„Často se cítíme špatně, protože třeba žijeme život, se kterým nejsme úplně v souladu. Nebo ho žijeme podle toho, jak si to představují druzí. Ne podle nás samotných,“ píšete v jednom svém příspěvku na Instagramu. Je to ještě vaše aktuální téma?
Já už dnes cítím, že jsem tam, kde mám být. Ale nebylo tomu tak vždy a bylo to moje velké téma i na terapiích. Pocházím z rodiny vysokých nároků. Rodiče kladli důraz na to, abych vystudovala perspektivní obor a ideálně se ničím moc nerozptylovala. Moje cestovatelská duše se v rodině nesetkávala s pochopením. A nejen v rodině.
Kde ještě?
Trhla jsem se od běžného proudu svého okolí, kde již před třicítkou měly všechny kamarádky děti a manžela. Já jsem přesný opak, takovým závazkům jsem dlouho utíkala, nechtěla jsem je. A pořád jsem si to musela obhajovat. Postupem času nejen před ostatními, ale i sama před sebou. Zvykla jsem si, že potřebuji potvrzení druhých o tom, že to, co dělám, je správné. Když jsem ho neměla, ztrácela jsem půdu pod nohama.
Mohu vás citovat ještě jednou? V dalším příspěvku totiž otevřeně mluvíte o tom, jak jste se seznámila přes Tinder...
Vůbec mi nevadí o tom mluvit, i když ty aplikace jsou hodně démonizované.
V horách se hodně stírá rozdíl mezi galantností a nekompetencí. Muži prostě mají tendenci ženám často ulevovat, platí tam dvojí metr. Tu pozici si musíme ustát a bojovat o ni. Rozhodně by mělo víc holek chodit do hor.
