Vztahy mezi rodiči a dětmi bývají proměnlivé. Jak je to u vás doma? Jste přísní rodiče, nebo spíše liberální? A bylo tomu tak vždycky, nebo jste doma vládli tvrdou rukou a postupně jste ze svých nároků slevovali? A jak staří vaši potomci byli, když jste se s nimi začali spíše kamarádit? Otázek spojených s tímto tématem je celá řada, proto se na některé z nich pokusíme odpovědět.
Vztah k dětem včera a dnes
V meziválečných filmech většina rodičů vystupuje velmi autoritativně. Vztah mezi dětmi a rodiči byl v té době víceméně postavený na rozkazech, příkazech a na plnění úkolů. Běžné bývaly i fyzické tresty. Stejně jako ve školách. Takoví rodiče bývali pro děti pevným vzorem. Ty k nim vzhlížely s patřičným respektem. Jiné to ovšem bývalo s jejich sebevědomím, které se mnohdy ocitalo na bodu mrazu. Ty statečnější se někdy odvážily rodičům odporovat nebo porušovat přísná pravidla.
Zásadní změna nastala v šedesátých letech minulého století, kdy se celou západní civilizací přehnala silná vlna revolucí. A jedna z nich výrazně ovlivnila vztah rodičů k dětem. Najednou bylo zakázáno zakazovat. V tuto dobu se všechno změnilo. Sexuální revoluce vyvolala populační boom a děti, které se v této době narodily, špatně snášely přísnost a absenci komunikace se svými rodiči. Později se z nich stali také rodiče, kteří už se svými dětmi navázali vzájemný dialog. Na světě byl vztah rodič – kamarád.
Někdejší přehnaná přísnost, kdy se v rodinách trestal i nesprávný pohled, skončila v propadlišti dějin a mámy a tátové začali vychovávat s mnohem větší dávkou lásky a tolerance. Facka či plácnutí po zadečku už byly v některých rodinách tabu.
Ovšem relativně přísná výchova panovala ještě na přelomu tisíciletí. Mnozí dnešní rodiče, kteří ji okusili na vlastní kůži, se pak zapřisáhli, že takhle se ke svým dětem chovat nebudou. Žádné příkazy ani tresty. Je však liberální výchova správnou cestou? Nemůže se nakonec vymknout kontrole? A co si pod tím pojmem vlastně představit? Jsou okamžiky, kdy by rodiče měli být přísní a pevní v kramflecích? A neměli by si nastavit meze, kam až ve své toleranci a pochopení zajít?
Liberální, nebo přísný rodič?
Na začátek si pojďme objasnit pojmy. Tedy, co vlastně znamená pojem liberální a přísná výchova. Je to tak, že liberální rodič dítěti všechno dovolí a nechává ho růst jako křoví v lese? A ten přísný ho naopak drží zkrátka? Zeptala jsem se na to psycholožky a psychoterapeutky PhDr. Sylvie Navarové. Ta mi vysvětlila, že přísná direktivní výchova je postavená na autoritě vynucované silou, na příkazech, zákazech a trestech. A pojmem liberální výchova se pak označuje druhý extrém, který vznikl právě jako reakce na styl autokratický...
„Já osobně za nejvhodnější způsob výchovy považuji tu harmonickou a demokratickou, postavenou na jasných a všemi členy rodiny uznávaných hranicích, na jasném řádu a vzájemně komunikovaných smysluplných pravidlech, jež dávají dětem pocit jistoty a bezpečí. Ale také vzájemném respektu, úctě a lásce. Zdůrazňuji ‚vzájemném‘, protože právě tento bod pro rodiče bývá nejvíce matoucí. A nesprávně uchopená výchova (spíše nevýchova) vede k růstu nezodpovědných, vnitřně nemotivovaných, bezcílných individualit. Rodiče v rámci snahy nepotlačit individualitu dítěte jej respektují, zatímco dítě je nikoliv.“
Rovný s rovným? Raději ne!
Pokud bychom tedy měli odpovědět na otázku vznesenou v titulku tohoto článku, námi oslovená odbornice jednoznačně říká „rodič“. „Takový, který dítěti umožní vybudovat pocit základní životní jistoty a bezpečí. Takový, o něhož se dítě bude moci opřít. Je totiž prokázáno, že děti vychovávané v láskyplném prostředí s hranicemi a smysluplnými pravidly v dospělosti bývají psychicky odolnější a stabilnější. Kdežto pravidla měnící se podle nálady nebo ta nastavovaná, protože se to zrovna teď někomu hodí, v mysli dětí vyvolávají zmatek a pocit nejistoty, který je pak provází celým jejich životem. V jeho průběhu se pokoušejí o vnitřní zklidnění a upevnění v sobě,“ pokračuje odbornice.
„Výchova by měla být postavená na jasném řádu, pravidlech, ale také respektu, úctě a lásce.“
Jedním z hlavních argumentů zastánců volné výchovy je každopádně podpora sebevědomí a nezávislosti dítěte. A jak na něj nahlíží právě Sylvie Navarová?
„Sebevědomí a nezávislost, které jdou ruku v ruce se zodpovědností za vlastní rozhodnutí a činy, jsou skvělá věc. Bohužel často nevhodným pojetím volné výchovy, ustupováním, nedůsledností rodičů a jejich bezhraničností rodiče dosáhnou toho, že jejich dítě je sebestředné a očekává od všech okolo, že jej budou bezpodmínečně milovat a přijímat se všemi jeho chybami. Přitom bezpodmínečná láska je jen láska mateřská. Nikdo jiný jí není schopen. Otcovská láska je otázkou volby. Stejně tak jako partneři se rozhodli pro bytí spolu ve věrnosti a respektu.“
Jakou roli ve výchově hraje věk?Výchova nejmenších: U nejmladších dětí do šesti let do výchovy patří láska, objímání, vzájemné doteky, mazlení, které dává dítěti pocit bezpečí, jistoty a přijetí. Již v tomto období jsou nastavovány hranice (co se může, a co nikoliv). Děti jako houba nasávají viditelné projevy chování rodičů a emoce v rodině. Hádáte se s partnerem a myslíte si, že se to dítěte nedotýká? Velký omyl! V tomto období se u dítěte rozvíjejí psychické základy: pocit bezpečí (svět je v pořádku), autonomie (já jsem v pořádku), plus iniciativa (mohu zkoumat a objevovat). Výchova školáků: Škola je institucí, kde se dítě setkává s vrstevníky, které má rádo i nerado. Přesto se však učí s nimi vycházet a respektovat jejich prostor. Ve škole se dítě setkává i s cizími dospělými, kteří jej nepřijímají bezpodmínečně, ale vyžadují plnění úkolů. Dítě se učí překonat frustraci, i neoblíbenou činnost dotáhnout do konce. Učí se komunikovat s různými typy lidí a lidmi různého věku. Rodiče by měli být v tomto období podporou a bezpečným přístavem, ve kterém se školáci mohou zklidnit a nabrat sílu k další plavbě životem. Díky ocenění jejich schopností rodiči a vrstevníky se u dětí v tomto období také obvykle rozvine základní snaživost a výkonnost v překonávání překážek. Pokud se jim ocenění nedostává, rozvíjí se pocit méněcennosti. Výchova puberťáků: Úkolem puberťáků je zkoušet hranice a úkolem rodičů je toto období ustát, v klidu a laskavě neustále vysvětlovat a hranice udržet. Je to období hledání sebe sama. Puberťáci si potřebují projít procesem sebeuvědomění vedoucím k vybudování vlastní identity. |
Takže, kde je ona hranice mezi výchovou a nevýchovou? „Zřejmě v oblasti zodpovědnosti a nesení důsledků za své vlastní činy. Vychovávající rodič podpoří dítě, aby své chyby samo napravilo. Nevychovávající ho omlouvá a chyby řeší za něj, čímž jej činí nezodpovědným, neschopným se postavit za sebe. Znemožňuje dítěti, aby se u něj rozvinula schopnost překonávat překážky, cílevědomost a houževnatost. A nejen to. Pokud s dítětem například jednáte jako rovný s rovným, považujete ho za dospělého partnera. Dítě ale není dospělý. Prochází vývojem, v jehož průběhu se teprve učí být dospělým.“
Námi oslovené psycholožce se role rodiče jako kamaráda evidentně příliš nezamlouvá. „Ani od určitého věku?“ zajímá mě. „Řekla bych, že je vhodné býti stále milujícím, respektujícím a respektovaným rodičem v každém věku dítěte. To, co se mění s jeho věkem, je jeho schopnost činit odpovědné dohody. Uvědomte si, že výchova je činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Rodina zůstává bezpečným přístavem, když se moře světa dospívajícího rozbouří. Mít se na koho obrátit, s kým si popovídat a komu se svěřit je důležité pro každou lidskou bytost bez ohledu na věk,“ uzavírá Sylvie Navarová.
Psycholožka Sylvie Navarová: Liberální výchova nezaručí, že nás bude mít dítě radějiZaručí liberální výchova, že nás děti budou mít raději? Je kamarádský vztah mezi matkou a dcerou zárukou toho, že se jí dcera bude se vším svěřovat? Jsou jiné vztahy mezi matkou a dcerou, otcem a dcerou, matkou a synem či otcem a synem? A co rozdělení rolí v rodině? Má smysl, aby jeden rodič byl přísný a druhý spíš oním kamarádem? Hraje zde svou roli také povaha dítěte? Na co si dát pozor, aby se nezbořily veškeré hranice? Jak být liberální, aniž by rodič ztratil svou přirozenou autoritu? Má smysl být přísný třeba jen někdy, v některých oblastech? Například v plnění školních povinností, ale v ostatních ohledech zůstat liberální? Jsou oblasti, v nichž by rodiče za žádných okolností neměli být liberální? Jsou děti, pro které tento model vyloženě není vhodný? |