, že se pro úspěch nemusejí nijak namáhat, protože v dětství přicházel sám, s přirozenou šikovností a atraktivním vzhledem. Jenže po dvacítce je většinou třeba zapojit i pracovitost a zodpovědnost, což může být pro „oblíbené děti“ kamenem úrazu.
Naopak nemotorní outsideři se často v pubertě rozhodnou ukázat celému světu, že je přehlížel neprávem, a svět se pak nestačí divit. To všechno dokážeme výchovou ovlivnit jen málo. Možná by mělo být naším nejvyšším cílem „moc toho nepokazit“.
Moc jim do toho nekecat
Při našich mateřských rozhovorech často řešíme otázku, nakolik dospělým dětem mluvit do života. Intuitivní odpověď je „vůbec!“. Jsou přece dospělí! Jenže vydržte se dívat, jak jdou nebezpečným směrem. Nebudete si jednou vyčítat, že jste mlčela?
„Přiznejme si, že i my děláme v životě chyby,“ vysvětluje Milena Machačová. „Každý z nás má právo žít po svém. Dělat vlastní chyby a učit se z nich. Každý, včetně našich dospělých dětí. Neznamená to, že nás, rodiče, jejich ,kroky vedle’ nebolí. Klidně jim řekněte, že o ně máte strach. Jednou. To stačí. Protože jak by bylo vám, dospělým lidem, kdybyste pořád dokola poslouchali, jak máte a nemáte žít?“ Mnohokrát se časem ukáže, že naše trápení bylo zbytečné.
„Každý z nás má právo žít po svém. Dělat vlastní chyby a učit se z nich. Každý, včetně našich dospělých dětí.“
Milena Machačová, psycholožka
Jako ilustraci můžu uvést příběh Mirky, která si léta zoufala nad mimoňstvím své dcery Julie. Ta se totiž rozhodla, že chce žít radikálně svobodně! Poté co dokončila studium uměleckého managementu, jezdila tři roky stopem po Evropě a Jižní Americe, přespávala u kamarádů výtvarníků a rozhodně se netvářila, že by se chtěla někde usadit.
Mirka už si fakt zoufala, protože Julii táhlo na osmadvacet a pořád si čas od času nechávala od maminky poslat něco na účet, protože ona je přece svobodná a potřebuje ještě poznávat svět. Mirka v jejím věku už měla dvě děti a pracovala ve spořitelně.
Nedávno jsem Mirku potkala, a když jsem se zeptala na Julii, hlas se jí zlomil dojetím. Dcera zúročila roky potulování po uměleckém světě. Stala se šéfkou velké madridské galerie, a zatímco jí Mirka létá hlídat mimino, Julie chystá velkou výstavu moderních argentinských malířů. „Mohla jsem si ušetřit roky nervů, ale co nadělám, hlavně že to dobře dopadlo,“ komentuje své obavy.
Na závěr malé doporučení od terapeutky Mileny Machačové: „Starejte se o sebe. Vážně. Starejte se o své duševní i tělesné zdraví. Opečovávejte se. Ať jste fit, až vám vaše dospělé dítě přijde za čas dát za pravdu a poděkovat, že jste ho nehodila přes palubu. Protože jste zkrátka jeho máma.“
Jak to řešíte vy?Zeptali jsme se dvou matek dospělých dětí, jestli svým dětem občas tak trochu mluví do života. Eva (60): „No jistě. My starší jsme totiž získali pocit, že máme patent na rozum, takže i já často dávám nevyžádané rady. Naštěstí mám dcery, takže nemusím vychovávat snachy, ty na to mají svoje maminky. Asi nejhorší bylo, když jedna z mých dcer propadla kolem porodu takové té bio vlně a dělala spoustu věcí, které mi přišly nebezpečné, což se pak i potvrdilo. Ale co naděláte, je to jejich život.“ Hana (59): „Svým dětem kecám do života vždycky, když se mi začne zdát, že dělají něco špatně. Ale co je vlastně špatně? Podle nich je to přece dobře, ne? Takže to asi nemá moc smysl. Čím jsem starší, tím víc chápu, že to, co jim říkám, nechtějí moc slyšet. A že chtějí žít svůj život po svém. Takže se snažím je respektovat. Jen někdy to člověku zkrátka nedá, znáte to.“ |
