Být rodič je ta nejnevděčnější role ze všech. Nikdy za žádných okolností nebudete stoprocentní. Nikdy nedokážete naplnit všechny svoje představy, jakým rodičem byste chtěli být, ani představy okolí, jakým rodičem byste měli být, a už vůbec ne představy svých dětí, jaké rodiče by toužily mít. A vždycky budete dělat nějaké chyby, ať už vědomě, nebo ne, a někdy dokonce v dobré víře, na které si vaše děti později v dospělosti budou stěžovat. Mnohdy dokonce jejich následky budou odbourávat dlouhodobou terapií.
Nejsem dost...
„Když jsem byla malá, skončila jsem čtvrtá v celorepublikové soutěži v gymnastice. Máma s tátou řekli, že je to velké zklamání,“ vzpomíná čtyřicetiletá kosmetička Julie na svůj velký úspěch, který ovšem rodiče svojí poznámkou naprosto shodili.
Z Julie se stala perfekcionistka, která dodnes trpí pocitem méněcennosti. Zkoušky na konzervatoř a později i na vysokou raději vzdala předem, protože se bála dalšího selhání, na své nejbližší má přitom přehnané nároky, přestože ví, že jim tím úplně stejně ruinuje život jako kdysi její rodiče.
Někdy stačí opravdu málo, aby nás výchova rodičů negativně poznamenala. Podivných dědictví od nich však dostáváme nespočet. Nemusí jít přitom ani o hrůzostrašné zážitky v podobě fyzického násilí, urážek či dlouhodobého ponižování. Nevybíravě se v nás ukládají všechny drobné křivdy, které v dospělosti mohou přerůstat v komplexy nebo problémy v komunikaci.
„Je potřeba vědět, že mozek dítěte do sedmi let je plně otevřen všemu, co kolem sebe vidí. Proto se předškolák klidně naučí tři jazyky a ani o tom neví. Stejně tak do sebe dítě nasává z domova dobré i ošklivé,“ říká kouč Aleš Kalina.
Program v naší hlavě
Co dětem neprospívá? Je toho hodně, přitom některé rodičovské poznámky mohou být vyřčeny bezděčně s cílem pozitivně motivovat, do osobnosti potomka se však zapíšou negativním způsobem. Velké škody může napáchat jakékoli nálepkování, citové vydírání a výroky typu: Když tohle neuděláš, nebudu tě mít rád/ ráda.
V hlavě se nám zapisují jako program, že je láska podmíněná pouze nějakým skutkem. Pro změnu opakování rčení, že bez práce nejsou koláče, zase může vést k workoholismu a my se bojíme odskočit si z pracovního kolotoče byť jen na dovolenou.
Pozorováním rodičů si navíc děti vytváří představu o tom, jak fungují vztahy. Považují za normu to, co doma vidí. A to vždy není to správné.
Čtěte v pondělí
V zajetí sexu: Porno už dávno není pouze mužskou záležitostí. I ženy skrze něj pronikají do tajů své sexuality a fantazie. Čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
„Obecně v dětství získáme hlas ve své hlavě, který je pořád s námi, neustále k nám promlouvá. Je to hlas našich rodičů, který nás řídí, ale nevíme o tom. Říkáme mu svědomí. Někdy nás nutí dřít do úmoru, jindy vede k jízlivým poznámkám vůči partnerovi, jiné lidi nasměruje každý pátek do hospody, i když vlastně nevědí, proč tam chodí,“ vysvětluje vysokoškolský pedagog a lektor osobního rozvoje Marek Herman.
U dívek jsou to pak často programy, které jim ničí sebeúctu. „Doslova ji devastují,“ říká Herman. V hlavách dospívajících a později dospělých žen pak zní celoživotně věty typu „nejsem dost dobrá“, „kdyby ostatní věděli, jaká doopravdy jsem, vůbec by se se mnou nebavili“.
Tyhle výchovné modely z dětství vedou k tomu, že ženy na sebe nahlížejí velmi kriticky, přísně, nevěří si, nevidí samy sebe realisticky a většinou se chronicky podceňují.
Paseku v životě žen může nadělat i výchova k „ctnostem“, když je rodiče v dětství formují jako hodné holčičky – spořádané, poslušné, úslužné a silné natolik, že všechno vydrží. Ve svých hlavách pak mají naprogramováno, že normální je přetěžovat se, sloužit, obětovat se, stejně jako nejdříve uspokojit potřeby ostatních a vyhnout se konfliktům.
Moudří rodiče nechají své děti dělat chybyJe to pro jejich dobro |
„Existuje několik typů zranění, kterými může dítě ve svém vývoji projít. Pokud rodiče nedokážou naplnit jeho hlavní vývojové potřeby, bude se pak podvědomě celý život bát, že ho nejbližší lidé buď opustí, anebo zotročí. Většinou vznikne určitá kombinace obojího,“ říká Iveta Havlová, která pořádá kurzy na odbourávání skrytého působení traumatických zkušeností z dětství.
Proutek se musí ohýbat
Žijeme v době, kdy máme k výchově dětí nejpříhodnější podmínky. Nestrádáme pod vlivem vnějších hrozeb, jako jsou války, neřešíme nedostatek jídla a epidemie, děti nemusejí chodit do práce, my dospělí zase máme možnost volby. Přesto výchova mnohých dospělých zanechává na potomcích nesmazatelné stopy.
„Dříve mezigenerační výměna přinášela jen malé změny k lepšímu. Zlepšovalo se to s tím, jak se zvyšovala životní úroveň, snižoval stres a rodiče byli psychicky vyrovnanější. Dnešní doba umožňuje kvantový skok i díky tomu, že máme informace o tom, jak funguje psychika, i o tom, za jakých podmínek se dítě nejlépe vyvíjí v silnou bytost,“ říká Iveta Havlová.
Ale ani to někdy nestačí. Pod heslem „proutek se musí ohýbat, dokud je mladý“ vyrůstali mnozí dnešní dospělí a někteří z nich často nevidí důvod, proč své děti vychovávat jinak. Že jsou vnitřně nevyrovnaní, ukřivdění, nevěří si a chybí jim empatie, to už nevidí a ani to nepovažují za odchylku od normálu.
Neopakujte chyby
Jak z toho všeho ven? Pomineme-li, že extrémní opak – tedy volná výchova bez hranic, řádu a důslednosti a dosazování dětí na trůn se ukazuje jako slepá cesta, kdy z potomků vyrůstají malí samolibí narcisté, tak prvním správným krokem je uvědomění si, že chceme svůj vzorec chování změnit.
Podle Marka Hermana lze předávání negativních vzorců snížit i tím, že jsme schopni se v určitém věku postavit na vlastní nohy a odejít daleko od domova, abychom se museli začít spoléhat sami na sebe.
„Užitečné je v tom odloučení prožít krizi, která nás ohlodá na kost, kdy si sáhneme na pomyslné dno a zvládneme to. To nás navede na důležitou životní trajektorii, díky které přesně víme, co chceme a co ne a co jsme ochotní a schopní pro to udělat. To je startovací í čára,“ vysvětluje.
V ideálním případě by si člověk negativně poznamenaný výchovou měl najít partnera, který má něco podobného za sebou, a oba pak mohou spolu probrat vlastní rodiče – jací byli, co se jim povedlo a co ne. „To je ten klíč: čestné povídání o našich. Mohou to být hodiny a hodiny nekonečných debat. A pak se hlídáme, abychom ty vzorce při výchově našich dětí už neopakovali. Jiná cesta není,“ říká Herman, který za základ považuje schopnost být poctivý k sobě i druhým, včetně svých potomků.
Překročení vlastních stínů
Dalším momentem k správné výchově vlastních potomků je odpuštění rodičům za to, co nám v dětství „provedli“. „Většinou trvá několik let, než dokážeme do hloubky pochopit a přijmout pravdivou tezi, že všichni lidé dělají to nejlepší, co umí. Velkým přínosem bývá doslova vstoupit do kůže svých rodičů a prožít jejich život,zevnitř‘,“ vypráví Iveta Havlová, která při rodinných konstelacích klienty do role jejich vlastních matek a otců staví. Teprve pak se mohou ve svém životě posunout dál a neopakovat stejné chyby.
Třeba jako se to podařilo personalistce českého původu Rostye Gordon-Smith. Dětství prožila u prarodičů, v osmé třídě si ji vzala domů autoritativní matka, která měla potřebu ji neustále kontrolovat, zraňovat a vše jí zakazovat. Vůči téhle výchově se však u svých dětí důrazně vymezila. „Od té doby věřím, že člověk může překonat svůj vlastní stín, svoji vlastní kulturu a výchovu,“ uvedla v rozhovoru pro magazín Ona Dnes.
A to je dobrá zpráva pro všechny. Překročit vlastní stín můžeme vždycky. Možná přitom občas zaškobrtneme, někdy dokonce spadneme, ale to přece nevadí. Vždyť z podobných situací vznikají ty nejkomičtější historky. Stejně jako z chyb vlastních rodičů. Nebo si umíte představit kultovní Pelíšky bez despotického otce v podání Jiřího Kodeta? Co jste v dětství jedli k omáčce vy – knedlíky, nebo noky?
